Ne vždycky je budoucnost pokroková (Manzoni)
Evropská unie jako braná zkázy. Kdo je vinen? My všichni, že jsme tupě přitakali a vybírali lidi a partaje, kteří servilně aplaudují evropskounijní hrůze a jejím nýmandům. Zvoní hrany a snad je ještě čas všechno vyměnit – lidi, partaje a vzdálit se od Evropské unie. Emanuele Ricucci v il Giornale se zamýšlí nad ranním vražděním v Bruselu.
Dneska už nějaké deklarace a geopolitické nesmysly nikoho nezajímají. Citace citací, reakce z jiných kontinentů, k ničemu to není. Jak tristní je historie, kdysi velký svobodný světadíl sám sebe traumatizuje a plivá si do tváře. Shrbený, na kolenou, pošpiněný. Jsme rukojmím. Rukojmím paralýzy činu a smrti své vlastní identity. Ve škatuli něčeho, co jsme si vsugerovali, že je moderní a estetické. Jsme nelegitimní děti zbabělosti a nesmyslných deklarací. Riskujeme, že umřeme ve válce, aniž jsme začali bojovat.
Triumf absurdity. Žvaní o právech (imigrantů), zatímco hlavní město Evropy exploduje, obyvatelé se třesou strachy a konečně též hněvem. Chtěli by, ale nemohou. Jednali by, ale není to dovoleno. I dnes se sklonili před institucí, která je prokletá, nudná, totalitní a bez paměti. Že udeřili se dalo přece očekávat. Přirozené národní podstaty evropských zemí byly urychleně likvidovány jako anachronické a nepotřebné. Evropa zapomněla ne sebe samu, zastrašena a neschopna činu. Ekonomické zájmy a delikátní geopolitická rovnováha? Kašlu na ně! Kolaps a kulturní sebevražda. Chyby a lekce, ze kterých se nikdo nepoučí. Komedie s nejvyšším stupněm ohrožení v Bruselu. Trest za nesmyslný export demokracie za každou cenu. Bomby a sankce a teď se to vrací.
Asymetrie války. Chloroformové evropské generace. Dekadence tisícileté civilizace. Nyní je nezbytné připomenout, že pouze Marine le Pen a snad pár dalších jsou schopni vidět světlo v tomto hrůzném evropskounijním chaosu. Zdá se, že konec se blíží. Nepředvídatelnost příštího je největším nepřítelem, není to strach. Naše budoucnost samotná nás terorizuje. Nesmíme se smířit s tím zabíjením, nesmíme si na teror navyknout – smrt by byla jistá.
Měli by za to zaplatit ti, kteří se zmýlili, kteří ignorovali tyto hrozby. Nemůžeme takto pokračovat, se skleněnýma očima. Nelze akceptovat představu rozpouštějící se civilizace nad plamenem nanicovaté modernosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat