safe

Německý model

Desetiletí byl německý ekonomický model považován za nepřekonatelný vzor. Evropané se uspávali iluzí, že v nějaké rekombinaci bude německý model schopen konkurovat i Číně, ale nepotvrdilo se to. Německá a francouzská průmyslová výroba stagnují, mírný růst zaznamenává druhá nejprůmyslovější unijní země Itálie. Spolková republika se podílí 30 % na unijní průmyslové produkci, Itálie má poloviční výkonnost. Němci jsou největším sponzorem unijních financí a hlavní evropskou ekonomickou mocností. Evropská ekonomická expanze a prosperita je závislá na stavu německého průmyslu, pokud se německý model rychle nezregeneruje, hrozí rozpad EU. Německo bylo desetiletí hvězdou na ekonomickém nebi, byl to vzorový příklad konkurenceschopnosti a ekonomické expanze. Celá Evropa přistoupila na kánony německého ekonomického modelu: konkurenceschopnost je podmíněná blokováním mzdových požadavků, limitovanou domácí poptávkou a snižováním nákladů na pracovní sílu. Nyní se všechno změnilo. Největší evropská ekonomika prochází bezprecedentní krizí, která nemůže být považována za pouhý konjunkturální výkyv. Produkce stagnuje, růst je téměř nulový a konkurenceschopnost produktivního systému je pod tlakem. Nedá se odhadnout jaký podíl na korozi německé výkonnosti má evropská zelená politika a vadná politická rozhodnutí Unie a německých vlád. Německo se po roce 1945 spokojilo s rolí evropské ekonomické lokomotivy, ale historie se občas opakuje a nyní se vojenský průmysl stává hlavním německým růstovým motorem. A tato kulturní a politická změna zpochybňuje evropskou geopolitickou stabilitu, tak pracně budovanou po roce 1945.   

           Německo se dnes staví do role hlavního evropského obránce, firmy jako Rheinmetall konvertují automobilky na zbrojovky. S rétorikou, že se bude chránit Evropa, to dobře kompenzuje krizi automobilového průmyslu. Ať už se EU vydává sebevíc za společenství rovných států, Německo je hegemonem společenství a jeho ekonomika nejvíc profituje ze společné měny. Dominovalo Unii i se slabou armádou v zádech, jaká může asi být jeho poloha v Evropě s nejsilnější armádou a zbrojně orientovaným průmyslem? Německo v minulosti trvalo na bezpodmínečném dodržování "Paktu stability", tím blokovalo ekonomický rozvoj jižních států, dnes si vynutilo na EU výjimku pro část zbrojních výdajů. Tedy fiskální tyranie se vztahuje na stavbu nemocnic, škol, ale ne na tanky. Znamená to postupné obětování sociálního systému a přirozeného ekonomického rozvoje evropských společností na oltáři válečné vize, která sice není reálná, ale je někomu prospěšná. V Německu se mluví o průmyslové mobilizaci a myslí se tím vojenský průmysl, pokud odhlédneme od psychologického důvodu, jakým je nenávist k Rusku, pak hlavním materiálním důvodem je neschopnost konkurovat Číně, USA, Koreji, Vietnamu apod. Německá politika vykopává ideologii, která měla být dávno pohřbena. Hitler čelil v třicátých letech větší části Evropy, kterou se snažil dobýt. Evropskou unií se to jeho dědicům povedlo a s Evropany ve svém houfu  mohou konečně realizovat tisíciletý německý sen, dobýt Rusko.
       Německo poslední desetiletí až tak dobře organizovalo průmysl svých satelitů ve svůj prospěch, že i bez schopnosti konkurovat Číně a Koreji se nemusí obávat o svou hegemonii. EU půjčuje obrovské finance členským zemím, ale je paradoxem, že peníze často skončí v zakázkách pro německý průmysl a země, které si půjčily, jsou za to vděčné. Rumunsko podepsalo historický kontrakt s německým gigantem Rheinmetall. Mluví se o největší zakázce v historii pro düsseldorfou firmu ve výši 5,7 miliard. Zakázka je zakázka, v tomto případě je zajímavý původ těchto peněz. EU v rámci programu SAFE půjčuje peníze Rumunsku, ale největší prospěch z toho má Německo, a zdaleka to není jenom tento případ. Dodávky se mají realizovat mezi lety 2028 a 2030 a změní charakter rumunských ozbrojených sil. Rheinmetall dodá  298 obrněných vozidel Lynx; protivzdušné systémy Skyranger; munici střední ráže a námořní plavidla. Mechanismus unijního programu SAFE: Evropské státy se zadlužují, Berlín inkasuje. Členské země Unie si v rámci programu mohou půjčit z evropského fondu na obranné výdaje. Rumunsko s 16,68 miliardami eur je po Polskou největším dlužníkem. Česko si půjčilo 50 miliard Kč na podobné nákupy jako Rumunsko. 
         Z čistě ekonomického zřetele jde o mistrný tah německého průmyslu - o jeho původní výrobu není na světových trzích velký zájem a tak se vnutí vojenských hardwarem k ničemu svým evropským satelitům. Čerstvý kapitál generovaný společnými veřejnými výdaji Unie a dovedně maskovaný sdíleným dluhem, proudí přímo do německé ekonomiky. Místo tradiční vysoké exportní konkurenceschopnosti se našel jiný podpůrný sokl ekonomického cyklu. Východní Evropa se vyzbrojuje proti Rusku, které ji neohrožuje, ale naopak by ji dodávalo levnou energii a bylo by zajímavým odbytištěm východoevropských výrobků. Multiplikátor evropských peněz se realizuje v Německu. Velký dluh, který na sebe vzalo Rumunsko kvůli válečné fikci, bude muset vrátit, vojenský hardware rychle zastará a je k ničemu a rumunští občané budou dluh desetiletí splácet. Unijní peníze jsou velkou injekcí německým inženýrům, dělníkům a akcionářům. Jednoznačně jde o přesun bohatství z východní periferie do mocenského centra organizovaný unijními byrokraty. Ovšem není to nic nového, trvá to od přičlenění těchto zemí k Unii.