volby strach

Odvaha a strach

Spíš na Slovensku, ale občas i v Česku, se dají potkat jedinci z velmi vzácné kategorie lidí: odvážných. Jako mávnutím kouzelného proutku přestane být zajímavé jestli jsou víc nebo méně inteligentní, krásní nebo oškliví, jestli někde byli nebo nevytáhli paty z rodné dědiny. Osud je ozdobil tou nejvznešenější lidskou vlastností - odvahou. Člověk vpravdě odvážný je jen velmi výjimečně  nespravedlivý. Saint-Just musel být velmi odvážný když skočil na káru, která vezla Robespierra na popraviště, ovšem odvaha se většinou nemanifestuje tímto okatým způsobem. Odvážné jsme tu a tam potkávali a potkáváme ve všech společenských polohách. Nacházeli se v komunistické věrchušce i ve slévárně, jako ten  tavič z brněnských Juranek, který odmítl Řád práce někdy v dvaasedmdesátém. Obdivuhodná odvaha osazenstva jedné dílny ve Svitu, která vstoupila do několikadenní stávky a vynutila si prosazení svého požadavku. Kupodivu v úřadech komunistické epochy jsme daleko dřív potkali odvážného člověka, který na sebe vzal riziko a případ vyřešil, dnes potkáváme bez výjimky šedou masu zbabělých režimem placených nul, které nikdy nevybočí z tupé konformity odvážným směrem.

              Počátkem osmdesátých let začala naše současná epocha, v Česku ji neotevřelo cestu žádné zvonění klíčů nebo Charta, mimochodem ani u tisíců demonstrujících v pražských ulicích, ani u členů Charty, nikdo nepozoroval vyšší hladinu něčeho, co by se dalo pojmenovat jako odvaha. Není totiž možné, aby tito lidé na dalších pětatřicet let zapomněli na odvahu a nejstádnějším způsobem přitakali nejzbabělejšímu režimu, který zná národní historie. Moderní doba v západním tvaru je navýsost zbabělá. Naše televizní epocha degradovala pojem odvahy na demonstraci jevů, které mají ke skutečné odvaze velmi daleko, jako jsou různé fyzické výkony v stonásobném tréningovém, technologickém a jiném jištění. Odvaha samozřejmě doprovází i velké fyzické výkony, ale v trochu jiné fazóně a nikdy ji nedoprovází mečení televizních koz. Odvahou byla prodchnuta artistka brněnského cirku, která kdysi excelovala v kopuli bez zajištění až do osudového přehmatu následovaného smrtelným pádem. Někdo tenkrát psal, že pohrdala fyzikálními zákony i publikem. Důstojně čelit smrti je určitě doprovodným rysem velké odvahy, zbabělá západní epocha nehradila důstojnost euthanasií ve všech společenských oblastech. 
        Problém strachu a odvahy silně krystalizuje v předvolebním Česku jako nikdy od světové války. Propaganda fašizoidního evropskounijního režimu absolutně ovládla prostor - požadovat racionální debatu je podle režimního výkladu nepřístojné a proruské. Když je politik umírněný, je zesláblý, jako Babiš v debatě s Fialou, když je agresívně prolhaný jako Fiala, roste v kvalitě. Prokurátor právě před volbami totálně prostituuje zákon, když po x-té vytáhne případ Čapí hnízdo, svědek prý lhal když tvrdil, že Babiš do případu nezasahoval, zasahoval prý už jenom tím, že je v katastru uveden jako majitel. Ilustrační vtip na celostátní mediální síti zdobící jejich politické komentáře mířící na vůdce jedné z hlavních opozičních stran: "Ve vašem případě nezáleží jde-li to horem nebo spodem." V další předvolební analýze téhož média: Umělci ve velké většině volí vládní tábor, což je lehce dešifrovatelný podvod: žádné umělce po pětatřiceti letech konzumu už nemáme a ti, co se za ně vydávají, jsou příkladem nejtrapnější zbabělosti. 
                Lidé mají vesměs strach se aktivně účastnit debat na politická témata, v tomto smyslu  komunistická osmdesátá léta přímo excelovala odvahou. Politická a ekonomická debata, která se v osmdesátých letech ve společnosti na různých úrovních vedla, dodávala těmto letům na neobyčejné zajímavosti. Politika je součástí totality člověka, bez ní se člověk promění v řízenou loutku s tím nepříjemným důsledkem, že kromě materiální mizérie rychle zšedne doba i lidský život. V předvolebním období pozorujeme projev jednoho typu strachu, který žijící generace v českém prostoru už neregistrovaly. Když se nám poštěstí potkat člověka odvahy, jde svým způsobem o podobnou vzácnost, o níž napsal Kiergegaard: "Když potkám muže víry, všeho nechám a půjdu za ním a budu mu naslouchat. Ale kde najdu tyto muže víry." Z těchto vzácných lidských typů českého prostoru dnes vyzařuje strach jako nikdy předtím o osud národa, strach o osud Čechů pokud ve volbách neskončí vláda póvloidní luzy a nevystřídá ji alternativa, ať už bude pravicová nebo levicová. Skutečná alternativa, která nás vyvede z evropskounijní žumpy a která vědomě nebo nevědomě uzavře prázdnou impotentní epochu, která začala počátkem osmdesátých let a otevře novou epochu. Po padesáti letech nastartuje očistu společnosti od póvloidní elity v politice a v médiích, jednoduše musí se znormalizovat společnost a nová politická elita nás musí vrátit mezi normální suverénní národy.