burkinizace unie

Burkinizace Evropské unie

Arnold Gehlen napsal v padesátých letech minulého století, že politický diskurs v Evropě je nesrovnatelně ubohý ve srovnání s diskursem před sto lety. Dokazovací aparát tohoto tvrzení není úplně triviální.
Aktivní účastník politiky v 19. století nutně oplýval znalostmi přírodních a společenských věd, literatury atd. Jinak by se nemohl nastolit v tvrdé konkurenci doby. Politikou se zabývali takoví jedinci jako Bismarck, Blanqui, Marx, Metternich, Disraeli, Mazzini, Plechanov, Thiers, Kautsky a dlouhá řada dalších. Ve srovnání s politiky devatenáctého století neměli jejich kolegové o sto let později šanci obstát. A ti dnešní evropští politici. Nasadí Evropankám i burku ve své malosti, lepší by ovšem bylo, kdyby si burku nasadili oni samotní - pak by Evropan mohl aspoň doufat, že se za ní skrývá někdo velký.
   Francie se burkinizuje ve všem a ve velkém. Státní rada, kterou vede levičácký čtvrtinový socialistický génius Fabius pozastavila výnos některých starostů, kteří na plážích svých obcí burkini zakázali. Sarkozy, který se za svého prezidentování vehementně zasadil o islamizaci státu, za jehož řádění připlulo do Francie nejvíc imigrantů, kteří nemají ani minimální vůli se integrovat do evropské kultury, halasně v televizích požaduje změnu zákona, což by zvrátilo rozhodnutí státní rady. Tento politik, který pětkrát do roka navštíví Saúdskou Arábii a je pravděpodobně subvencován touto zemí, zahájil prezidentskou kampaň. Říct může cokoliv, může dokonce opakovat úplně totéž, co říkal před devíti lety a pak to nesplnil. A média jásají. Sarkozyho slogan „slibuji“, „ujišťuji vás“, „rozhodně splním“, se donekonečna opakuje aplaudován médii, pro něž je vše lepší než Marine le Pen. Na webu existuje blog lží jeho prezidentování. Sliboval např., že zakáže sjednocování rodin, které samo o sobě znamená obrovský příval imigrantů.
   Velkou sympatii médií má další prezidentský adept, ministr ekonomie Macron, mladý bankovní úředník, vystoupil ze socialistické partaje, složil ministerský post a založil stranu. Taky chce být prezidentem. Bilance jeho ministrování je chabá, ale jeho sympatický mladý úsměv to překryje, též se mu burkini nezamlouvají. Nahradila ho hyperelegantní Axelle Lemaire, hodně twituje a tak se o ní hodně ví, zastává v otázce burkini stejnou pozici jako kanadský předseda vlády Justin Trudeau, tomu se burkini zamlouvají. Jeho matku nechal jeho otec Pierre zavřít do blázince, mnohým se zdálo, že tam patří spíš on s podobnými náhledy, které prezentuje nyní jeho syn.
  Bývalý ministr a šéf Hollandovy kanceláře Macron se televizi svěřil, že je víc napravo než je socialistická strana a nalevo než je republikánská strana. Možná této komedii požehnal Holland, který sám má malou šanci v prezidentském klání, v popularitě si sáhne na 9%. Pokud se dointrikuje k příštímu prezidentskému mandátu, pak má nárok, aby ho Evropa považovala za velkého muže. Velcí byli v devatenáctém století a padesátých letech politici, filozofové a možná též instalatéři, Evropa 21. století má aspoň velké intrikány.
   Nice, pořád traumatizováno post-atentátním syndromem, na pláži polonazí pěkných těl, a žena kompletně zahalená v burkini. Evidentní provokace. Vše strne v očekávání i možné exploze. A mediální exploze banality skutečně přišla. Přítomná policie ženu přinutí, aby se odhalila. A noviny celé Francie se od té chvíle neplní než tím. Policie prý padla do pasti. Muslimská menšina je utiskována a traumatizována.
  Francouzská a celá evropskounijní politika není než uzákonněnou banalitou. Neinteligentní a konce tragické. Nejvyšší soud dal za pravdu zahalené. Něco podobného se ve Francii opakuje již dlouhé roky. Ženy s islámským ostentativním symbolem ve veřejném sektoru mohou anebo nemou, na to odpoví generátor náhodných čísel. Halal ve školních jídelnách – jedno jídlo, netraumatizovat věřící, lépe všechno halal. Stále to ve Francii diskutují a omílají dokola. Podle levičáků a samozřejmě zelených je policejní krok v Nice znakem agresívního laického státu.
   Status ženy ve společnosti je indikátorem stavu společnosti, Evropa na tento jednoduchý fakt již zapomněla. Opět se nabízí srovnání velkých bojovnic devatenáctého století za skutečná práva žen s levičáckými zelenými chlapnami současnosti, jejich práva na všechna práva, na druhé straně mají mít islámské ženy právo být otrokyněmi v burce.
   Burkini rozdělily Francii na dva tábory. Tábor pro zákaz operuje hlavně hygienickými normami, málokdo si dovolí označit burkini za oděv vnucený ženě a znamenající kompletní podřízení ženy a talibanizaci Francie, tento argument bude označen mediálním konglomerátem za islamofobní.  Politickokorektní levičáci, zelení a levicoví liberálové se ztotožňují v podstatě s názorem ortodoxních imámů – respekt k náboženské svobodě a údajné právo ženy vyjádřit spolupatřičnost k náboženství. Ochránci lidských práv (spíš placení agitátoři nevládních organizací) chtějí ženu v burkini. Mediální „velikán“ a agitátor wahhabistické internacionály Edwy Plenel má za to, že burkini je stejný oděv jako kterýkoliv jiný, prý je to burka a bikini dohromady, velmi sofistikované myšlenky od bývalého žurnalisty le Mondu.
   Burka a burkini nejsou lecjaký oděv, jsou ostentatívním znakem příslušnosti k náboženství a ty islámské ženy, které by to odmítly jsou apriori  nazírány jako špatné muslimky. Burka a burkini znamenají vítězství nad sociálním modelem Ataturka, Násira, Burghiby, který osvobodil islámskou ženu a byl pokrokový. Násir zesměšnil obsedantní vazbu islámských bratří k hidžabu. Burghiba zákonem zbavil ženu hidžabu a tímto aktem se proklamovala rovnost muže a ženy. V arabském světě je to každému jasné. Francouzské levicově zelené a levicově liberální chlapny nevymyslely nic nového, převzaly diktát ortodoxních imámů, pokud se (pseudo)liberální le Monde domnívá, že burkini jsou oděv jako každý jiný, pak je to plivnutí do tváře pokrokovým arabským ženám. Je to výraz arogance z jejich pařížského komfortu. Levicově liberální z le Mondu, francouzská levice a spol. odsuzují arabskou ženu do nevyhnutné středověké tmy.