euro nietszche maastricht

Německo morální

Myslí si to o sobě. Jejich argumentace je extrémně plastická, oni prošli hitlerismem a tedy ví, jak s ním bojovat. I tak směšný argument uslyšíte od německých vzdělanců v pražské hospodě. O jejich moralitě psal ve svém deníku Dostojevský, „Germán věří, že on musí vést svět, věří tomu hrdě a neústupně, věří, že kromě germánského ducha, nic ve světě cenného neexistuje“, jako by to napsal předevčírem a už je to sto padesát let.  Pokud bychom dali za pravdu české televizi a lidem, které si zve, pak kancléřský úřad je přímo templem světové morálky.
    Němci musí být zarputilým národem, prokázali to už jako udatní vojáci v druhé světové, i když jim umrzaly ruce, drželi je na spouštích, pece v koncentrácích fachčily, i když už ruská armáda stála před branami. Podobně zarputilé memento projevuje dnešní německé národní hospodářství, národ na vymření, milion a půl pologramotných imigrantů, komu to v Německu trochu myslí prchá do Chile nebo do Austrálie, a exportní parametry pořád rostou. Pomalu to vede k myšlence, že německá ekonomika pojede stejně dobře, i když většina osazenstva bude černá a ženské v burkách. Není sice jasné proč to všechno, ale určitě nějaký hluboký důvod to bude mít, nejspíš vyšší dialektická syntéza a nové sebenastolení světového ducha islámsky zabarvené.
       Nietzsche napsal, že „německý génius mixuje, zprůměrovává, podvádí a moralizuje“. Tento typ génia je pozorovatelný poslední desetiletí v Berlíně a v jejich bruselské pobočce. Současný génius německých elit není až tak geniální, omílají německé zájmy a maskují to moralismem. Jejich genialita dovedla Řecko po deseti letech přežívání do ještě většího dluhu. Nenápadně dnes začínají strašit italskou vládou, podle Schaubleho je současná Itálie nebezpečím pro stabilitu eura a úspory důchodců atd.
     Moralismus obvykle skrývá další pravdu, málo lichotivou a viditelnou pouze kritickým očím: vulgární egoismus. Německá média určitě nebudou kritická a ostatní v Evropě jsou v německém vleku nebo mají jednoduše strach. Podle tradičních signálů z Evropské centrální banky ve Frankfurtu, hříšníci jsou ti, kteří podle jejich logiky žijí nad poměry, věřitelé jsou bez viny. Pokrytectví s jakou se prezentuje pomoc Řecku nemá hranic, peníze Řecku plynuly automaticky německým a francouzským bankám. O podvodech mega rozsahu v Deutsche Bank se nemluví. 
       Nikdo se nepozastavuje nad zkušeností, která je stále žhavá, a kde se aplikovaly stejné principy jako dnes v Evropské unii. 25let po pádu berlínské zdi je ekonomická vzdálenost mezi západní a východní částí Německa propastnou. To je důvod proč na východě je v některých spolkových zemích AfD téměř většinovou stranou. Ekonomická vzdálenost mezi východní a západní částí Německa se prohlubuje, navzdory obrovským finančním transferům od spolkové vlády, ale i z Bruselu. Sjednocení Německa vedlo k totální deindustrializaci obrovské části východního Německa. Je to silně patrné pokud překročíte v Potůčkách hranici. Mrtvé jsou kdysi prosperující obrovské továrny. Ekonomické statistiky to též potvrzují. Východní Německo přišlo o miliony pracovních míst a miliony lidí se přesunuly do západní části. Města odumřela. To má být normální v Evropě jednadvacátého století. Bez skrupulí to aplikují v celé Evropské unii. Historie německé unifikace je historií naší přítomnosti. Ještě před tím než se začala aplikovat spolková ekonomická strategie sjednocení, nastoupil jeden fatální krok – měnová unifikace, přechod k západoněmecké marce ve východoněmeckém prostoru. Stejný důsledek se začíná projevovat u společné evropské měny v eurozóně. Totální anšlus.  
       V EU se diskutuje druh vyšší verze Maastrichtu, podle Němců regule se musí znovu promyslet, ne proto, že by nefungovaly, ale proto, že se nedodržovaly, tedy by se měl promyslet systém sankcí a přímé zásahy unijních byrokratů do národních rozpočtů. Sebemenší problém nebyla schopna evropskounijní mašinérie vyřešit a nyní bude vstupovat do velmi citlivé oblasti národních rozpočtů. V německé optice je to Itálie a Řecko na prvním místě, kdo narušil regule společné měny. Ale je to pravda?
    V oblasti společné měny platí pravidla hry, která je v ekonomické teorii dobře známá, píše italský ekonom Sergio Cesaratto, a která činí společnou měnu udržitelnou. Tato pravidla říkají, že rovnováha mezi oblastmi společné měnové zóny se nastoluje v konkurenci mezi vyspělejšími a zaostalejšími oblastmi. Pravidla, která platí v eurozóně jsou jiná, jsou to pravidla, které Německo pro svůj merkantilistický model považovalo za nejvhodnější. Jak může posílení vadných pravidel konsolidovat eurozónu spíš než ji destabilizovat?