granada

V Granadě a poté

Evropskounijní politika kontinentu bez hranic, kdy ochránci místo ochrany evropské hranice ve velkém narušují a znásilňují, dovedla některé země do podobně situace jako je to v Gaze, ostrovy radikálních muslimů čekají na pokyn, aby začaly rdousit všechny kolem. Když uvážíme, že Izrael ani po dvou dnech nebyl schopen Hamas vystřílet ze Sderotu, pochopíme, jak jsou Allahovi bojovníci strašní. Evropskonijní centra tyto prameny příštího pekla v Evropě stejně jako Hamas v Gaze financují, což každodenně dokladují izraelská média. Setkání předáků unijních zemí minulý týden v Granadě charakterizuje list Politico jako propad. Ázerbájdžánský diktátor Alijev, který v Granadě účast přislíbil, mítink   nakonec demonstrativně ignoroval, věděl totiž, že Leyenová a spol. budou mlčet i kdyby vystěhoval nebo vyvraždil půl arménského národa, jde přece o "liberální" kšeft s ropou a plynem. Odmítl přijet i Erdogan. V Politico se píše, že 50 evropských lídrů neuspělo v řešení žádného problému, které před Evropou stojí. Nakonec se nekonala ani závěrečná tisková konference, kde se předpokládala účast 700 novinářů, španělští organizátoři setkání ji považovali za zbytečnou.

            V BVoltaire kvalifikuje Philippe Francesci unijní zasedání v Granadě jako druhý Mnichov. Shromáždění předáků unijních zemí znamenalo definitivní smíření s ilegální nekontrolovanou imigrací. Komisařka Ylva Johansonová: "Je klíčové otevřít se legální imigraci, jak je to jen možné." Všichni se v Granadě tvářili, že imigrační mír byl zachován, aby neztratili tvář před blížícími se evropskými volbami. Francesci píše, že to připomíná Mnichovskou dohodu, známe její rychlé konce. Příjem imigrantů má být organizovaný a permanentní, s relokací imigrantů po členských zemích. Klíčovým problémem, který v Granadě zanikl, je ochrana vnějších hranic Unie, která je ustanovena v Schengenských dohodách, orgán ochrany evropských hranic Frontex se prokázal jako perfektně neschopný bránit hranice Evropy.
         Článek 5 Lisabonské smlouvy předpokládá aplikaci principů subsidiarity, tj. všechno, co může být lépe řešeno v národních úrovních, zůstane na této úrovni. Je evidentní, že by to měla být imigrační politika, nesčíslně krát se totiž unijní orgány prokázaly jako neschopné tyto věci řešit. Lisabonská smlouva předpokládá, že tyto principy budou kontrolovat národní parlamenty. Týká se to devíti (hraničních) členských zemí a jejich parlamentů, které jsou motivovány o imigraci rozhodovat, unijním centrům by zaslaly kopii svých rozhodnutí o imigraci do země a případné ochraně před ní. K tomuto podstatnému posunu snad dojde po volbách do evropského parlamentu příští rok, kdy pravděpodobně zvítězí rozumnější politické síly. Příští politická konstelace v Evropě umožní jiné cesty, jako je posílená vzájemná bezpečnostní kooperace devíti zemí, což je též zakotveno v Lisabonská smlouvě. Tyto otázky jsou pro Evropu prvořadé.  Federalizovaná Evropská unie ztratila důvěru v sebe samu a kompletně se oddala představě nekontrolovatelné imigrace, svoji hroznou fantazii vydává ze realitu. Musí se otevřít cesta k návratu přirozeného práva zemí a národů rozhodovat o vlastním osudu.