houllebeck

Podezřelé motivace ušlechtilých

Ve Figaru referují o interview, které velký francouzský spisovatel Michel Houellebeck poskytl Magdaleně Miecznické z Financial Timesu. Spisovatel domácímu mainstreamu  hovory neposkytuje, ovšem Figaro nikdy nespustí velkého spisovatele z očí a pronásleduje ho svou podivnou láskou. Figaro hovor uvodí spisovatelovými politickými postoji, které jsou pro mainstream neakceptovatelné až zločinné: je pro Trump a pro Putin, i kdyby vymyslel třetí teorii relativity nebo napsal novou Odysseu, mainstreram sympatie k Putinovi nikdy nikomu neodpustí. Figaro zrovna v tomto bodě ztratilo i minimální soudnost a vede proti ruskému prezidentovi podlou válku hojně kořeněnou deklasovanými profesory druhých kategorií ze všech možných státních zařízení. Figaro patří zbrojovce Dassault a tedy hlavní zadání redakčnímu kolektivu: "Ať žije válka s Ruskem." Poslední dva roky se v novinách neobjevila jedna objektivnější analýza ukrajinské války nebo pokus o chápání Putinovy politiky. Protiruská nenávist se jako červená niť táhne celými novinami a protože téma a jeho objektivní analýzy jsou významnější než žvanění o banální francouzské nebo evropskounijní  politice, bývalý náboj novin se odpařil, redakční politika sterilizuje i psaní velmi dobrých žurnalistů.

            Jak se očekává od mistra pera, velký spisovatel  dokáže vždy originálně popsat francouzskou politickou bídu, tentokrát je už zřejmé, že spisovatel rezignoval, žádná změna nepřijde, nic nového a zdravého se na rakovinou uchváceném politickém těle společnosti nemůže narodit. Houellebeck je politickým člověkem, který na rozdíl od velké většiny kulturní fronty netrpí zbabělostí a strachem z režimních postihů, když ho nebudou vydávat, potrestají se sami. Figaro sice čtenáři interview ideově předžvýkalo, ale i tak na čtenáře zavane dech svobody. Na otázku, co soudí o Macronově jmenování republikána Michela Barniera ministerským předsedou, spisovatel odpověděl, že není informován, nemá totiž smartphone... Je jasné, že pro tuto antidemokratickou komedii nemůže kromě pohrdání mít žádnou jinou odpověď. Masová imigrace je kardinálním problémem francouzské společnosti a zbortila přirozené politické reflexe. Elitami řízená imigrace je výrazem jejich pohrdání lidem. Spisovatel připomíná referendum 2005, které odmítlo unijní ústavu a tedy další evropskou integraci. "Francouzské elity pošlapaly vůli lidu a ratifikovaly Lisabonskou smlouvu, je tomu už dvacet let, ale je to vepsáno v paměti národa. Výsměšný škleb elit proti lidu je velmi nebezpečný... Mohou se lidu vysmívat, ale má to hranice"  
         Spisovatel považuje za velmi znepokojující způsob, kterým tzv. republikánská fronta připravila o parlamentní vítězství  Rassemblement National Marine Le Penové. Elity považují francouzský lid za póvl. Spisovatel se ztotožňuje s analýzami amerického sociologa Christophera Lasche, domnívá se, že předběhl dobu. Zbavit se současné povloidní elity bude daleko obtížnější než to bylo v případě staré šlechty, neboť její legitimita se opírala pouze o původ, dnešní elity si nárokují morální a intelektuální nadřazenost.
         Spisovatel evokuje riziko občanské války mezi muslimy a etnickými obyvateli, dnes už nejsou ve Francii muslimové pouze ze severní Afriky, ale ze Somálska, Pákistánu atd., domnívá se, že je reálná válka mezi těmito etniky o drogový monopol na francouzské půdě. "Mohlo by to být horší, ale naštěstí automatická puška není ve Francii snadno k dostání." Spisovatel podporuje Trumpa, když bude zvolen, zastaví pomoc Ukrajině. Je třeba dát věcem přirozený průběh, za který považuje obnovení velké historické role Ruska. Soudí, že lidé, kteří se zaštiťují humanitární rétorikou jsou pro lidstvo katastrofou, jejich motivace jsou podezřelé.