demise

Krize po krizi

ČR svými technickými prostředky emituje na středních vlnách do Prahy vysílání francouzského RFI, které je v této větvi primárně určeno pro Afriku. Je to zvláštní, ale není to tak špatné. Francouzi každodenně v přímých relacích vedou s Afričany dialog na různá témata od cukrovky až po nenávist k Putinovi, kterou dost nepovedeně Africe sugerují. Je to každodenní sprška francouzských politických pověr, sebeobelhávání a ztráty historické paměti už v pětiletém horizontu. Z rádia je rychle rozpoznatelný vlivový tlak francouzského režimu na západoafrické země: když poleví vojenský tlak, stupňuje se politický a když slábne politický vliv, úspěšně to vykompenzuje ideologie s jejími bizarními složkami, které vydávají za kulturu a demokracií. V téměř školním modelu je vidět, jakou sílu má ideologie. Režim, který půlstoletí  diktuje samotné Francii, pomocí rádia do Afriky vede boj i s vlastním lidem, francouzské národní strany jsou pro rádio stejným úhlavním nepřítelem jako Putin. Obzvlášť v posledních dnech analýzy rádia nepostrádají  vysoký stupeň zábavnosti, když komentují příčiny nepokojů v Maroku a na Madagaskaru. Pokud v těchto zemích existují nějaké krize, jsou nesrovnatelně nevýznamnější než krize do níž Francii uvedl tam vládnoucí režim. 

            Vlastní francouzská krize je v rádiu do Afriky líčena v termínech běžné politické hry - nedaří se sestavit rozpočet, ale prezident má řadu možností jednat, podobně jako v jakékoliv západoafrické zemi. Organizovat s Leyenovou boj proti Rusku a čelit tlakům rasistických populistických stran a dál už nejde o nic moc významného. Prezident je pevnou zárukou šťastné afrikanizace Francie. Obraz, který RFI podává o vlastní zemi, je velmi scestný, Francie prochází daleko hlubší politickou a společenskou krizí než její bývalé kolonie v západní Africe. V pondělí ráno po 24 hodinách vládnutí podal demisi Macronův blíženec Sébastien Lecornu a otevřela se nová etapa krize důvěry mezi francouzským národem a jeho reprezentanty. Autor knihy "Chaos", esejista, politolog a prezident think-tanku Cap Stéphane Rozès ve Figaru osvětluje hloubkou francouzské politické krize.
            Podle politologa má politická krize v zemi důvod v deformovaném  systému výběru poslanců v druhém kole parlamentních voleb. Po obvyklém prvním kole, režim všemi možnými nátlakovými prostředky organizoval tzv. republikánskou bariérou proti v prvním kole daleko nejsilnější politické straně RN Marine Le Penové. Poslanecká většina se negenerovala kolem politických projektů, ale kolem aliance proti RN. Umělé spojení všech proti RN se po volbách okamžitě rozsype. Podle politologa se jedná o institucionální politickou krizi, protože její původ má strukturální příčiny. Ani poslední prezidentské volby se neodvíjely od sdíleného politického sporu, který by vedl k uzavření smlouvy mezi prezidentem a národem, ale spíš z obav z covidu a ukrajinské války. Macron nezískal většinu a jeho neúspěchem skončily i volby do Evropského parlamentu. Místo toho, aby vyvodil nezbytné závěry, rozpustil parlament. Francouzská krize pramení v propasti mezi národem a prezidentem. Národní zájem by přikazoval prezidentskou abdikaci a okamžitý návrat k francouzskému lidu prostřednictvím prezidentských voleb, protože skutečným důvodem krize je krize národní suverenity, která mutovala v krizi suverenity lidu. 
        Macron ovšem nehodlá abdikovat a pravděpodobně rozpustí parlament, v tom případě by se podle politologa mělo debatovat o podmínkách pro obnovení spojení mezi politickou reprezentací a národem. Předpokládá to, že politické debaty a hlasování se koncentrují na zásadní otázky, kterým národ čelí. Jak obnovit národní suverenitu: jakou schopnost mají vláda a státní představitelé ztělesňovat geopolitické, politické a ekonomické volby. Druhou otázkou jsou materiální problémy každodenního života a imigrace, která polarizuje společnost a vyostřuje na jedné straně otázky národní identity a kultury a na druhé straně otázka integrace imigrantů. Podle politologa je dnes velkým problémem schopnost nejvyšších představitelů navrhnout perspektivní politický projekt budování země. Nemůže existovat republika, kde vládnoucí nerozhodují o svých rozhodnutích a je přerušeno pouto mezi ovládanými a vládnoucími.