misericorde

Kódy doby

Akceptovat nějakou boční uměleckou variantu je pro člověka odjakživa stravitelnější než akceptování hmotnějších dobových artefaktů formujících naši každodennost. Do galerie nebo do divadla nemusíme jít, ale u architektonické dobové hrůzy budeme do smrti čekat na tramvaj. Ve francouzském kulturním centru promítli film, u něhož se kritiky mohly strhat, reklama centra ve Štěpánské uváděla, že jde o film roku - Miséricorde. A opravdu excelentní film v době, kdy už se málo co dobrého natočí, resp. se to už ani neumí. Musíme ovšem akceptovat kulisu podivné vesnice a podivných lidí, všichni místní muži jsou teplí a ženy se smířily s tím, že jsou na řadě až když už se nedostávají muži pro muže. Konečně jde o uměleckou variantu, kterou divák rychle vypustí z hlavy. Filmová gramatika Francouzů téměř doslovně kopíruje podstatně silnější filmový zážitek strhující ruský film Vozvraščenije, je jasné, že do uměleckého nebe mohou vstoupit jen pravděpodobnější konstrukce než je podivná francouzská dědina. Ruské filmové drama utkví v lidské paměti, protože vychází z reálnějších konstrukcí, které vytvořila fantazie umělce. 

         Je pozoruhodné, že v úpadkové zemi jakou je Francii, k uměleckému vzmachu může dojít pouze v posunuté rovině vnímání, kde posun je tak fantaskní, že neumožňuje sebesituování vnímatele uměleckého artefaktu do silového pole díla. Např. i prostý člověk barokní epochy byl vtažen do záběru náhrobku Vratislava z Mitrovic u Jakuba a pokud nás evropskounijní žumpoidní epocha úplně neohlupila, magnetismus díla nás i dnes uvede do věčných parametrů lidského osudu. Úpadková epocha, kterou zažíváme, indukuje své "normální" roviny. Francouz v bizarní kulise svého nejlepšího filmu nevidí nic podivného, Čech možná ještě rozpozná právě toto, ale jiné ještě perverznější kulisy považuje za normální. Úpadkový charakter vnímání je pozvolný a zákeřný, ovšem není až tak pomalý, jak by se soudilo. Pokud by v hospodách starého města někdo počátkem osmdesátých let vytáhl fotografie příští "demokratické" Prahy, speciálně ulice Na Florenci a královské cesty, vyvolal by prokomunistickou revoluci v staropražských putykách. Obludné počítačem generované stavby, které pohltily jednu z centrálních pražských optik a zbortily génia loci. Nebo královská cesta proměněná v nejkýčovější řadu kšeftů někde na středozemní pláži, dokonce i bez úrovně tamních obchodníků. Antirežimní desperáti pražských hospod by nad fotografiemi dnešní Prahy provolávali slávu komunistické straně.      
           Velké většině Francouzů je jasné, že emisní povolenky jsou hnusnou perverzí naroubovanou na Evropu nejzvrhlejšími politickými odrůdami, v Čechách se na toto téma diskutuje v televizích a nikdo vehementně neodmítne politické žvanění kolem. Většina národa se domnívá, že cílem české politiky by měl být handl s Bruselem o rozumné ceně za povolenku. Francouz je politicky dál, chce tento systém úplně odkopnout. Francouz už postřehne, že fabrika u dědiny je velkým uměleckým artefaktem, v Čechách dědiny bez provozoven se vyhodnocují jako dědiny roku. Ještě v devadesátých letech většina národa měla v podvědomí zakódován ekonomický parametr lidské existence, který je ze stejné kategorie jako jsou kódy k umělecké síle kancléřova náhrobku. Co bude když se zlikvidují velké zemědělské kooperativy a fabriky? Krach velké továrny ještě tenkrát všechny bolel, dnes se oslavuje dědička sokolovského energetického giganta, který kvůli emisním povolenkám skončil, jak úžasně pomáhá handicapovaným dětem, místo aby zuby nehty bránila největší českou plynárnu. Co bude až nebude nic? To nic bude až nikde nebudou továrny a centrum Prahy pohltí perverzní architektura ulice Na Florenci a hnus kšeftů královské cesty, pak ani náš život nebude mít smysl.