benoit

aaabvoltaire.fr/alaindebenoist/postmodernite-lindividualisme-se-mue-egocentrisme-narcissique,193603
Alain Benoit:  Modernité, modernost
Modernost je základní  kategorií současné sociologie a politologie. Podle Alaina Benoita má modernost širší význam než se všeobecně chápe v industriálním a postindustriálním smyslu. Pojetí Alaina Benoit má kořeny v 17. a 18. století, na konci středověku a renesance. Je charakterizováno vzestupem buržoazie, která pomalu, ale jistě nastolila svůj hodnotový svět na úkor aristokracie, ale též na úkor lidových vrstev, je to nový svět individualismu, který se prosadil.
   Ideologie pokroku otevřela dveře vědě a technice, důvěře člověka v sebe sama a ve svoji schopnost racionálně předjímat svůj osud. Minulost ztratila své oprávnění, stejně jak tradiční společenské začlenění člověka.  Heteronomie minulosti je nahrazena heteronomií budoucnosti, tedy vírou, že budoucnost bude nutně lepší. V této epoše vznikajé velké historizující systémy, které si nárokují  poznání smyslu dějin a cesty k dějinnému cíli. V politice se stává velkým modelem národ-stát, který se jednoznačně nastolí na úkor feudalizmu. Hranice státu garantují národní identitu a jsou odrazovým můstkem univerzalistických pokusů  západního světa, např. prostřednictvím kolonialismu. Na druhé straně pomalu, ale nevyhnutelně v tomto procesu ztrácí církev kontrolu nad společností.
Modernita zmizela, a co postmodernita?
   Podle autora, postmodernita není v opozici k  modernitě, ale je pokračováním procesu výše popsaného, tedy jsme účastni procesu, který započal koncem renesance. Její nástup se autorovi ohlašuje osmdesátými léty minulého století, které jsou podle něho charakteristické zklamáním z velkých historizujících ideologií, zhroucením základních náboženských dogmat a neúspěchem revolučních utopií. V postmoderním světě se rozpustí poslední relikty tradic, následuje fragmentace individua i společenství, úzkost a často až fobické stavy ve společnosti i v individuu. Individuum se obrní egocentickým narcismem a společenské vztahy se redukují na konkurenci a obchodní směnu, které jsou  regulované právním rámcem. Společenský hedonismus spočívá na masovém konzumu, první individuální prioritou je požitek a osobní kariéra.  
   Disciplína a normativní standardy se bortí, jakákoliv forma autority je diskreditována, nastolí se kult přítomnosti na úkor vůle předat něco a překročit se. V politické rovině, vládnutí znamená jen  gesta, stát se omezuje na naslouchání vyššímu (internacionální společnosti, globální banality) a nižšímu (renesance lokálních komunit). Hranice už nic negarantují.
    Postmodernita podle autora koresponduje s „tekutým“ světem Zygmunta Baumana, kde všechno pevné a trvalé má tendenci vymizet, rozložit se. Je to svět toků a refluxu, svět nomadické migrace, který je charakterizován vymizením jakéhokoliv institucionálního rámce.
  Logika ekonomie zničí jakýkoliv nadčasový ideál a nastolí efemérní přechodnou vládu. A to jak v konzumu a v produkci, tak v  chování individua, jak dosvědčuje konec politického angažmá např. církví, ale vlastně i odborů a politických stran. Všechny polohy života jsou stejně legitimní. Ideologie lidských práv a víra v regulační kapacitu trhu hypostazují „svobodnou volbu“. Povýšení logiky trhu má za následek komercializaci všech aspektů lidského života.  Dva anglické termíny charakterizují tuto situaci, „selfie“ a „zapping“ - obsese sama sebou a volatilita v chování.
   Autor se na závěr dotýká současné reformy francouzského školství, kdy evidentně chábá socialistická ministryně školství hodlá mj. eliminivat poslední relikty řečtiny a latiny na školách.
    Politolog a filozof Alain Benoit  říká, že řečtina a latina znamenají autentickou kulturu, nejsou to relikty z minulosti, ale znamenají kulturu věčně trvající.