čtvrtek 8. prosince 2016

euro pokus

Experiment s Evropany druhé kategorie neuspěje

Mince má obvykle dvě strany. Euro je ekonomický nesmysl a dokonce víc než nesmysl – je to ekonomická hloupost, ale neodhalí to v některých zemích ani většina absolventů škol vyššího typu. Zajímavé diskuze na toto téma jsem byl svědkem v kupé rychlíku na moravsko-slovenském pomezí mezi mladou slovenskou absolventkou ekonomické školy, která stačila během deseti let pracovat v Německu, Polsku, Žilině i Pardubicích a absolventem pražské techniky, který asi moc nepracoval, ale úspěšně se živí.
   Slovenka byla schopna proti euru intuitivně používat argumenty blízké francouzskému  ekonomovi Toddovi a mladý inženýr se pohyboval ve vysněných cestách lenosti ducha - nemusí se nic vyměňovat, všude euro znají, nemusí se nic přepočítávat, je to tak moderní. Co by asi mladý inženýr dělal v Urartu na počátku všeho, používali tam jedenáct číselných soustav v různých situacích i prostí lidé. Slovenka by se tam pohodlně uživila, mladý inženýr by měl problémy.  
   Euro je symbolem Evropské unie, píše v druhém nejčtenějším řeckém listu Dimokratia Timio Limperopoulos. Banální konstatování, ale dál už žurnalista zdaleka není banální. Euro se proměnilo ve střelnou zbraň v německých pazourech, které pomalu ovládly starý kontinent.   Evropský jih – Itálie, Portugalsko, Španělsko, Řecko – jsou zajatci tohoto systému a navíc trpí hlubokou amnézií. Neoliberální duch (plynoucí z jejich podstaty) neogermánů strhne celou evropskou ekonomii do propasti. Německá očekávání dojdou tam, kam došly dva německé předchozí pokusy ve dvacátém století (1. a 2. svět. válka). 
   Německá ekonomie investuje do slabosti evropských národů. Budou za to odměněni. Fatálně nezodpovědné je počínání vlád jihoevropských zemí, které nevěří, že Německo vede Evropskou unii k blahu všech občanů, ale servilně Německu asistují. Německo zneužívá své prosperity a bohatství k finančním hrám k realizování své vize: germanizace Evropy. Pravda uplynulo už hodně času a občané starého kontinentu zapomněli co se skrývá za kánony minulých globalizací jejíchž protagonisty též kdysi byli. 
    Německý pokus s evropskými občany druhé kategorie se nesmí realizovat. Anglie otevřela bránu pro ostatní a to je cesta rozumu. V USA volební výsledek znamenal velký průlom do systémového bloku a věští to planetární změnu. V Itálii lidové referendum zastavilo ústavní deformaci (ústava z 1948 je hrází proti fašismu). V podstatě Italové odmítli poddání své země Evropské unii a naznačili, že pro ně není   problémem následovat cestu Velké Británie.
    Rok 2017 bude rokem velkých zkoušek pro tzv. Evropskou unii. Čas už víc není jejím  spojencem. Cesta, kterou zvolilo Německo je táž cesta minulosti, která Evropu dovedla do slepé uličky před sedmdesáti lety. Nikdo nemůže ovládnout lidskou přirozenost. Dojde-li to až k této hranici, setká se to s reakcí. NE stejnému záměru a ve stejné síle jako tenkrát.
   Timio Limperopoulos se zabývá hlavní opoziční stranou v Řecku a jejím vůdcem. Scénář podobné opoziční komedie se hraje ve většině evropskounijních zemích. V Evropě i ve světě se stmívá nad neoliberálními fantaziemi. V Řecku Kiriaku Mitsotaki (šéf největší opoziční strany liberální Nea Demokratia) do posledního dechu zůstane vyznavačem  globalizované ekonomie kartelů. Kdysi lidové hnutí, nyní se Nea Demokratia (strana s nejvyšší volební preferencí) proměnila v salonní klub multietnické společnosti finančních oligarchů a megainvestorů s polem působnosti v  troskách národní ekonomie.      
   Žádný společný bod s národem, žádná cesta z krize, která naši zemi mučí již osm let. Jediný cíl – usurpovat moc a osadit klíčové posty ve státě příslušníky klanu. Celý stranický aparát je na to zaměřen – všichni absolventi jedné aténské školy a děti dnešních i bývalých funkcionářů strany. Logické – všichni jsou neoliberály, všechno je pro ně tak snadné.
   Neprožíváme pouze ekonomickou krizi, ale krizi řeckého lidu, krizi vůdců....Myslíte, že tyto partaje na něco potřebujeme. Vůdce, kterému jde především o osobní a klanový zájem. O zájem multietnické společnosti a kartelů.
    Světlem v tunelu je možná náš prezident Paulopoulos. Je si vědom hrozného nebezpečí, které hrozí naší zemi od Erdogana, hrozného údělu prostého Řeka v neoliberálním řádění v ekonomii. Připomíná nám: Řecko trpí, padá, ale hlavu nikdy neskloní.

Žádné komentáře: