pamet

Paměť, ach hrůza

   O paměti (vlastní) pochybujeme velmi často, je velmi zákeřná, zrazuje nás  v okamžicích, kdy ji prosíme, modlíme se k ní, aby nám vyšla vstříc. Ale neoblomné ne. V každém jiném případě bychom ji už dávno prokleli, ale paměť je velkou výjimkou. Hýčkáme tu zrádnou múzu  a v hloubi duše doufáme, že nás příště nezradí, anebo zradí, ale přesto neočekávaně nás někdy políbí.
  Čekáme na tento polibek zrádné milenky. Někdy dost dlouho a už se taky nemusíme nikdy dočkat, ale o tom už nevíme – tíhu našeho postižení nese okolí.
  Z paměti na nás mluví bůh, říkal jeden církevní otec.  Paměť skrývá  boží ozvěnu. V hlubině našeho času se nám vyjevuje naše minulost, činy, které zřetězila naše amorálnost nebo její opak. Přichází to často v hodinách, kdy nepomáhají ani prášky na spaní. Paměť vítězící nám nedá usnout. Zřetězení dějů, našich reakcí a obrazů, které vyvolává paměť z hlubiny podvědomí našeho mozku a pravděpodobně širšího univerzálnějšího podvědomí. A čeká na naší odpověď. Paměť pracuje s mechanismy, které zmapovat je mimo možnosti vědy. Věda je schopna definovat předpoklady funkčnosti jedné části paměti a tou je náš mozek ve své biologické struktuře. Věda je schopna vysvětlit s jistou pravděpodobností paralýzu biologického fungování mozku.
  V biologické části naší paměti došla věda k jakémusi konsenzu. Jsou tři roviny fungování mozku, které jsou předpokladem paměti jako takové. Kódování informace, ukládání informace a vyvolávání informace. Někteří teoretici paměti říkají, že stárnutí nemá vliv na ukládací kapacitu mozku. Důvodem slábnoucí paměti je slabá koncentrace. Koncentrace je nezbytný předpoklad ukládání a vybavování informace.  
  V případě Alzheimerovy choroby, která je strašákem stárnoucí západní populace, platí jiný mechanismus. Samotný proces ukládání informace je dotčen. Nemocný si není vědom svého zapomínání. V první fázi choroby se paměťový deficit projeví v zapomínání autobiografických fakt posledního období. Časová osa informačního mizení  protrahuje do minulosti. V nejkritičtějším stádiu choroby jsou to zážitky z dětství, které odolávají hrůzné korozi.
   Neurologické testy dokáží docela přesně naznačit, kde vězí paměťový problém (kódování, ukládání, vybavování). Podle neurologů ve většině případů subjektivních pocitů slábnutí paměti nejde o žádné závažné onemocnění. Vesměs se jedná o problémy spojené s pozorností. V okamžiku, kdy si chceme něco zapamatovat, nejsme dost koncentrovaní ve stádiu kódování informace. Co mozek nezakóduje, není uloženo.   Samozřejmě ve vyšším věku musíme vyvinout na koncentraci větší úsilí. Naučit se něčemu je možné v jakémkoliv věku, ale  musíme se víc namáhat s koncentrací.
  V jistých podmínkách nedokáže mozek mobilizovat své systémy k zapamatování: v depresi, starostech, nedostatku spánku. Potíže s pamětí mohou přijít při užívání některých léků jako benzodiazepinů - paměť je totiž též výstupem chemické laboratoře.
  Některé z mozkových paměťových okruhů dokonce zvýhodňují stáří: asociační mozkový okruh. Starší člověk má víc vzpomínek a má schopnost nové poznatky vázat na velkou variabilitu minulých paměťových stop a vytvářet víc asociací. Čím víc mozkových asociací, tím je paměť mocnější, říkají někteří teoretici paměti. Asociativní mozkový systém se nepodílí pouze na ukládání, ale i na vybavování informace.
Hádanka (a není jediná)
  Mnozí lidé mají problém s vybavováním jmen. Jaký je důvod?  Při kódování jmen nemůže mozek nasadit žádnou asociační logiku. Nelze např. spojit jméno osoby s barvou vlasů nebo velikostí nosu. Jediná možnost jak si jméno zapamatovat je opakování a zrovna tato paměťová vazba je velmi slabá.  Další hádanka. Kde je důvod paměťové anamnézy dětského věku? Nevzpomínáme si na nic před 3. - 4. rokem našeho života. Proč jsou některé informace tak vtisknuty do paměti i když byly doprovázeny velkou emocí?
  A  velký Mikuláš Kusánský říkal svým žákům: Při čtení se koncentrovat a nemyslet na nic jiného, probudit v sobě zájem o to, co čteme a pochopit to. Čtení opakovat. Pak si to dobře zapamatujeme.