Terminální křeč (liberalismu) 
Na videu v anglickém magazínu Unherd je zaznamenáno zajímavé setkání velkého filozofa liberalismu Johna Graye s menším zainteresovaným auditoriem. Filozof prohlásil, že liberální civilizace patří historii, nikdy se už nevrátí, může se objevit něco nového, co snad v nějaké podobě oživí některé liberální principy jako jsou praktiky tolerance. Jedním z možných vývojových modelů je podle filozofa čínský model, který si dělá aspiraci na univerzálnost, ale největší posun (od liberalismu) zaznamenala samotná liberální společnost, což znamená ekonomický model a praktikování tolerance. V devadesátých letech se předpokládalo, že liberalismus má univerzální charakter, který bude expandovat po celém světě. Z jakého důvodu se tak snadno ujaly woke praktiky typu cancel culture a další? Omezení svobody projevu ve formálně liberální společnosti není dáno žádnou diktátorkou vládou, ale je nastoleno samotnými občanskými institucemi, jako jsou univerzity, umělecké asociace a muzea. To co v Číně produkuje strach z vlády se v západním světě nastolí automaticky a to znamená velkou proměnu oproti minulosti.
Gray nevidí možnost pro návrat tolerance a svobody projevu, přitom v sedmdesátých a osmdesátých letech se to chápalo jako něco automatického. Každý mohl říkat a myslet, co chtěl. Gray si vzpomněl, že mu jeho učitel Isaiah Berlin doporučil knihu Windhama Lewise "Démon pokroku v umění" se slovy, kniha je to brilantní, škoda, že ji napsal nacista. Dalo se žertovat, hovořit, odkazovat se, dalo se říct, že lidé s jedovatými názory mají inspirativní ideje, dalo se diskutovat. Nyní nic takové není myslitelné. Jen s obrovským vypětím je šance tento stav zvrátit. Předchozí generace liberálů se domnívaly, že liberální společnost potřebuje politickou oporu, tj. politickou akci, diskuzi a kompromis. Nedalo se tomu oponovat, začala se politicky formulovat různá práva a konec této cesty je vidět dnes v USA. Filozof připomněl, že před třiceti lety, když se metodami politického boje prosadil zákon o interrupci, třetina lidí toto právo odmítla, důsledkem bylo 30 let pokusů konzervativců Nejvyššího soudu rozhodnutí zvrátit. Pokud se zpolitizují soudy a rozšíří lidská práva víc než je z hlediska obecných představ přijatelné, dojde k pokusů těch, kteří se cítí vyloučeni, zmocnit se institucí a politika se stane válkou. Filozof se domnívá, že k tomu dojde po příštích volbách v USA, ať vyhraje kdokoliv, čtvrtina, třetina voličů jeho vítězství neuzná. Tyto procesy dovedly liberální civilizaci k úpadku, nikdo už nevidí možnost vrátit věci zpátky, zůstanou uchovány enklávy, které se nedají tak lehce uzavřít, měli bychom to mít na paměti: prostor, kde je možné říkat, co si myslíme.
Filozof soudí, že pokud ještě nějaký optimistický scénář existuje, pak je to znovuzrození politiky. Technokratický pragmatismus způsobil mnoho problémů a hlavně nefunguje. Totiž technokratický pragmatismus znamená přistupovat k problémům konvenčním a skupinovým myšlením a aplikování konvenční medicíny. Např. zelená politika je velkou ranou pro víru v technokratické elity a jejich akceptování, protože jejich kompetence nepřinesly žádné výsledky, které měly přinést. V podstatě se kromě obrovského množství vyhozených peněz, nic z toho co hlásají nestane. Životy lidí budou těžce narušeny, spíš se to podobá prohibici v USA než racionálnímu řešení. Zelená politika je nejiracionálnějším řešení, kterým můžete čelit klimatickým problémům. Jediným řešením, jak lze filtrovat nové ideje do politiky jsou nové impulsy, které vychází z destrukce dnešního partajního rámce.
Pokud se filozof neplete, pak se okamžitě nabízí otázka, do jakého bahna směřujeme, kam nás táhnou už dvacet pět let české vlády a obzvlášť špatná Fialova koalice, kde se kromě neschopnosti jedna strana předhání před druhou ve stupni výprodeje republiky. Existovala vůbec v osmdesátých letech liberální společnost, jak ji chápe John Gray, nebyla to jenom ideová fikce anglosaského světa, velmi sofistikovaná, protože zaručovala nedotknutelnou polohu anglosaským elitách v jejich vlastní společnosti a současně i elitní polohu anglosaského světa vůči ostatnímu světu. Filozof v hovoru srovnal strach vyslovit názor v dnešní západní společnosti s totalitární východní Evropou minulé doby, řekl, že jezdil do východní Evropy, kde podle něho lidé žili ve strachu, ale dokázali i za cenu nebezpečí projevit názor. Kdo žil v Praze osmdesátých let ve strachu? Pracovníci filozofického ústavu, všichni na filozofické fakultě a zaměstnanci pézetek, ale žili ve strachu matfyzáci nebo dělníci v Poldovce, kdo měl strach ve výzkumácích v Běchovicích, konečně to mohou potvrdit i chartisté, kteří tam působili. Člověk mohl v Praze trpět všemi možnými pocity včetně nudy, ale ne strachem.
Kanada se v osmdesátých letech považovala za inkarnaci liberalismu, ovšem na českého emigranta padl velmi rychle pocit neuchopitelného strachu z povinného iracionálního liberálního dobra jako je např. bratrství se všemi, je přece přirozené, že člověk má vrozenou hierarchii příbuznosti s jinými lidmi a skupinami, která se může jenom překrýt pokryteckou maskou, ale přetrvá. Na pracovišti se liberalismus vyjevoval jako absolutní hierarchie nepodložená meritním oprávněním s vrcholem ve WASP (bílý Anglosas). Kritika kohokoliv v jakékoliv situaci byla antiliberální a nepřípustná, říct v kurzech angličtiny, že něčí esej je blbě napsaná, znamenalo vystavit se velkému riziku, s bohorovným klidem velkého liberála někdo pronesl formuli vyhazovu. Woke perverze je inherentní liberalismu a to vysvětluje proč je rozšíření její dnešní radikálnější verze v anglosaských zemích tak snadné, jeden ne moc efektivní bílý vrchol WASP se snadno nahradí jiným málo efektivním černým vrcholem BASP (black ancient sklave person).
Filozof soudí, že pokud ještě nějaký optimistický scénář existuje, pak je to znovuzrození politiky. Technokratický pragmatismus způsobil mnoho problémů a hlavně nefunguje. Totiž technokratický pragmatismus znamená přistupovat k problémům konvenčním a skupinovým myšlením a aplikování konvenční medicíny. Např. zelená politika je velkou ranou pro víru v technokratické elity a jejich akceptování, protože jejich kompetence nepřinesly žádné výsledky, které měly přinést. V podstatě se kromě obrovského množství vyhozených peněz, nic z toho co hlásají nestane. Životy lidí budou těžce narušeny, spíš se to podobá prohibici v USA než racionálnímu řešení. Zelená politika je nejiracionálnějším řešení, kterým můžete čelit klimatickým problémům. Jediným řešením, jak lze filtrovat nové ideje do politiky jsou nové impulsy, které vychází z destrukce dnešního partajního rámce.
Pokud se filozof neplete, pak se okamžitě nabízí otázka, do jakého bahna směřujeme, kam nás táhnou už dvacet pět let české vlády a obzvlášť špatná Fialova koalice, kde se kromě neschopnosti jedna strana předhání před druhou ve stupni výprodeje republiky. Existovala vůbec v osmdesátých letech liberální společnost, jak ji chápe John Gray, nebyla to jenom ideová fikce anglosaského světa, velmi sofistikovaná, protože zaručovala nedotknutelnou polohu anglosaským elitách v jejich vlastní společnosti a současně i elitní polohu anglosaského světa vůči ostatnímu světu. Filozof v hovoru srovnal strach vyslovit názor v dnešní západní společnosti s totalitární východní Evropou minulé doby, řekl, že jezdil do východní Evropy, kde podle něho lidé žili ve strachu, ale dokázali i za cenu nebezpečí projevit názor. Kdo žil v Praze osmdesátých let ve strachu? Pracovníci filozofického ústavu, všichni na filozofické fakultě a zaměstnanci pézetek, ale žili ve strachu matfyzáci nebo dělníci v Poldovce, kdo měl strach ve výzkumácích v Běchovicích, konečně to mohou potvrdit i chartisté, kteří tam působili. Člověk mohl v Praze trpět všemi možnými pocity včetně nudy, ale ne strachem.
Kanada se v osmdesátých letech považovala za inkarnaci liberalismu, ovšem na českého emigranta padl velmi rychle pocit neuchopitelného strachu z povinného iracionálního liberálního dobra jako je např. bratrství se všemi, je přece přirozené, že člověk má vrozenou hierarchii příbuznosti s jinými lidmi a skupinami, která se může jenom překrýt pokryteckou maskou, ale přetrvá. Na pracovišti se liberalismus vyjevoval jako absolutní hierarchie nepodložená meritním oprávněním s vrcholem ve WASP (bílý Anglosas). Kritika kohokoliv v jakékoliv situaci byla antiliberální a nepřípustná, říct v kurzech angličtiny, že něčí esej je blbě napsaná, znamenalo vystavit se velkému riziku, s bohorovným klidem velkého liberála někdo pronesl formuli vyhazovu. Woke perverze je inherentní liberalismu a to vysvětluje proč je rozšíření její dnešní radikálnější verze v anglosaských zemích tak snadné, jeden ne moc efektivní bílý vrchol WASP se snadno nahradí jiným málo efektivním černým vrcholem BASP (black ancient sklave person).
Žádné komentáře:
Okomentovat