sobota 12. srpna 2017

demokracie

Pravidla dobré vlády

Spíš jsou dnes preferovaná pravidla dobrých zvyklostí odjinud nebo dobré rady odjinud a úplně nakonec se spokojíme jenom s radami (příkazy) odjinud. Stát postrádá invenci a přesvědčení v tomto smyslu.  Demokratická zkušenost má krátký dech anebo je úplně bez dechu. Demokratické chápeme ve smyslu liberální demokracie, důvodem pro to byla rétorika devadesátých let.
   Demokracie v historii měla i jinou podobu, příkladem je římská republika a kvalita institucí a ztotožnění se s nimi.  Instituce, pokud odmítneme hypotézu, že pocházely od bohů, byly zcela inherentní římskému lidu. Když přestal platit tento intimní vztah, republika skončila. 
    Představy o dobré vládě a o pravidlech dobrého vládnutí v postkomunistických zemích v devadesátých letech vycházely z jednoduché myšlenky, že když tu nebude politbyro, bude tu dobrá vláda. A automaticky se nastolí rozdělení mocí, artikulace kompetencí a efektivní systém vládnutí. Nestalo se tak. Nakopírovaly se okolní mechanismy v domnění, že když tam funguje líp ekonomie, všechno musí fungovat líp. Téměř jako by to byl důkaz Marxovy teze. U sousedů panoval, jak se všichni domnívali, liberální konstitucionalismus. Konečně důkazem mohou být zaprášené regály plné objemných knih zvučných jmen. Dveře věčnému blahobytu otvíral liberální konstitucionalismus od sousedů. Ale neuchytil se. Zatím se to nemusí diskutovat, možná se u sousedů objeví něco lepšího a my to dotvoříme. Konečně to tak vypadá, u sousedů se objevil věčný mír a nekonečná radost a už se dlouho nebude muset nic objevovat, některé státy, kde vládne tato radost, neobjevují nic už tisíc let a stačí to.
    Ústava, bikamerální legislativa, stabilní efektivní vládnutí, nezávislé soudy, krajská autonomie – všechno to má chatrnou podstatu, stejně jako celá politická kultura. Chybí stabilní, efektivní a směrem parlamentu autonomní vláda a na druhé straně chybí parlament hodný toho jména. Chybí tedy to podstatné.
   V ústavní osatuře je patrný deformovaný status politických stran. Politické partaje nemohou být jedinými nositeli občanských idejí a společenských zájmů. Pokud realistický liberalismus, pak nutně konzervativní. Levicové tendence vnucené zvnějška zvítězily, nejsou však neutrální k společenské dynamice se všemi nebezpečnými důsledky. Parlament byl redukován v exekutivní orgán partajních výborů. Demokratický parlament, aby mohl obstát, musí artikulovat občanskou vůli, být blíž občanům než politickým sekretariátům. Liberálové mají tendence nazírat na politický proces a na politické strany očima osmnáctého století.
    Levicoví liberálové zapomněli, že původně moc daná politickým stranám, znamenala přiblížení moci lidovým vrstvám a ne jak to chápou dnes a o co usilují - o vzdálení lidových vrstev od rozhodovacího procesu. Institucionální limity na prvním místě cílily na možnou eliminaci politické ingerence do různých institucí. Současné politické ideologie vsugerovávají občanovi centrální roli ústavního soudu v ústavní struktuře. Má být garantem proti vadnému konání politických stran a anomáliím politického systému. Idea má opět původ v osmnáctém století, kdy se ve společnosti vyskytovaly autonomní subjekty dostatečné síly na to, aby ideu realizovaly. Dnes tyto subjekty neexistují, konstruktérem systému údajné nezávislosti jsou opět politické partaje resp. jejich sekretariáty. Považuje se za normální, že zasahují do úplně všeho. Přes nějaké údajně nezávislé zprostředkovatele nebo kulisy. Důkazem může být i trapná až směšná poloha těchto zprostředkovatelů, nebo též předsedů „nezávislých“ úřadů a institucí. Ještě směšnější poloha státních úředníků s garancí, kteří se tváří jako nadpartajní odborníci. Nikdo tomu nevěří. V Římě se korupce až tak nikdo nebál, báli se degradovaných a neadekvátních institucí.         

Žádné komentáře: