Opozice na odstřel aneb duševně chorý režim
Momentálně druhá nejsilnější německá politická strana a jediná opozice režimu AfD je podle hlavního komentátora mainstreamového Weltu Schustera ruským předvojem: je proti NATO, proti Evropské unii a z toho důvodů dovede Německo i do hospodářských ruin. Objektivně celkem dobře se tato cesta daří prorežimním partajím a ideologům. Režim stranu AfD nelítostně pronásleduje a neštítí se největších podlostí, jako je vylučování členů strany z církevních organizací, na předáky strany se nasazují nejtěžší režimní zbraně, např. soudy nebo Antifa. Velmi úspěšného šéfa strany v Duryňsku Björna Höckeho zbavuje zemský sněm už po sedmé poslanecké imunity! Samozřejmě za nic, ale když vás po sedmé vyšetřují vysoké soudy stáváte se kriminálním recidivistou. Höcke prý použil nacistický slovník, když na twitteru komentoval zločin jednoho imigranta: "Pachatel je pravděpodobně duševně nemocný a trpí mezi imigranty rozšířenou chorobou, která je nutí křičet "Allah Akbar", a tak narušuje jejich vnímání, že v hostitelích vidí nevěřící, jejichž život nemá hodnotu." Výrok je docela trefný a politikovo soudní stíhání svědčí o úrovni celého evropskounijního totalitarismu.
Potenciální německá kancléřka Alice Weidelová poskytla televizi ARD letní interview, okamžitě po hovoru se na německých mainstreamých médiích objevil dvouminutový extrakt hovoru s komentářem. Ve Weltu fotografie Weidelové s titulkem: "Proč neslaví porážku vlastní země?" Podle Weltu AfD profituje z nespokojeností obyvatel s vládou a z toho důvodu jde v průzkumech vysoko nad dvacet procent. Předsedkyně AfD Alice Weidelová v ARD řekla, že vláda dělá protilidovou politiku, lid chce vrátit atomové elektrárny, kancléř ztratil lidovou podporu a měl by uvolnit cestu novým volbám. Tyto úvahy Alice Weidelové jsou pro mainstream úvodem k podstatnému. V květnu spolupředseda strany Tino Chrupalla navštívil ruské velvyslanectví a komemoroval sovětské vítězství nad nacistickým Německem. Ostatní němečtí politici se recepce nezúčastnili, protiruskjou nenávist maskují láskou k Ukrajině. Neúčastnila se ani Alice Weidelová a v ARD vysvětlila důvod, z kterého mainstream okamžitě udělal aféru prvního stupně. Alice Weidelová chová přirozené sympatie k Rusku, které jsou vlastní všem civilizovaným Evropanům, její důvod neúčasti na oslavách na velvyslanectví je celkem pochopitelný, ovšem v racionálním světě, ne ve světě evropskounijní falše a německé extra demagogie. Weidelová řekla, že se rozhodla neslavit porážku vlastní země na velvyslanectví jedné z bývalých okupačních mocností.
Politická atmosféra v Německu je tak vyhrocená a nenormální, že i v alternativních médiích se píše, že Alici Weidelovu opustil zdravý smysl, když nabídla režimnímu mainstreamu takové sousto. Režim s potomky osvoboditelů vede válku, vzpomínkové akce se ignorují, ale vysvětlení Weidelové je téměř kriminálním přestupkem. V Journalistenwatch se píše, jak dlouho trvalo než se AfD prosadila i v širokých masách a začíná mít flér lidové strany a lid má pocit, že existuje reálná opozice s kvalitními vůdci a stačí malé verbální zaváhání a propaganda má náboje, aby vylíčila stranu v nacistických barvách. V této rozhodující fázi, kdy je politická alternativa reálná, se nesmí AfD dopustit ani sebemenší chyby, režim se desetiletí trénuje v historických falsech a ideologické dekonstrukci, ve chvílích, kdy je politická změna na dosah si politik AfD nesmí vůbec dovolit zabruslit do minulosti a vůbec ne debatovat na historické téma s režimním mediálním demagogem. AfD exceluje v konkrétních tématech jako jsou energetické otázky, migrace, transgender a ukrajinská válka a režim může pouze zůstat u nekonkrétních blábolů, do nichž s velkým plezírem vtáhne i AfD, kterou na tomto poli rychle deligitimuje jako nepřátelskou ústavě. Alici Weidelovu museli během interview opustit všichni svatí, před milionovým publikem skočit na lep režimnímu prostitutovi, navíc o zcela banálním tématu, jestli má člověk slavit nacistickou kapitulaci 1945 nebo nemá. Režimní propaganda rychle vyvolá úlek u spousty lidí z údajného historického revisionismu AfD.
Antirežimní velmi dobré Ansage jdou do historicko-filozofické analýzy pár věr Alice Weidelové v inteviewv ARD, velmi těžké uvěřit, že prostý Němec bude takto hluboce věty analyzovat, ale u tohoto národa velkých filozofů je to možné. V podstatě je legitimní, že vojenská porážka vlastního národa není důvodem velké radosti. V roce 1945 to bylo komplikované, Německo nebylo poraženo od nepřátel, ale od svého vlastního kriminálního režimu. V 1945 kapitulovala zločinná diktatura, od níž trpělo samotné Německo. Její konec, ať byl už byl způsoben cizími armádami nebo vojenským pučem, znamenal velké osvobození. Žádná velká válka v dějinách nebyla tak monokausální a nespočívala na jedné psychopatické osobě jako druhá světová válka. Ani argument kruté Versaillské dohody zde neplatí, Hitlerovi sice vydláždily dohody cestu k moci, ale nejsou podstatou problému. Dnes jsou velmi populární pokusy vidět důvod existence nacistického Německa v nevzdělanosti a negramotnosti lidu. Tím spíš v časech radikální skepse a desiluzí po covidovské krizi, v časech pochyb o všem, co elity nebo mainstream představují. Události měly takový průběh, jak se i jevily, nic se za tím neskrývalo. Spojenci bombardovali Německo poté, co německé bomby ničily Guernicu, Varšavu a Bělehrad. Předtím než rudoarmejec překročil východní německou hranici, 27 milionů sovětských občanů zahynulo v barbarském tažení národněsocialistické německé armády. Samozřejmě to neospravedlňuje zločiny, které se spáchaly v tažení proti Hitlerovi. Žurnalista v Ansage píše, že jeho rodina která byla vyhnaná ze Sudet by o tom mohla skládat smuteční písně, jakou hrůzou musela projít. Zločin to neospravedlňuje, ale vysvětluje. Po pekle, které Hitler a Němci otevřeli, si může Německo ještě gratulovat, že existuje. Jenom z tohoto důvodu je nesmyslem, co Alice Weidelové uvedla (její rodina prošla kalvarii vyhnání z východu), Sovětský svaz totiž za osvobození Německa zaplatil zdaleka nejvíc mrtvými a osvobodil vyhlazovací tábory v Polsku a v samotném Německu.
Politická atmosféra v Německu je tak vyhrocená a nenormální, že i v alternativních médiích se píše, že Alici Weidelovu opustil zdravý smysl, když nabídla režimnímu mainstreamu takové sousto. Režim s potomky osvoboditelů vede válku, vzpomínkové akce se ignorují, ale vysvětlení Weidelové je téměř kriminálním přestupkem. V Journalistenwatch se píše, jak dlouho trvalo než se AfD prosadila i v širokých masách a začíná mít flér lidové strany a lid má pocit, že existuje reálná opozice s kvalitními vůdci a stačí malé verbální zaváhání a propaganda má náboje, aby vylíčila stranu v nacistických barvách. V této rozhodující fázi, kdy je politická alternativa reálná, se nesmí AfD dopustit ani sebemenší chyby, režim se desetiletí trénuje v historických falsech a ideologické dekonstrukci, ve chvílích, kdy je politická změna na dosah si politik AfD nesmí vůbec dovolit zabruslit do minulosti a vůbec ne debatovat na historické téma s režimním mediálním demagogem. AfD exceluje v konkrétních tématech jako jsou energetické otázky, migrace, transgender a ukrajinská válka a režim může pouze zůstat u nekonkrétních blábolů, do nichž s velkým plezírem vtáhne i AfD, kterou na tomto poli rychle deligitimuje jako nepřátelskou ústavě. Alici Weidelovu museli během interview opustit všichni svatí, před milionovým publikem skočit na lep režimnímu prostitutovi, navíc o zcela banálním tématu, jestli má člověk slavit nacistickou kapitulaci 1945 nebo nemá. Režimní propaganda rychle vyvolá úlek u spousty lidí z údajného historického revisionismu AfD.
Antirežimní velmi dobré Ansage jdou do historicko-filozofické analýzy pár věr Alice Weidelové v inteviewv ARD, velmi těžké uvěřit, že prostý Němec bude takto hluboce věty analyzovat, ale u tohoto národa velkých filozofů je to možné. V podstatě je legitimní, že vojenská porážka vlastního národa není důvodem velké radosti. V roce 1945 to bylo komplikované, Německo nebylo poraženo od nepřátel, ale od svého vlastního kriminálního režimu. V 1945 kapitulovala zločinná diktatura, od níž trpělo samotné Německo. Její konec, ať byl už byl způsoben cizími armádami nebo vojenským pučem, znamenal velké osvobození. Žádná velká válka v dějinách nebyla tak monokausální a nespočívala na jedné psychopatické osobě jako druhá světová válka. Ani argument kruté Versaillské dohody zde neplatí, Hitlerovi sice vydláždily dohody cestu k moci, ale nejsou podstatou problému. Dnes jsou velmi populární pokusy vidět důvod existence nacistického Německa v nevzdělanosti a negramotnosti lidu. Tím spíš v časech radikální skepse a desiluzí po covidovské krizi, v časech pochyb o všem, co elity nebo mainstream představují. Události měly takový průběh, jak se i jevily, nic se za tím neskrývalo. Spojenci bombardovali Německo poté, co německé bomby ničily Guernicu, Varšavu a Bělehrad. Předtím než rudoarmejec překročil východní německou hranici, 27 milionů sovětských občanů zahynulo v barbarském tažení národněsocialistické německé armády. Samozřejmě to neospravedlňuje zločiny, které se spáchaly v tažení proti Hitlerovi. Žurnalista v Ansage píše, že jeho rodina která byla vyhnaná ze Sudet by o tom mohla skládat smuteční písně, jakou hrůzou musela projít. Zločin to neospravedlňuje, ale vysvětluje. Po pekle, které Hitler a Němci otevřeli, si může Německo ještě gratulovat, že existuje. Jenom z tohoto důvodu je nesmyslem, co Alice Weidelové uvedla (její rodina prošla kalvarii vyhnání z východu), Sovětský svaz totiž za osvobození Německa zaplatil zdaleka nejvíc mrtvými a osvobodil vyhlazovací tábory v Polsku a v samotném Německu.
Žádné komentáře:
Okomentovat