Povolební režimní křeč
AfD vyhrála volby v Sasku-Anhaltsku, do absolutní většiny v parlamentu ji chybí 4 mandáty. Pokud by neexistovalo korespondenční hlasování, AfD by určitě měla absolutní většinu, o tom, že režim tento typ hlasování manipuluje, nepochybuje vůbec nikdo. Prvním povolebním politickým aktem byl dopis stávajícího ministerského předsedy Svena Schulze z CDU adresovaný předsedovi konference zemských ministerských předsedů, kde se jménem Saska-Anhaltska zříká předsednictví konference. Režim nemůže připustit, aby AfD předsedalo shromáždění spolkových ministerských předsedů. Sasko-Anhaltsko mělo v příštím pololetí konferenci předsedat. Režimní hysterie je pochopitelná, i když její projevy jsou občas velmi překvapující.
V téměř hodinovém pořadu prominentního uvaděče Lanze televize ZDF se včera sešli spolupředseda AfD Chrupalla, zakladatelka BSW Sahra Wagenknechtová, zástupkyně šéfredaktora Spiegelu a pozvaný expert. AfD a BSW mají v zemském parlamentu většinu a pokud obě strany překonají pár zcela zanedbatelných programových rozdílu, rychle vytvoří vládu a povládnou. Vůdcové obou vítězných stran se téměř nedostali ke slovu, televizní uvaděč a pozvaní znalci střídali nesmysly s hanebnými urážkami, jak to pojmenovala Wagenknechtová. 700 tisíc diváků se kromě televizních hanebností nedoví vůbec nic o možnostech politiky, které zemské volby otevřely. Bez pomoci BSW nemohou v Sasku-Anhaltsku režimní strany vládnou a Wagenknechtová tomu zabránila a proto útoky televizní smečky mířily hlavně na ni. Wagenknechtová rozhodla, že BSW v nějaké formě podpoří vládnutí AfD a to i za cenu rozkolu ve vlastní straně. Politička považuje za nejdůležitější body dnešní politiky zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu a obnovení spolupráce s Ruskem. Jedině toto vrátí německému průmyslu ztracenou dynamiku. Tato politická vize je blízká i AfD. Chrupalla i antické soše podobná Wagenknechtová zachovali klid, nic moc nevysvětlovali a dali divákovi možnost, aby si znovu poslechl projevy režimní hysterie.
Rétorika režimu se posunula do oblastí, které mají až učebnicově fašistické parametry. V televizích se nediskutuje, jak asi vítězové voleb povládnou, ale jak jim zabránit, aby vládli. Tradičně musí v Německu všechno vypadat legalisticky. Hitler poslal komunistické poslance do koncentráku a pak teprve prošly protižidovské zákony, a až poté se soudy přidaly k protižidovským zločinům. Všechno podle zákona. Tedy tématem dnešních televizních debat je nalezení takové formy zákazu AfD nebo její účinná politická blokace, aby to trochu vypadalo. Co udělat s antickou bohyní Wagenknechtovou není ještě jasné. Demokratické volby už nejsou v politickém systému záležitostí první priority, politický aktér, který oponuje vládnoucí politice, i kdyby byl vítězem voleb, nemá právo plně vládnout. Zažilo to v třicátých letech Německo nebo po osmačtyřicátém Československo, politické strany mohly dál existovat a v trapné formě participovat na politickém systému, pokud se obrodily a akceptovaly vedoucí roli strany. V případě, že Wagenknechtová režim podpoří, za odměnu by se všech pět poslanců BSW mohlo stát ministry.
S 44% vyhrála zemské volby AfD (druhá CDU 17.8%) takovým způsobem, že v demokratickém systému nemůže nikdo zpochybňovat nárok strany vládnout nebo vést parlament apod. V Německu mohou mít volby jasného vítěze, ale režim nemusí akceptovat výsledky voleb. Česko od tohoto stavu nemá moc daleko. Hnutí Stačilo propaganda účinně oslabila ještě před volbami, Okamura v podstatě nemohl nominovat ministerské kandidáty z vlastní strany a režim rukama svého poskoka téměř odmítl jmenovat Babiše premiérem. Babiš sice vládne, ale cítíme, že tato vláda nemá sílu porazit režimní struktury.
AfD a režimní strany se odlišují v klíčových programových bodech. AfD požaduje změnu v imigrační politice, návrat národních pravomocí z Bruselu, stop protiruským sankcím, radikálně přeformulovat klimatickou politiku a žádný politický dozor nad společností. Pokud se někdo dotkne těchto témat, režimní strany semknou řady. Termín demokracie dostal v dnešní Německu velmi podivný význam. Zatím se ještě AfD dovoluje účast ve volbách, ale nic z toho pro stranu neplyne. Největší opoziční strana v Bundestagu nesmí mít zástupce v předsednictvu sněmu a ani předsedu parlamentního výboru apod. Nyní poprvé se rýsuje možnost ve spolupráci s BSW prolomit režimní hradbu. Wagenknechtová i zemská předsedkyně BSW Claudia Wittigová opakují vizi nadstranického ministerského předsedy, ale v televizních šotech je vidět, že až tak moc neodmítají ministerského předsedy z AfD. Preferenčním koaličním partnerem AfD by byla CDU nebo někteří poslanci z této strany a k vábení BSW zatím není strana moc vstřícná. Což nevypadá moc prozíravě. AfD je na vrcholu svých možností, dokonce málokdy v historii dosáhla některá strana tak dobrého výsledku. Není vůbec jisté, že v opakovaných volbách v Sasku-Anhaltsku by strana dostala přes padesát procent a ještě méně jistá je sázka na CDU.
Rétorika režimu se posunula do oblastí, které mají až učebnicově fašistické parametry. V televizích se nediskutuje, jak asi vítězové voleb povládnou, ale jak jim zabránit, aby vládli. Tradičně musí v Německu všechno vypadat legalisticky. Hitler poslal komunistické poslance do koncentráku a pak teprve prošly protižidovské zákony, a až poté se soudy přidaly k protižidovským zločinům. Všechno podle zákona. Tedy tématem dnešních televizních debat je nalezení takové formy zákazu AfD nebo její účinná politická blokace, aby to trochu vypadalo. Co udělat s antickou bohyní Wagenknechtovou není ještě jasné. Demokratické volby už nejsou v politickém systému záležitostí první priority, politický aktér, který oponuje vládnoucí politice, i kdyby byl vítězem voleb, nemá právo plně vládnout. Zažilo to v třicátých letech Německo nebo po osmačtyřicátém Československo, politické strany mohly dál existovat a v trapné formě participovat na politickém systému, pokud se obrodily a akceptovaly vedoucí roli strany. V případě, že Wagenknechtová režim podpoří, za odměnu by se všech pět poslanců BSW mohlo stát ministry.
S 44% vyhrála zemské volby AfD (druhá CDU 17.8%) takovým způsobem, že v demokratickém systému nemůže nikdo zpochybňovat nárok strany vládnout nebo vést parlament apod. V Německu mohou mít volby jasného vítěze, ale režim nemusí akceptovat výsledky voleb. Česko od tohoto stavu nemá moc daleko. Hnutí Stačilo propaganda účinně oslabila ještě před volbami, Okamura v podstatě nemohl nominovat ministerské kandidáty z vlastní strany a režim rukama svého poskoka téměř odmítl jmenovat Babiše premiérem. Babiš sice vládne, ale cítíme, že tato vláda nemá sílu porazit režimní struktury.
AfD a režimní strany se odlišují v klíčových programových bodech. AfD požaduje změnu v imigrační politice, návrat národních pravomocí z Bruselu, stop protiruským sankcím, radikálně přeformulovat klimatickou politiku a žádný politický dozor nad společností. Pokud se někdo dotkne těchto témat, režimní strany semknou řady. Termín demokracie dostal v dnešní Německu velmi podivný význam. Zatím se ještě AfD dovoluje účast ve volbách, ale nic z toho pro stranu neplyne. Největší opoziční strana v Bundestagu nesmí mít zástupce v předsednictvu sněmu a ani předsedu parlamentního výboru apod. Nyní poprvé se rýsuje možnost ve spolupráci s BSW prolomit režimní hradbu. Wagenknechtová i zemská předsedkyně BSW Claudia Wittigová opakují vizi nadstranického ministerského předsedy, ale v televizních šotech je vidět, že až tak moc neodmítají ministerského předsedy z AfD. Preferenčním koaličním partnerem AfD by byla CDU nebo někteří poslanci z této strany a k vábení BSW zatím není strana moc vstřícná. Což nevypadá moc prozíravě. AfD je na vrcholu svých možností, dokonce málokdy v historii dosáhla některá strana tak dobrého výsledku. Není vůbec jisté, že v opakovaných volbách v Sasku-Anhaltsku by strana dostala přes padesát procent a ještě méně jistá je sázka na CDU.
Žádné komentáře:
Okomentovat