imigrace inkvizice

Imigrace a "pokroková" inkvizice ve Francii

André Versaille, spisovatel a novinář v časopise Causer. Islamizaci Francie nelze zvrátit? Desintegrace a civilizační kolaps je konečný? „Nejlepší forma boje proti pokušení je mu neodolat (Oscar Wilde)“, vládnoucí kasta islámu neodolala.
  Zvláštní francouzská evoluce imigračních desetiletí. Tradičně, první generace imigrantů je svázána s mateřskou zemí a v nové zemi se necítí úplně integrována. U druhé a třetí generace se obvykle pozoruje identifikace se zemí, kde se narodili. U muslimů ve Francii je patrné něco úplně opačného. Hugues Lagrande jev popsal v knize „Le Déni des cultures“. Třetí a čtvrtá generace se ztotožní s kulturou první generace a s jejich mateřskou zemí. Často to vede až k odmítnutí používání francouzštiny v běžném životě, zpochybňování laické podstaty francouzského státu a téměř nulová exogamie.
   Emmanul Todd před 30 lety v knize „Osud imigrantů“ napsal: „Procento exogamie, tj. proporce sňatků realizovaných imigranty a jejich potomky s příslušníky společnosti do níž emigrovali, je antropologickým indikátorem asimilace nebo segregace“.
   Integrace před desetiletími byla důsledkem plné zaměstnanosti, tedy v pracovním procesu anebo kupodivu též aktivitou komunistů a odborů. Christian a Mohamed byli členy jedněch odporů a společně stávkovali. Byla to doba třídního boje. Děti imigrantů navštěvovali školy, kde výuka byla jasná a nezpochybnitelná, a pak následovala silná homogenizační instituce – armáda. 
   Dělník Mohamed v roce 1960 neviděl rozpor mezi svojí vírou a přátelskými svazky s nemuslimským okolím. Pro minulé generace byl pojem halal kategorií s širokou hranicí, poslední desetiletí je to bariéra, která vylučuje společné stolování s nemuslimy.
   Nikdy by muslim první generace neodmítl pozvání na oběd u nemuslimské rodiny. Ve svém chápání islámu by měl strach z božího trestu proto, že urazil dobrou vůli někoho jiného. Dnes je běžné, že mladí odmítají pozvání od nemuslima a naopak ho nepozvou. Většina Alžířanek, které přišly do Francie v šedesátých letech si nezakrývala hlavu. Dnes si ji zakrývá většina jejich vnuček a v důsledku jakéhosi mimetismu si ji začaly zakrývat i jejich babičky. 
    Určitě vysoké procento nezaměstnanosti neusnadňuje integraci. Není to jediná příčina problému, nemuslimské imigrační skupiny jsou nezaměstnaností stejně postiženy, ale s integrací do francouzské společnosti nemají problém.
   Z periferie francouzských měst dezertovaly odbory, podle sociologa Michela Wieviorka to  vede mladé muslimy k tomu, aby hledali smysl života tam, kde se to nabízí, tj. v islámu. V těchto oblastech islám nahradil republiku. Progresívní islamizace vedla k tomu, že většina etnických Francouzů se odstěhovala nebo se tam cítí jako v cizím teritoriu. Ale nejen oni, cítí se tak i rodiny imigrantů, kteří si přejí asimilaci do francouzské společnosti a kultury.
    „Pokrokáři“ všech barev, levičáci, multikulturalisté se akomodovali na islám a  republikánské hodnoty prohlásili za reakční. Jimi diktovaná podivná svoboda projevu – blasfemii nelze tolerovat - vede k tomu, že i umírnění muslimové se stávají fundamentalisty.
    Ideje integrace se netolerují, vládnoucí kasta zvolila islámské principy. Věřící nahradili občany. Teror přichází od islámských fundamentalistů - nikoliv, amalgam, je to islamofobní a rasistický výrok - hlásá propaganda vládnoucí kasty a médií.