viktor orban

Pár dní bezstarostného evropanství 

Jazykový polyglot Wittenberg, který za války tlumočil v Eisenhowerově štábu, v osmdesátých letech dával k dobru v jednom pražském výzkumáku lekce o anglosaské demokracii, které se obdivoval. V podvečer  jedné bitvy krvavé ardenské operace se procházel s generály mezi stany spící  armády, z jednoho stanu slyšeli hovor dvou mužů: "A stejně ho nebudu volit, vždycky jsem ho volil, ale tentokrát ne..", zdůvodnění už nezachytili. Bylo to před volbami 1945, které jeden z vítězů války Churchill prohrál. Wittenberg v anonymním hovoru dvou mužů před krvavou bitvou, viděl vrchol politického systému, muži i ve fatálním okamžiku své existence považovali za důležité diskutovat své volební preference. Wittenberg touto malou epizodou konvertoval všechny posluchače kolem k anglosaské demokracii. Po zkušenostech s politickým systémem SSSR bylo už tenkrát jasné, že přenášení politického  systému je nesmysl, ale anglosaskému systému se věřilo. Liberální zastupitelská demokracie vybrala místo Churchilla Atleeho, ale po pár letech se vrátila opět k Churchillovi a partajní střídání pokračovalo až do posledních voleb, dnes z toho lid vystřízlivěl a šanci na vítězství má populista Farage. Mechanismus výběru nikdy v Británii nepřivedl k moci někoho, kdo by zásadním způsobem vylepšil ekonomiku a v posledních třiceti letech dokonce vybraní zástupci proti lidové vůli zalidňují zemi muslimy a kdo se tomu postaví, ani smrt nezabrání politickému systému, aby ho špinil, jak potkalo Powella.  

            Má dnešní maďarská situace něco podobného s Anglií v 1945? Obnovitel maďarské velikosti Viktor Orbán má bezesporu s Churchillem mnoho společného, ale má i něco daleko víc. Tam kde Churchill končil, protože už neměl ideje, kam nasměrovat Británii, aby se vrátila na hvězdnou dráhu minulosti, Orbán vede národní konzervativní revoluci, jejíž možnosti se teprve otvírají. Srazit Orbána v této fázi z politického vrcholu by bylo neštěstím pro svět a samotné Maďary, velmi rychle si uvědomí, co to znamená, stanou se nulitním bezvýznamným státním celkem jako Česko, Bulharsko, Litva apod. Střídání stráží na Downing street 10 málokdy znamenalo víc než mírnou technickou korekci kurzu, odstranění Orbánovy vlády znamená zastavení nebo definitivní konec slibné evropské politické cesty. Bez něho zůstane v Evropě politický systém žabince, kdy se v parlamentech členských zemí před jednáním o každém zákonu na prvním místě zajímají, co tomu řekne nějaký přitroublý byrokrat v Bruselu nebo fašizoidní Němka na špici. 
       Jeden velký rozdíl mezi dvěma ve stanu a těmi, kdo rozhodnou o Orbánově svržení tu je a ten rychle odhalí rozdíl tehdejšího a dnešního politického systému. Dva ve stanu vedli hovor před možnou smrtí, která implikuje závažnost jeho obsahu tj. demokratickou volbu, V Maďarsku rozhodne přefutrovaná mladá Budapešť zamilovaná do sexy Evropské unie, EU je přece tak úžasná, nemusí se nic moc dělat a myslet a už vůbec ne za něco náročného bojovat. 
          Na HungaryToday dobře popsal Dániel Deme maďarskou situaci v článku "Naše poslední dny normality." Pár dní Maďarům zbývá z nenápadné, nedoceněné, ale tolik záviděné normality. Ještě pár dní toho o čem jsme snili za komunismu, za co jsme pracovali a bojovali posledních 35 let. Zbývá jen pár drahocenných hodin a brzy se všechno radikálně změní, stejně jako ve všech zemích na východ i na západ od Maďarska. Mnozí z nás jsou na to žalostně málo připraveni. Mnozí Maďaři místo, aby čelili vichřici, které se blíží, jsou uvězněni v kakofonii své ideologické bubliny a chovají iluzi, že věci půjdou stejně jako předtím. Někteří chtějí změny za každou cenu i když nemají představu, co vlastně chtějí a nezajímá je, jak dlouho to potrvá a jak radikální to bude. V kratší perspektivě se stačí podívat do Polska. Trestná politická transformace, kdy antinárodní vedení postupně trhá emoční a morální pouta. Násilné převzetí národních médií, křížová výprava proti ideologickým a politickým oponentům, pseudosvícenecká výprava proti křesťanskému étosu a útok proti národnímu zájmu. 
             Z dlouhodobější perspektivy se stačí podívat na ruiny kdysi velkolepých evropských národů - Anglie, Německa, Francie nebo Španělska. Velkolepost je pryč a to co zbylo chce s misionářskou horlivostí nakazit zdravé jádro středoevropského prostoru narcistickou formou sebezničení. Polovina maďarských občanů je perfektně spokojena s obětováním této nudné a nenápadné normality, aby se přidala k orgiím evropské solidarity a pseudo-tolerance. Pokud se současné vedení udrží u moci, proti otravným Maďarům se brzo postaví velká neznámá. Rukavice jsou dole, předstírání o evropském morálním řádu končí. Pokud se konzervativci udrží, nesčíslné scénáře cirkulují v Berlíně, Bruselu, Varšavě a Kyjevě: zbavení hlasovacích práv v EU, sankce podobné proti Íránu, ekonomická válka. Není vyloučena ani vojenská intervence od evropských sousedů opilých beztrestností vůči korupci a porušování lidských práv, totalitárním vládnutím a pojímáním války a míru. Všechno je na stole. Čím totalitárnějším se zbytek Evropy stává, tím víc je rozzuřuje malá špetka maďarské normality. 
        Budapešť je čím dál víc cizím objektem v srdci maďarského národa, je to místo, kde autoimunní nemoc stárnoucí civilizace pohltila schopnost tolika spoluobčanů pociťovat stud. Zbývá jen závist, která nebere ohled na pud sebezáchovy. Mládež hlavního města je poštvána proti naší historii a národní identitě, místo aby rozvíjeli možnosti své budoucnosti, vstřebávají od zrádných médií protinárodní jed. Zbývá nám pár dní chladného jara a bezstarostného evropanství.