Mapy mého života
Co se zaprášenými mapami z minulých cest někde v koutě našeho bytu nebo naší duše. Sartre říkal, že jednou za deset let by měl vlastní byt kompletně vyhořet – sám neměl odvahu si to podpálit, často mu v tom pomáhali atentátníci. Americký novinář a spisovatel Roger Cohen z New York Timesu, co on s tím materiálem?
Život mimo jiné, to je stálé hromadění - objektů, dokumentů, fotografií, obrázků, daňových přiznání, liebes briefů, někde v dolních zásuvkách, skříních a bůh ví, kde jinde. Stále akumulujeme. Instinkt sytit se i když jsme přesycení. Nostalgie a setrvačnost. Něco z toho může být někdy užitečné, ale většinou není. Hromada zaprášených věcí nás může i povznášet pokud naplňují naší duši, jsou to genetické markery našeho života. Vybavují nám místa a lidi, kterých jsme se dotýkali. Ale na druhé straně nás ty věci svazují. Kdo někdy nepocítil nutkání zbavit se úplně všeho a svobodně se opět toulat světem. Lidstvo se dělí na sběratele a likvidátory nasbíraného. Pokud s někým sdílíte kuchyni popř. i další, je tento primární antropologický postoj důvodem mnohých střetů.
Jímán rozporuplnými úvahami jsem křižoval pokojem, který se stal úložištěm minulého. Knihy, na něž už se nedostává v regálech. Krabice o nichž už nevím co obsahují. Vytváření domova to není nic stálého, přichází to v dávkách, které jsou prokládány naší leností. V chaosu těch věcí jsem narazil na mapy – stovky map. Michelin, Rand McNally, British Ordnance Survey, silnice, cesty. Železnice kolem Marseille. Jeruzalém, Paraguay. Živá svědectví mé činorodosti. Často první bod v orientační tmě, dobrá mapa na špatném místě vám zachrání život. Hromada papíru ze zašlého světa. Aspoň tak působí, jako stará pračka uskladněná v zahradním domku nebo tranzistorák z dávných časů. Dotýkám se těch map a jímá mě pochyba, co s tím materiálem – jsou zbytečné ve světě Google Map a GPSek. Kráčíme dopředu a v té budoucnost geografický obsah je zcela irelevantní. Jsme tvárná hmota pro technologie. Ale GPSka se nesmí zadřít a když se to stane, pak strach a chvění v panice davu. Ale stejně to všechno vyhodím, už tam nepojedu a nebudu to potřebovat. Ale opět, mám mapy odjakživa v lásce. Objevoval jsem s nimi svět odjakživa, i na dálku. Ale je to důvod ke skladišti v malém bytě?
Oko mi padlo na dvě mapy země, která už neexistuje – Jugoslávie. Hory, sladká káva a staré město Dubrovník. A u Dubrovníka k tomu došlo. Havaroval jsem v autě a skončil v bezvědomí v poli. Nějak jsem to přežil. A těch map z Itálie. Como, Campania, Sicílie. Řím - borovicový deštník v dešti u Villy Borghese, Velasquezův portrét Innocence X. Jeruzalém staré město – filipínští křesťané s krucifixem na Via Dolorosa. Obrovská kniha silnic a cest „Complete Atlas and Touring Guide to Britain and Ireland“. Co s tím, tolik to zabírá místa. Už se asi nikdy nezbavím těch redundantních map. Skrývají i hranice mé duše. Už bez nich asi nemohu žít.
Závěrečná zpověď. Mám sklon k hromadění. Možná je to tím traumatem. Vzdálená paměťová stopa v mé mysli. Můj otec na zahradě našeho londýnského domu vrší všechno přebytečné na hromadu a v ohni mizí staré hračky, noviny, staré kriketové pálky. A to všechno po prvním neúspěšném sebevražedném pokusu mé matky. A chystal se druhý konečný.
Žádné komentáře:
Okomentovat