Tania Kambouri

Německý prosincový bestseller

    Policistka z Bochumi Tania Kambouri se stala v Německu  ženou měsíce. Publikovala "Deutschland im Blaulicht" - tísňové volání jedné policistky a stala se slavnou. Popisuje současné Německo v celé jeho hrůze, způsobené vládnoucími politickými stranami a vylhanými politickokorektními médii.   Popisuje zbabělé (ne)konání soudců a prokurátorů a politiků, kteří záměrně ignorují jevy, které ničí  společnost.
  Líčí dětskou prostituci v utečeneckých zařízeních, která se děje s vědomím médií i soudců. Podle levičáků v Bochumi, jak se dočteme v místní tisku, paušalizuje. Co jiného může vyplodit  mozek degenerovaný levičáckou ideologií, to se opakuje do nekonečna. Do nekonečna se jí ptají, zda-li patří k extrémní pravici - normální člověk s normálními názory musí být podle politickokorektní luzy extrémně pravicovým nebo psychicky a sexuálně nemocným. Policistka se odvážila popsat jevy, které se v Německu nesmí zmiňovat. Získala takovou podporu, že ji pozval zemský sněm v Nordrhein-Westfalen, aby vylíčila své zkušenosti.  

Tania Kambouri

   O imigrantech. Jak vůbec vidí svoji budoucnost v Německu? Odmítají akceptovat normy této země a zapomněli, že jsou tu na návštěvě. Pracuji deset let u policie v Bochumi. Jsem Řekyně narozená ve Německu. Chtěla bych se  touto knihou podělit o zkušenosti z mé práce. Bochum stejně jako jiná místa v Porúří má velké procento obyvatelstva pocházející z imigrace. Mojí kolegové i já jsme denně konfrontováni s nezákonným  počínáním imigrantů, především muslimů (Turků, Arabů, Libanonců), nechovají ani minimální respekt k policii. Projevuje se to už v jejich dětském věku. Jsme jimi každodenně na ulicích uráženi, normální konverzace s nimi není vůbec možná. Obzvlášť já jako žena, imigranti ve mně   vidí imigrantku, která je zradila. Denně se mě ptají, zda-li nepocházím z Turecka. Je to pro mě velmi těžké vést  s nimi  každodenně tyto boje. Mnozí z mých  kolegů už nemají sílu na tyto hry, které je potkávají na každém rohu města. Stres z tohoto nasazení si vesměs  přinášíme domů.  Dlouhodobě to vede k újmě na zdraví.
  Příklad? Volal jeden Turek, že potřebuje pomoc, přijela jsem s kolegyní, když nás spatřil, začal nadávat a urážet nás. Řekla jsem mu, že můžeme odejít. Poslal nás pryč. Nahlásila jsem to vedení, ovšem Turek volal opět na centrálu a žádal policisty muže. Policejní centrála nás tam poslala zpátky, Turek se rozlítil a vyhnal nás. To je příklad policejního nasazení. 
   Mnozí z mých kolegů a přátel říkají, že se už v Německu necítí jako ve vlastní zemi. Němečtí kolegové mají strach vyjádřit své mínění o trestných činech imigrantů. Začalo by jejich osočování a byli by oznámkováni jako nacisté. Současní Němci mají stejnou vinu na řádění NSDAP za války jako já mám vinu na řecké hospodářské krizi.
   Policie je čím dál tím víc bezmocnější. Někteří vedoucí policisté s tím mohou ještě bojovat, avšak politikové a soudy je nepodpoří, jdou proti nim. Soudní řízení jsou pomalá nebo plná obstrukcí ze strany soudů.  Pomalu to dochází do polohy, že se policisté musí obávat o vlastní kriminalizaci, často jsou neodůvodněně obviňováni z nepřiměřených zásahů proti lidem, kteří nemají žádné zábrany. Vytváří se tu paralelní uzavřená společnost, která ignoruje zákony a dělá, co uzná za vhodné.
   Proboha kam to povede? Máme se vzdát demokratických představ o fungování společnosti? Jeden kolega byl na dovolené v Austrálii a přišel s tam platným heslem „love it or leave it“, když se ti to nelíbí, odtáhni. Podle mého názoru se musí uplatnit hierarchie sankcí proti kriminálníkům, která končí vykázáním ze země.