dialektika merkel

Dialektická finta

Řeč Merkelové v Bundestagu, tři dny pro propadu její partaje v Meklenbursku, charakterizuje německý informační server DWN jako dialektickou fintu.
Prý ti etablovaní, a to jsou všechny německé partaje kromě Alternativy pro Německo musí „zůstat u pravdy, a pak zvítězíme“, doslovně řekla ne moc verbálně nadaná německá vůdkyně. Podle DWN jde o velmi nebezpečnou dialektiku. Na prvním místě se totiž Němec musí ptát, jestli vůbec Merkelová v minulých letech převážně nelhala.
   Kolegové, pokud začneme ignorovat fakta, pak nejsou odpovědná řešení možná. Musíme se začít v tom verbálně i fakticky orientovat. Pak ti, co nejsou zainteresováni na řešení odpadnou (asi AfD). Musíme se zabývat obavami lidí i když nejsou oprávněné. Pak jim ukážeme, že obavy a osvětlení fakt jsou dvě strany téže mince. Je jasné, že AfD není výzvou pro křesťanské demokraty (CDU), i když její funkcionáři to tak prezentují, ale výzvou pro nás pro všechny, kteří v tomto domě sedíme (v Bundestagu). Zůstaneme u pravdy a pak zvítězíme.
   Řeč Merkelové přerušoval potlesk všech partají od levičáckých zelených až po CDU. Politický diskurs proměnila Merkelová v pseudomorální školení. V německé politice podle ní nejde už o konkurenční boj idejí, ale o pravdu. Orwell v „1984“ zřídil ministerstvo pravdy, kde se politice vysvětlilo, co je pravdivé a co lživé. A nakonec došlo k záměně pojmů, což je v dnešním Německu též obvyklé – válka je mír a mír je válka.
   Merkelová se nehodlá zabývat idejemi AfD  - řekne, že AfD je nebezpečím pro všechny ostatní. Bude spolupracovat se všemi „demokratickými“ partajemi – mimo AfD.  Možná pouze levicová strana nepřistoupí na její nihilistický podvod.
  Merkelová pořád žije v bývalé NDR, komunistická nomenklatura vynikala v nihilismu a ten učinila státní doktrínou. Merkelová je učenlivý postnomenklaturní zjev, výjimečně i riskovat, pokud je to nezbytně nutné a dovedně operovat iracionálními metaforami. Iracionální terminologii mezinárodního proletariátu a socialismu jednoduše nahradila dobovějšími termíny.  V Bundestagu je velekněžkou pravdy, předtím figurovali v její iracionální dikci uprchlíci, kteří prchají v důsledku válek, které  způsobil západ. A ona plní zadání od prozřetelnosti. Její téměř religiózní metafory nihilistické orientace lze též vysvětlit totální bezradností.
   Merkelová se v bývalé NDR dobře naučila používat umění dialektiky:  Dovádí věci do absurda, až se zvrátí v svůj opak. „Voličova vůle je svatá. Musíme ji respektovat. Výsledek beze slov přijímáme a budeme se muset učit“. Její neokázalost sklidí obrovský potlesk u poslanců i televizních vipek.
   „Zůstaneme u pravdy a my všichni zvítězíme“. Merkelová a podobně servilní politickokorektní média nejsou zainteresovány na politické debatě. Oni jsou totiž nositeli pravdy. Merkelová si propachtovala pravdu. Kalkulací a cynismem jí vlastním dává jasně najevo – kdo nezastává její názor, stojí na straně nepravdy. Všichni kritici jsou difamováni, jsou to paranoidní blázni.
   Postoj Merkelové zakládá na represívní a občanská práva omezující zákonodárství. Tím si ovšem důvěru občana, jak doufá, nezíská. Rozpoltila společnost, jedna část společnosti zná pravdu a ta druhá vně pravdy je denuncována a pomalu perzekvována. 
   Spolkovou vládu hodnotí občan podle bývalých činů. Občan vidí, že „pravda“  je pohřbena někde ve sklepě jejího úřadu: Euro zachraňování, zachraňování bank, EU-uprchlická politika, podpora války proti Libyi, války v Iráku, v Sýrii, ukrajinská politika, teror, islamizace Německa, studená válka proti Rusku, špiclování, omezování občanských svobod v Německu - to je pravda v kostýmu Angely Merkelové.  Její komplic Juncker se vyjádřil o unijní pravdě: „Když jde do tuhého, musíme lhát“. A on a ona jsou dvě strany téže mince.