apollo

Morální hazard

V řecké mytologii trójskou princeznu Kassandru, která věšila budoucnost, Apollo, který fandil řecké straně, odsoudil k tomu, aby zůstala nevyslyšena. V Evropské unii není ani potřeba věštecká kapacita, aby bylo jasné, že to tu dopadne nějak podobně jako v Tróji. Dnes už velká většina nejpřednějších evropských mozků varuje před evropskounijní katastrofou a operují zcela exaktními argumenty. Ovšem nějaký současný Apollo v podobě mainstreamového vřeštění brání, aby se jim naslouchalo. Každodenní šum, který vytváří mediální mainstream, v jisté fázi může mít zločinný charakter, když svým vřeštěním vytěsní nebo zesměšní ideje a lidi, které společnost potřebuje akutně slyšet. Je velkým problémem doby, že mainstreamová média jsou zcela bez zodpovědnosti a platí absolutní beztrestnost v morálních i ve faktických deformacích. V EU vůbec přitakání evropskounijní ideologii osvobozuje politika i média od jakéhokoliv chyby a deformace i když nemají daleko ke zločinu. O beztrestnosti unijních byrokratů píše v Scenarieconomici  novinář a politik Antonio Maria Rinaldi.   

         V pojišťovnách vznikl koncept morálního hazardu, ale časem se koncept stal nezbytným klíčem k pochopení deformací složitých systémů. Morální hazard nastává, když ti, kdo činí důležitá rozhodnutí nenesou dopad negativních důsledků svých rozhodnutí, ale místo toho se o ně podělí s ostatními. Pokud jsou náklady na chybu nízké, rozhodovací riziko má tendenci růst a odpovědnost slábnout. Je legitimní i nezbytné aplikovat tento koncept na EU, protože většina rozhodnutí, která hluboko ovlivňují ekonomiku členských států, tj. nařízení, směrnice, různá omezení atd., nevznikají v procesu demokratické debaty, ale formulují se v kancelářích Komise, ve výborech, pracovních skupinách a generálních ředitelstvích. Lidé, kteří se na procesu rozhodování podílí, nejsou veřejnosti známí, nikdo o nich nic neví, ale jejich rozhodnutí mají obrovské ekonomické dopady. Existence technické byrokracie je normální záležitostí v každém systému, ale problémem je asymetrie mezi mocí a zodpovědností. Ti, kteří rozhodují, nejsou voleni, nikomu se nezodpovídají, nečelí žádným postihům a neutrpí jejich pověst, když se ukáže, že nařízení znamená propad a je škodlivé nebo chybné. Špatné nařízení se jednoduše koriguje opravným nařízením, aniž by byl kdokoliv hnán k zodpovědnosti a nesl škody, které způsobil. Na národních úrovních činí rozhodnutí volení zástupci pod dohledem lidu a technická byrokracie má jenom pomocnou úlohu. Pokud dojde k chybě, příští volby to pachatelům spočítají, což je ovšem ideální případ, protože evropskou tragédií je mainstreamová mediální diktatura, která nedovolí věci racionálně posuzovat. I v časech mainstramové diktatury je v národní rovině zodpovědnost  pořád kontrolovatelná a ověřitelná. V unijním systému jsou nejdůležitější rozhodnutí definována technickými orgány a neexistuje žádný mechanismus, který by je hnal k zodpovědnosti. Environmentální a průmyslové předpisy nebo fiskální pravidla měly často zničující dopad na celé produktivní sektory a zablokovaly konkurenceschopnost řady podniků a hospodářský růst členských zemí. Když se ukáže, jak je to závažné, zodpovědnost jakoby neexistovala. Žádný unijní úředník nikdy nepřišel o džob kvůli závažné chybě. 
        Systém, který systematicky odděluje rozhodovací pravomoci od důsledků, nutně plodí neschopné politiky orientované na ideologii, ale ne na realitu. V důsledku toho je mnoho evropských rozhodnutí absolutně odtržených od konkrétních podmínek, protože ti, kteří je formulují, nepociťují jejich dopady a nenesou náklady spojené s chybami. Pokud by EU chtěla získat důvěryhodnost, musela by se touto otázkou zabývat. V každém funkčním systému musí existovat transparentnost v rozhodovacích procesech, musí být sledovatelná zodpovědnost a existovat funkční rovnováha mezi technickými kádry a demokratickou kontrolou. Bez této podmínky bude morální hazard živit patologii unijního systému. Je jenom otázkou, je-li obnovení této přirozené symetrie v rozhodovacích procesech v EU vůbec možné a chtěné?