1453
29. května před 573 lety dobyli osmanští Turci Konstantinopol a den se vzpomíná v Řecku i v Turecku. Turecká státní fiesta v Istanbulu: obléhání města ve velkém digitálním show. S Mohamedovou figurou na nebi hejna dronů dobývají město. Erdogan s celým mocenským klanem v zádech v mešitě Agia Sofia. Četl verše z Koránu, které probouzí věřící k svatému boji. Přednesl Turkům svou velkotureckou verzi světové historie. Podle prezidenta dobytí města proměnilo tmu ve světlo, byl to jeden z významných aktů nekonečné svaté války, který otevírá cestu dalšímu dobývání. A digitální roj dronů zamířil na řecké ostrovy. Dobytí hlavního města východního křesťanstva je podle prezidenta modelem pro další turecký postup.
V Řecku se o dobytí Konstantinopole obvykle rozsáhle rozepisují národně orientovaná periodika, která nemají daleko k ortodoxii. Má to jednoduchý důvod v tom, že řecký národ a jeho kultura vděčí za své přežití staletého tureckého temna pravoslavné církvi. Metropolita Germanos dokonce zahájil v roce 1821 protiturecké povstání, které vedlo k národnímu osvobození. Idea velké Byzance byla v řecké duši nezničitelná i v sebeobtížnějších dobách temna, v dnešní unijní obruči to přestává platit. Řecko si vybojovalo nezávislost pomocí evropských velmocí 19. století, klíčovou roli tu hrálo Rusko, které celé století bojovalo s Tureckem o prostory kurganské stepi. Velkou roli v boji o nezávislost sehrál první prezident Ioannis Kapodistrias, který byl důvěrníkem cara a ruským ministrem zahraničí. Dobytím Konstantinopole Turci úplně ovládli Malou Asii a otevřela se jim cesta do Evropy, kterou téměř ovládli. V Malé Asii se staletími formoval turecký národ až do dnešní podoby. Turci nezachytili průmyslové revoluce v 19. století, neobstáli v tlaku historie a jejich stát se redukoval na Malou Asii. V konečném verdiktu historie ovšem smetla až na Rusko i evropské velmoci, evropská pseudovelmoc tzv. EU má velké problémy politicky a možná i vojensky Turecku čelit.
Mezi řeckým a tureckým národem nikdy ani v moderní době neexistovalo dlouhodobé příměří, které by směřovalo do přátelského sousedství. Řecko se nacházelo čtyři sta let v tureckém poddanství a turecká elita se nároků nikdy nevzdala, obzvlášť na Thrákii, na ostrovy kolem maloasijského pobřeží a Krétu. Konstantinopol byla jedenáct set let hlavním městem světové ortodoxie, Smyrna řeckou megapolis ještě počátkem dvacátého století a Řekové jejich ztrát se slzami vzpomínají, ale tím to končí. Řekové nejsou schopni si politicky vybojovat ani funkčnost svých církevních zařízení v Malé Asii, kterou jim garantuje řada minulých dohod. Turci chtějí zpět, co kdysi dominovali. Národní postoje dobře mapují stav obou etnik: nevitální a demograficky skomírající řecký národ proti vitální expandující turecké národní síle. Turecké politické strany vedou nelítostný boj o moc, shodnou se pouze na jednom: Turecku patří ostrovy kolem pobřeží, Kypr a východní Středomoří. Nyní tuto tezi (Modrá vlast Turků) turecký parlament včleňuje do ústavy. V Turecku má být ústavním zákonem, že Thrákie, ostrovy v Egejském moři, Kypr a východní Středomoří jsou součástí Turecka. V tomto duchu se budou školit děti, hlásat média apod., pochybovat o tom, že např. Rhodos je turecký, bude trestné. Turecké nároky už nyní nezůstávají jen v teoretické oblasti, turecká vojenská letadla přelétávají řecké území, Turci blokují exploataci ropných polí a plynu v řeckých mořských zónách, vytěsňují řecké rybáře ze sporných vod atd.
V Řecku se Mitsotakisova vláda tváří, že vztahy s Tureckem jsou na vysoké přátelské úrovni. Dogmatem řecké politiky je tzv. "klidné moře" mezi oběma zeměmi, ovšem Turci žádnou politiku klidného moře nepraktikují. Nebezpečné ústupky a průměrnost liberálního vládnutí spolu s amatérskou zahraniční politikou jsou pozváním pro Turky. Mitsotakis nereagoval ani na přeměnu pravoslavného velechrámu Agia Sofia v mešitu nebo ukradení slavného pravoslavného kláštera na Sinaji Egyptem. Zbabělost řeckých politiků k Turecku je odrazem evropskounijní zbabělosti a servility vůči Erdoganovi. Mitsotakis, aby udržel zdání geopolitické stability a získal předvolební preference, úplně rezignoval na pádnou odpověď turecké agresi. Turci pomalu postupovali, jak ustupovala protější strana. Ministerský předseda Karamanlis a ministr obrany Venizelos stáhli před lety armádu z ostrovů, aby neprovokovali Turky a dnes si nikdo nedovolí ji tam vrátit. Generální tajemník NATO Solana zakázal přelety letadel NATO přes ostrovy, tím podpořil ideu o jejich nevyjasněném právním statusu.
Mezi řeckým a tureckým národem nikdy ani v moderní době neexistovalo dlouhodobé příměří, které by směřovalo do přátelského sousedství. Řecko se nacházelo čtyři sta let v tureckém poddanství a turecká elita se nároků nikdy nevzdala, obzvlášť na Thrákii, na ostrovy kolem maloasijského pobřeží a Krétu. Konstantinopol byla jedenáct set let hlavním městem světové ortodoxie, Smyrna řeckou megapolis ještě počátkem dvacátého století a Řekové jejich ztrát se slzami vzpomínají, ale tím to končí. Řekové nejsou schopni si politicky vybojovat ani funkčnost svých církevních zařízení v Malé Asii, kterou jim garantuje řada minulých dohod. Turci chtějí zpět, co kdysi dominovali. Národní postoje dobře mapují stav obou etnik: nevitální a demograficky skomírající řecký národ proti vitální expandující turecké národní síle. Turecké politické strany vedou nelítostný boj o moc, shodnou se pouze na jednom: Turecku patří ostrovy kolem pobřeží, Kypr a východní Středomoří. Nyní tuto tezi (Modrá vlast Turků) turecký parlament včleňuje do ústavy. V Turecku má být ústavním zákonem, že Thrákie, ostrovy v Egejském moři, Kypr a východní Středomoří jsou součástí Turecka. V tomto duchu se budou školit děti, hlásat média apod., pochybovat o tom, že např. Rhodos je turecký, bude trestné. Turecké nároky už nyní nezůstávají jen v teoretické oblasti, turecká vojenská letadla přelétávají řecké území, Turci blokují exploataci ropných polí a plynu v řeckých mořských zónách, vytěsňují řecké rybáře ze sporných vod atd.
V Řecku se Mitsotakisova vláda tváří, že vztahy s Tureckem jsou na vysoké přátelské úrovni. Dogmatem řecké politiky je tzv. "klidné moře" mezi oběma zeměmi, ovšem Turci žádnou politiku klidného moře nepraktikují. Nebezpečné ústupky a průměrnost liberálního vládnutí spolu s amatérskou zahraniční politikou jsou pozváním pro Turky. Mitsotakis nereagoval ani na přeměnu pravoslavného velechrámu Agia Sofia v mešitu nebo ukradení slavného pravoslavného kláštera na Sinaji Egyptem. Zbabělost řeckých politiků k Turecku je odrazem evropskounijní zbabělosti a servility vůči Erdoganovi. Mitsotakis, aby udržel zdání geopolitické stability a získal předvolební preference, úplně rezignoval na pádnou odpověď turecké agresi. Turci pomalu postupovali, jak ustupovala protější strana. Ministerský předseda Karamanlis a ministr obrany Venizelos stáhli před lety armádu z ostrovů, aby neprovokovali Turky a dnes si nikdo nedovolí ji tam vrátit. Generální tajemník NATO Solana zakázal přelety letadel NATO přes ostrovy, tím podpořil ideu o jejich nevyjasněném právním statusu.
Žádné komentáře:
Okomentovat