neděle 11. února 2018

sergej lavrov

Sergej Lavrov interview

Publikované dnes na francouzském informačním serveru Les-Crises (extrakt).
Očekává se (stalo se) publikace dvou materiálů americké administrativy „Kremelská zpráva“ o zodpovědných činitelích a o oligarších blízkých ruskému vedení, a o nutnosti zavést nové striktní ekonomické sankce proti Rusku. Jaká bude reakce Moskvy na zesílení sankcí?

    Je to hypotetická otázka. Naznačili jsme již několikrát, že neusilujeme v žádném případě o konfrontaci. Sankce nemají žádné rozumné zdůvodnění. Pokud jde o avízované cíle, tím víc nedávají smysl, za dobu co sankce platí, si mohli jejich autoři uvědomit, že v žádném případě nevedly k modifikaci naší otevřené, konstruktivní a čestné politiky. Naše nezávislá a autonomní pozice v mezinárodních otázkách staví na národních zájmech a nebude změněna v důsledku vnějšího nátlaku. Definuje ji ruský prezident na základě zájmů a potřeb ruského lidu. Velká popularita naší zahraniční politiky ve společnosti, je podle mě, důkazem toho, že pokusy modifikovat naší zahraniční politiku tlakem na ruské elity a některé podniky, ztroskotají.  
    Nemáme zájem zesilovat konfrontační spirálu, přirozeně nemůžeme ignorovat pokusy potrestat Rusko – dotýká se to naší společnosti, sankce, které zmiňujete nebo pokusy použít k těmto cílům sportu. Všechno ukazuje na to, že mimo případů dopingu, u nás i v jiných zemích, které jsou perfektně známé a o něž se nikdo nezajímá a posuzují se podle běžných pravidel – se proti nám rozjela kampaň založená na principech používaných v jiných sektorech zahraniční politiky, které se používají v komunikaci s Ruskem a jeho partnery. Jestli se nemýlím, Richard McLaren naznačil ve své zprávě, že neexistují žádné důkazy a že neví, jak to bylo provedeno, ale že autoři vědí, jak to mohlo být. Žádný tribunál, v kterékoliv zemi, by neakceptoval obvinění podobného druhu. Tato exotická tvrzení posloužila k tomu, aby se naše země vyloučila z olympijských her. 
    Kontext připomíná situaci kolem malajského boeingu: tři dny po tragedii, USA žádaly o vyšetřování, tvrdily, že ví, kdo to způsobil a že jsou si jisté, že experti potvrdí jejich tvrzení.
    Nebo starší případ Alexandra Litvienka. Britské autority prohlásily, že vyšetřování potvrdilo to, co věděly předem. Chybějící objektivita podmíněná rusofobií bez precedentu. Neviděli jsme to ani v období studené války. Tenkrát panovala jistá pravidla reciprocity. Dnes, všechny normy jsou odvrženy.
Situace je horší než v období studené války?
    Pokud se týče norem jednání, je to možné. Pokud srovnáte konkrétní projevy konfrontace, názory se různí. Tenkrát existovala negativní stabilita dvou rigidních bloků, dvou světových systémů – socialistického a imperialistického. Dnes se nedají konstatovat žádné ideologické rozdíly. Celý svět se adaptoval na tržní ekonomiku a na demokracii. Navzdory rozdílům v postojích, máte volby, svobodu a práva daná ústavou.
    I přes absenci ideologických rozdílů, konkurence zůstává, což je absolutně normální. Konkurence musí mít čestnou podobu. Každá země má evidentně prostředky na prosazování svých zájmů, své tajné služby, lobbisty, své ONG, které akcentují tu nebo onu agendu. Je to normální. Ale pokud nám někdo tvrdí, že Rusko nesmí vyvíjet nátlak na ONG financované zahraničím a že nemá žádné právo podobně reagovat na akce proti svým ONG v zahraničí, jsou to jasně dvě rozdílné míry.
     Chtěl bych podtrhnout jinou věc. I bez ideologických rozdílů se potencuje růst vojenského potenciálu. Kdysi to tak nebylo.
Existovaly závody ve zbrojení..
    Závody ve zbrojení se omezily na geopolitický rámec přijatý oběma stranami. Existovala jistá demarkační čára mezi NATO a Varšavskou smlouvou.  Nakonec SSSR se vyčerpal v závodech ve zbrojení. „Hvězdné války“ apod. hrály svoji roli, i když to nebylo rozhodující. SSSR se rozložil protože elity nejdříve nepociťovaly nutnost reforem. Nakonec když se začalo transformovat, nezvolila se dobrá cesta. V současném kontextu rozšiřování NATO na východ, neexistují žádná pravidla. Neexistuje limita, která by znamenala červenou čáru.
A hranice Ruské federace?
    Pokud říkáme, že nemáme v oblasti a v euroatlantickém prostoru
žádný zájem, pak ano: hranice Ruské federace je červenou čarou. Máme ale legitimní zájmy, totiž část ruské populace se nachází za hranicemi v důsledku rozložení SSSR, máme  kulturní, historické, osobní a rodinné vztahy s našimi sousedy. Rusko má právo bránit zájmy ruské populace, obzvášť když je pronásledována, jak se děje v mnoha zemích, kde se pošlapávají jejich práva, jako se to děje na Ukrajině, kde okamžitě po puči oznámili, že hodlají limitovat ruský jazyk.
Ale ustoupili..
    Ano, ale bylo to řečeno. Prvním krokem parlamentu po puči bylo vykázat ruský jazyk. Měl jít do pozadí, podle poslanců. Dva dny poté deklarovali, že je nutné vyhnat Rusy z Krymu, neboť nectí Stefana Banderu a Romana Choukeviče. Po mé tiskové konferenci jedny německé noviny psaly, že Sergej Lavrov obrátil fakta, když prezentoval tatarskou demonstraci na Krymu jako pokus vytěsnění Rusů z poloostrova. Stačí se ovšem podívat na dobová videa, kde Nejvyšší rada byla plná zuřivých mladých, nemluvě o „vlacích přátelství“, která posílal na Krym Dmitri Jaroch.
    Tato část ukrajinské historie je o státním převratu, o zradě mezinárodního práva západními zeměmi: dohoda podepsaná ministry zahraničí hlavních zemí EU byla jednoduše pohřbena. Pak se nás Evropská unie snažila přesvědčit, že události byly logické a že nelze nic dělat. Upřímně řečeno, je to evropská ostuda. Přijali jsme historickou realitu a iniciovali Minské dohody místo izolace.
  Vraťme se k červené čáře. Existuje stejně jako v případě, kdy Saakachvili překročil jinou červenou čáru, když zahájil útok na jižní Osetii, kde byly rozmístěny mírové síly ruské, osetské a gruzínské. Pár hodin před útokem, byly gruzínské jednotky provokativním a nelegitimním způsobem staženy. 
    Rusko má své zájmy a je nutné je vzít v potaz. Podle mého soudu, seriozní evropští politici chápou nezbytnost respektování červených čar, stejně jako v období studené války.   
Vraťme se k Americe. Podle amerických médií, v březnu 2017 předalo Rusko Spojeným státům neoficiální formát propozic dotýkajících se normalizace vzájemných vztahů. Platí stále tyto propozice, i po zesílení amerických sankcí a dál, co se odehrálo poslední rok v rusko-amerických vztazích?
    Klíčovým faktorem je fakt, že se demokraté nesmířili s porážkou po tak velkém úsilí, obzvlášť po eliminaci Bernie Sanderse – raději se o tom dnes nemluví. Šlo o přímou manipulaci voleb a narušení americké ústavy. Druhým faktorem je skutečnost, že většina republikánů dostala prezidenta stojícího mimo systém a bez jakékoliv vazby na republikánský establishement, a který prošel republikánskými primárkami. Ať už je váš postoj k Donaldu Trumpovi nebo vaše pojímání jeho akcí, které nejsou obvyklé v očích diplomatů a tradičních politologů jakýkoliv..
Pohybuje se v mezinárodním prostoru jako slon v porcelánu.    
     Ať už je vaše stanovisko k jeho počínání jakékoliv, hovořím o bezprecedentním rozhořčení amerických politiků. Republikány moc netěšil příchod k moci člověka, který ukázal, že sto let existující systém – v němž dvě strany rozhodovaly o pravidlech,  jsem zvolen na čtyři roky, a pak na další čtyři a ty počkej než se dostaneš nahoru – se rozložil vítězstvím Donalda Trumpa. Vysvětluje se to jeho mesianismem, ale společnost je unavena a nechce už tolerovat tradiční obměnu vůdců. 
    Pozorujeme-li strukturu americké společnosti, pochopíme, že je to zajímavý důsledek demografických procesů. Etnické elementy vyprovokovaly dlouhou a hlubokou debatu o znovuzrození a zesílení rasismu, který je stále latentním nebo otevřeným způsobem přítomen v americké politice. Je to komplikovaný a dlouhodobý proces. Ještě jednou, prvním důvodem je porážka demokratů, se kterou se nemohou smířit. Druhým bodem je zborcení bipolárního partajního systému. Třetím bodem – mezi mnoha – který bych chtěl akcentovat, je pocit ztráty kapacity ovlivňovat světové procesy v zájmu USA. Může se to zdát absurdní, ale je to realita. Budeme to pociťovat ještě dlouhou dobu. V době studené války byly USA mnohem silnější, obzvlášť podílem na světové ekonomice a rolí ve světovém monetárním systému, euro neexistovalo a o yuanu nikdo nevěděl, nemluvě o rublu. Dnes činí podíl USA na světové ekonomice 18%-20%. Už to není polovina, ani vysoké procento po světové válce.
    Pocit, že o všem se už nerozhoduje v jednom centru, se manifestuje též rusofobií. Čína a další důležité země preferují ignorování americké arogance. Pro nás něco takového není snadné ze dvou důvodů – z porážky demokratů a zborcení systému viní nás. Jisté osoby a reprezentanti amerických politických elit a ruský velvyslanec Sergej Kisljak a poradce Donalda Trumpa Michael Flynn byli v kontaktu. Je to absolutně normální a nemělo by to provokovat žádné reakce, obzvlášť když ve srovnání s počínáním amerických diplomatů v Rusku, je to nicotné, a navíc i pokusy kriminalizovat ruského velvyslance a ambasádu.   
   I když jsme nereagovali na nepřátelská a omezující opatření proti ruskému velvyslanci, který odmítl změnit své postoje, rezignovat na nezávislost a omluvit se za něco, co se nestalo, ještě víc vzrostla jejich kampaň. Obviňují nás ze všech amerických pochybení a neúspěchů. Jsme zodpovědní za to, co se děje ve Francii, v Mexiku..
I na Maltě..
   Kdekoliv: mluví se o Rusku, o Rusku, o Rusku. Velmi snadné a jednoduché pro „stupidní“ propagandu. Voliči naslouchají super jednoduchému sloganu CNN: „Rusko se opět vměšuje...“ Pokud se to tisíckrát opakuje, zakoření se to do mysli.  
Zdá se, že osobně nic nemáte proti Trumpově volbě. Ale přece nikdo není povinen podepsat příkaz o dodávkách zbraní Ukrajině nebo o sankcích?
    Nikoho neidealizuji. Musíme pochopit, že pokud většina 95% v Kongresu schválí zákon, prezident nereflektuje realitu, legalitu, legitimitu nebo správnost zákona, jeho veto by bylo ve všech případech odmítnuto.
 A co zákon o dodávkách zbraní Ukrajině. Obama to nepodepsal?
    Má odpověď se nemění. Věděl perfektně, že Kongres si to vynutí. Pokud prezident odmítne souhlas s velkou většinou Kongresu – což ve skutečnosti existuje – jeho veto bude překonáno. A pak jde o americkou politickou mentalitu – znamená to porážku prezidenta. Je to tak. 
    Když mě prezident Trump přijal v Bílém domě, když mluvil s ruským prezidentem Putinem v Hamburku a později i telefonicky, neměl jsem v žádném případě dojem, že hodlá opustit svůj volební program o dobrých vztazích s Ruskem. Ale okolnosti tomu nepřejí. Kombinace tří faktorů – porážka Clintonové, vně systémová pozice Donalda Trumpa a nutnost vysvětlit americké neúspěchy v mezinárodní aréně (není to všechno) dešifrují sočasnou situaci. 
   Vysvětluje to, proč Spojené státy volí tak hanebné postupy a Rusko zachovává klid a nedovolí si žádnou hysterickou reakci – několikrát jsme reagovali, ale v rámci striktně minimální odezvy. Pokračujeme v politice řešení konfliktů a účasti na trzích, odkud se nás Američané snaží vytěsnit. Začíná to iritovat ty, kteří živí rusofobní agendu. Nicméně nás v posledním období povzbuzuje to, co slyšíme v diskrétní rovině od četných kongresmanů, politologů a amerických diplomatů – potvrzení, že tato situace je absolutně anormální a musí být změněna. Všichni vidí chybu těch, kteří se snaží nás dotlačit ke zdi, nepodaří se jim nás izolovat. Stačí si prostudovat kalendář setkání a cesty ruského prezidenta a členů vlády, aby jste si uvědomil, že pokusy izolovat nás, nejsou úspěšné. Pochopili, že zašli příliš daleko a žádají nás, abychom udělali první krok, aby mohli tvrdit, že Rusko se pohnulo. Tato psychologie evidentně svědčí o mentalitě padlé supermocnosti. Navrhují, abychom něco učinili v ukrajinské otázce.
Pohnout se, to znamená zesílit kontrolu nad separatisty na Donbase, nutit je, aby zastavili střelbu, zajistit odchod zbraní a absolutní respekt pro Minské dohody?
    Nejsme proti stažení zbraní a zastavení palby, ovšem ne jenom na doněcké a luganské straně, ale i na ukrajinské. Mnohá svědectví od vašich kolegů, od žurnalistů BBC a jiných, kteří navštívili demarkační linii v 2018, a říkají, že batalion, který se říká Azov je mimo kontrolu velitelů. Ukrajinská armáda na ně nemá žádný vliv. Prezident Porošenko slíbil odstranění blokování přístupu do oblasti, což protiřečí minským dohodám, neuspěl. Obrátil vestu a vydal dekret o legalizaci bloků. Určitě je nezbytné zastavení palby a stažení těžkých zbraní, ale obou stran.  Vyzývají nás, abychom stáhli bataliony Doněck a Lugansk, abychom vytvořili podmínky pro zeslabení sankcí – něco takového říkat je hanebné od osob, které mají významné posty.
Uvidíme mezinárodní mírové síly na Donbase v roce 2018?
Nezáleží to na nás. Pokud by tomu tak bylo, byly by tam již dávno.
Jaké existují dnes překážky? Rusko je připraveno k ústupkům?
    Neexistuje než jedna překážka: nikdo není ochoten naslouchat našim návrhům.
Američané navrhli doplňky. Studovali jste je?
   Nikdo nám nic nenavrhl. Mluvil jsem s ukrajinským ministrem zahraničí Pavlem Klimkinem, i s francouzskými a německými kolegy. Vyjádřili se ve smyslu, že iniciativa je dobrá, ale je potřeba ještě něčeho dalšího. Tedy hovořme o tom. Vysvětlete vaše pozice a my posoudíme, jak odpovídají minským dohodám, které předpokládají koncertací akcí Kyjeva, Doněcka a Luganska. Odpoví nám, že je třeba o tom přemýšlet a že se dá dělat něco jiného. Náš projekt zdůrazňuje nedotknutelnost minských dohod a nezbytnost ochrany pro misi pozorovatelů OSCE, jejich podmínky práce jsou často nebezpečné. Ozbrojenci OSN musí doprovázet pozorovatele na jejich misi. To je legální logika minských dohod. Říkají nám, jestliže akceptujeme mírové pořádkové síly, pak tyto budou mít zodpovědnost za bezpečnost až k ruské hranici. Pak bude možné organizovat volby a všechno bude dobré.
Není to rozumné?
     Rozumné. Skutečně si to myslíte?
Mírové sbory OSN je síla, jíž je možné svěřit bezpečnost.
     Minské dohody stanovují, že na prvním místě je nutná amnestie, pak aplikace zákona o speciálním statutu oblasti – zákon byl přijat, ale nevstoupil v platnost – včlenit zákon do ústavy před organizováním voleb. Občané, kteří dnes čelí ilegálnímu zablokování, jejich kabely a mobilní telefony jsou odříznuty, aby je izolovali od vnějšího světa, minimálně od ukrajinského státu, musí vědět, že nejsou váleční kriminálníci, ani teroristé za něž je Kyjev považuje, a který zahájil proti nim antiteroristickou operaci, i když žádný obyvatel oblasti nikoho nenapadl. Na prvním místě je nutné, aby občané  věděli, že jim nic nehrozí a že amnestie pokrývá obě strany. Musí pro to mít garance – minské dohody je definují – zachování vazby na jazyk a ruskou kulturu, jejich speciání relace s Ruskem, nezávislá od politiky kyjevských autorit, stejně jako vlastní policie, hlas při jmenování soudců a prokurátorů. To jsou podstatné principy. Není to tak složité. Před 18 měsíci poslalo 20 ukrajinských regionů žádost do Kyjeva o zahájení rozhovorů vedoucích k decentralizaci. Normální federalizace.
    Pokud nám říkají, že všechno nastane – amnestie, speciální statut oblasti, volby – když se oblast předá mezinárodním mírovým sborům, nemůžeme to akceptovat. To je červená čára. Minské dohody byly schváleny Radou bezpečnosti OSN. Definují jasně všechny nezbytné kroky Kyjeva, Doněcka a Luganska. Máme důvěru v OSN a OSCE, která dělá dobrou práci ve vážném kontextu. Nelze vymazat politickou část minských dohod, slib, že se splní, pokud administrace OSN převezme oblast, je pochybný. Říkají nám, že speciální statut oblasti nemůže být přijat, protože se neví, kdo tam zvítězí ve volbách.
   Další příklad. Obě strany konfliktu se 2016 v Berlíně zavázaly, že stáhnou těžké zbraně z dotykové linie. Vybraly tři pilotní města: Zolotye, Pokrovskoje, Stanica Luganskaja. V Zolotyje a Pokrovskoje k tomu došlo.  Nikdy ne v Stanici Luganskaja. Ukrajinská strana požadovala sedmidenní příměří, aby zahájila stahování. OSCE konstatovalo, že po desítkách periodách příměří, se nic neděje. Ukrajinská strana tvrdí, že zaregistrovala střelbu. Němci, Francouzi, OSCE perfektně pochopili, že to tak není. Jejich politické angažmá jim zabrání, aby dovedli Kyjev ke splnění toho, k čemu se zavázal. Je to tristní. Pokud jsi kdysi vsadil na politika, kterého puč dovedl k moci, je obtížné bez ztráty tváře, změnit pozici. Chápeme to a jsme v klidu. Neskandalizujeme kompletní sabotování minských dohod ze strany Kyjeva, snažíme se v klidu o naplnění dohodnutého. Mnoho pracně dosažených dohod je dnes zpochybňováno: minské dohody, dohody s Íránem etc.


Žádné komentáře: