(Stará dobrá) Británie
Británie z dálky vzbuzuje dojem šťastné země i když se obvykle uvozuje v krizových termínech už od počátku dvacátého století, kdy ji USA sesadily z planetárního vrcholu. Není úplně na světové špici, ale až na Německo daleko předčí všechny evropské země. Britská ekonomika je šestá na světě, Británie má impozantní strojírenství, letecký průmysl, farmacii atd. Technologický sektor se cení na bilion dolarů a je po USA a Číně třetí nejvýznamnější na světě. Británie je šestým největším světovým exportérem, přitom zdaleka nejde jen o finanční služby, největší podíl na exportu má energetické strojírenství. O Brexitu se sice v EU říká jen to špatné, ale kvantifikovatelný efekt Brexitu na ekonomiku záleží na zvoleném hodnotícím modelu, v extrémních pro EU modelech to vychází až na sedmnáctiprocentní ztrátu růstového tempa, v jiných modelech to naopak dává růstu 7% navíc. Britská ekonomika dlouhodobě vykazuje celkem slušný růst, což jinde v EU neplatí.
Spíš než ekonomika může vzbuzovat skepsi Evropana pozorovatelná změna barvy kůže britského obyvatelstva, ale evidentně to tam nikomu moc nevadí, totiž Brit nemusí protestovat a doprošovat se politické změny, ale jednoduše se odstěhuje do Austrálie nebo na Nový Zéland a tam pokračuje v tradičním způsobu přežívání. Z toho, že nějaké reziduum jádrových Angličanů na ostrovech stále přežívá se dá dedukovat jenom z vítězství Brexitu, pákistánský Londýn, woke Skotsko atd. Brexitu výrazně nefandily. Ve většině analýz se píše o úpadku, ovšem ekonomický úpadek, který zažívá Británie, zažívá ve velkém celý západní svět, úpadkový je spíš společenský stav multikulti experimentu, který začal dávno v šedesátých letech.
Dynamika nehomogenních společnosti není moc jasná, nelze vyloučit homogenizační trendy, které by na ostrovech nefavorizovaly etnické Brity. Symptomem hluboké národní krize je skutečnost, že lidé vzdálených etnik vedou vládu, obsadili klíčové posty v úřadech, vedou města apod. Pokud nemá původní etnikum chuť vládnout a rozhodovat, svědčí to o jeho totální vyčerpanosti a o ztrátě pro život nezbytných vitálních kvalit. Dospívá se k typu národní existence, která není nutná, co v historii není nutné, rychle zmizí.
Často se píše o konzervativní vládě bez ideí a o stavu endemické společenské deklinace. V Unherd Tom McTague analyzuje britskou deklinaci, píše, že stejné termíny jakými se popisuje dnešní Británie se daly použít na Británii před sedmdesáti lety. Tenkrát byl Macmillan v posledních týdnech svého premiérování a mladý labourista Harold Wilson začal psát projev, který se považuje za nejvýznamnější v poválečné historii země. Měl jednoduchou ideu, podpoříme technologii a Británie bude opět skvělá. Zdálo se, že Macmillan je vyčerpán, navíc propukla skandální aféra ministra obrany s Kristinou Keelerovou. Británii tížilo trauma skomírající globální velmoci a úder ji uštědřil de Gaulle, když vetoval vstup Británie do evropského klubu. Británie v jakémsi sebeklamu se ztotožnila s vizí stagnující společnosti. Viděno z bývalé ČSSR Harold Macmillan byl fascinujícím prototypem gentlemana staré školy nejlepší kategorie, proč ho nahrazovat sympatickým mluvkou, že by pronesl nejvýznamnější projev století si v Česku nikdo nevšiml. Tom McTague vysvětluje nedorozumění a dává za pravdu tehdejší československé intuici, píše, že šlo o báchorku o skomírající společnosti, která v 1963 byla postavena na narativě o třídě starých mužů v politice, neschopných vést stát do moderní doby. Tehdejší konzervativní strana uvěřila mediálnímu líčení sebe sama a Macmillana nahradila máloschopným lordem Humem. Tehdejším médiím se i SSSR zdál víc harmonizující s moderní dobou než gentleman ministerským předsedou.
Wilson se tenkrát jevil moderní postavou, dnes víme, že se stal smutnou, poraženou figurou náchylnou k drinku, který opustil úřad aniž pomohl problémům země. V mnohém představoval něco podobného jako Blair v 1997. Wilson ve své řeči řekl něco, čemu mnoho mladých a inteligentních lidí chtělo věřit a pár let to lidi přesvědčovalo. Mnohem víc než radikalismus je v podtónech jeho slavného projevu patrné přizpůsobení hlubším trendům v britské politice, nekonečná fascinace (částečně domnělým) úpadkem země až po zoufalství hledat rychlá řešení. Wilsonův plán na obnovení nějaké dávno ztracené britské průmyslové velikosti byl samozřejmě odsouzen k nezdaru, protože špatně diagnostikoval britské problémy. Britský odstup od světové role nebyl důsledek amatérské politiky, ale byl nevyhnutelným historickým krokem.
McTague píše, že Wilson se neliší od žádného následujícího britského ministerského předsedy, historie poválečné Británie se v politice vyznačuje marným úsilím obnovit nějakou dávnou imperiální slávu bez impéria. Každá nová vláda vede marný boj s osudem. Heath věřil, že evropský korporatismus se řešením, Thatcherová věřila v monetarismus, Blair v nějaké reformy třetí cesty, Cameron se chtěl stát nejlepším přítelem Číny, Johnsonovi byl Brexit odpovědí na všechno. A dnes opět mnozí tvrdí, že nejlepším řešením pro Británii je obnovení členství v EU. Británie přitom zažívá pomalý, ale stálý růstový trend, problémy jako covid, finanční krize atd. přichází odjinud. Wilson amatérsky lamentoval o skomírající zemi a Británie byla jednou z nejprůmyslovějších zemí na světě a nejbohatší v Evropě. Stejně tak dnes, v orgiích sebelamentací zůstává Británie jednou z nejprůmyslovějších zemí, v žebříčku těchto zemí letos dokonce předčila i Francii.
Dynamika nehomogenních společnosti není moc jasná, nelze vyloučit homogenizační trendy, které by na ostrovech nefavorizovaly etnické Brity. Symptomem hluboké národní krize je skutečnost, že lidé vzdálených etnik vedou vládu, obsadili klíčové posty v úřadech, vedou města apod. Pokud nemá původní etnikum chuť vládnout a rozhodovat, svědčí to o jeho totální vyčerpanosti a o ztrátě pro život nezbytných vitálních kvalit. Dospívá se k typu národní existence, která není nutná, co v historii není nutné, rychle zmizí.
Často se píše o konzervativní vládě bez ideí a o stavu endemické společenské deklinace. V Unherd Tom McTague analyzuje britskou deklinaci, píše, že stejné termíny jakými se popisuje dnešní Británie se daly použít na Británii před sedmdesáti lety. Tenkrát byl Macmillan v posledních týdnech svého premiérování a mladý labourista Harold Wilson začal psát projev, který se považuje za nejvýznamnější v poválečné historii země. Měl jednoduchou ideu, podpoříme technologii a Británie bude opět skvělá. Zdálo se, že Macmillan je vyčerpán, navíc propukla skandální aféra ministra obrany s Kristinou Keelerovou. Británii tížilo trauma skomírající globální velmoci a úder ji uštědřil de Gaulle, když vetoval vstup Británie do evropského klubu. Británie v jakémsi sebeklamu se ztotožnila s vizí stagnující společnosti. Viděno z bývalé ČSSR Harold Macmillan byl fascinujícím prototypem gentlemana staré školy nejlepší kategorie, proč ho nahrazovat sympatickým mluvkou, že by pronesl nejvýznamnější projev století si v Česku nikdo nevšiml. Tom McTague vysvětluje nedorozumění a dává za pravdu tehdejší československé intuici, píše, že šlo o báchorku o skomírající společnosti, která v 1963 byla postavena na narativě o třídě starých mužů v politice, neschopných vést stát do moderní doby. Tehdejší konzervativní strana uvěřila mediálnímu líčení sebe sama a Macmillana nahradila máloschopným lordem Humem. Tehdejším médiím se i SSSR zdál víc harmonizující s moderní dobou než gentleman ministerským předsedou.
Wilson se tenkrát jevil moderní postavou, dnes víme, že se stal smutnou, poraženou figurou náchylnou k drinku, který opustil úřad aniž pomohl problémům země. V mnohém představoval něco podobného jako Blair v 1997. Wilson ve své řeči řekl něco, čemu mnoho mladých a inteligentních lidí chtělo věřit a pár let to lidi přesvědčovalo. Mnohem víc než radikalismus je v podtónech jeho slavného projevu patrné přizpůsobení hlubším trendům v britské politice, nekonečná fascinace (částečně domnělým) úpadkem země až po zoufalství hledat rychlá řešení. Wilsonův plán na obnovení nějaké dávno ztracené britské průmyslové velikosti byl samozřejmě odsouzen k nezdaru, protože špatně diagnostikoval britské problémy. Britský odstup od světové role nebyl důsledek amatérské politiky, ale byl nevyhnutelným historickým krokem.
McTague píše, že Wilson se neliší od žádného následujícího britského ministerského předsedy, historie poválečné Británie se v politice vyznačuje marným úsilím obnovit nějakou dávnou imperiální slávu bez impéria. Každá nová vláda vede marný boj s osudem. Heath věřil, že evropský korporatismus se řešením, Thatcherová věřila v monetarismus, Blair v nějaké reformy třetí cesty, Cameron se chtěl stát nejlepším přítelem Číny, Johnsonovi byl Brexit odpovědí na všechno. A dnes opět mnozí tvrdí, že nejlepším řešením pro Británii je obnovení členství v EU. Británie přitom zažívá pomalý, ale stálý růstový trend, problémy jako covid, finanční krize atd. přichází odjinud. Wilson amatérsky lamentoval o skomírající zemi a Británie byla jednou z nejprůmyslovějších zemí na světě a nejbohatší v Evropě. Stejně tak dnes, v orgiích sebelamentací zůstává Británie jednou z nejprůmyslovějších zemí, v žebříčku těchto zemí letos dokonce předčila i Francii.
Žádné komentáře:
Okomentovat