Aldo Moro o právu a povinnosti politika
Pánu ve fraku každej uvěří, zpívali V&W, slavní herci tenkrát nemířili do politiky, málo kdo by předpokládal, že po stu letech tímto bude vrcholit česká politika. Dobře maskovaní podvodníci nebo dokonce vrazi se mohou proměnit ve světce, darebáci z odéesky nebo od starostů, nejlíp s občasným motýlkem, se stanou vrcholovými politiky. Univerzitní, podnikatelské nebo bankovní renomé jim snadno dodatečně přišpendlí česká televize a český ráj to napohled je tu. V žádném případě nejde o českou paralelu severokorejského uzavřeného politického systému, jak by někdo mohl předpokládat, kde v roli vůdce vystupuje sexuálně rozplizlý sokl Lipavský&Fiala. Určitě by freudovský drobnohled odhalil pikantní peripetie fungování už podstatou podvodné pětikoalice. Kupodivu i tuto kulhající politickou konstrukci bychom mohli chápat jako silný projev národního ducha, ovšem všechno je to černější. Vládnoucí v Čechách jsou úplně loutky v amerických rukách a pravděpodobně kromě sexuálních deviací se jim nic jiného nepovolí. Spíš než nenávist by měli vzbuzovat naši útrpnost. Zabývat se duchovním světem a politickou filosofií českých loutek je ztráta času, plodnější a instruktivnější jsou americké politické hry.
V posledních týdnech se řada italských novin vrátila k jednomu zločinu, který před čtyřiceti pěti lety významně ovlivnil svět a možná nasměroval Evropu do dnešní významové krize. Kupodivu celá záležitost opět připomíná popěvek V&W, americká politika je apriori amnestovanou sérií válek, vražd a podvodů dobře ukrytých v demokratickém fraku. Před čtyřiceti pěti lety mířil vůz předsedy italské Democrazia Cristiana (DC) Alda Mora do parlamentu, kde se mělo hlasovat o nové Andreottiho vládě, dík tzv. historickému kompromisu mezi DC a komunisty (PCI), měla být vláda tvořena napůl členy obou stran a programem byl v západním světě nikdy (až do dneška) neviděný společenskopolitický kompromis v zájmech italského lidu. Nešlo o pár komunistických ministrů ve vládě, jako později v Mitterandově případě ve Francii, ale o spolupodíl na moci nejsilnější komunistické strany v západním světě. Brigate Rosse postříleli pětičlenný Morův doprovod, předsedy strany unesly a po několika týdnech věznění zastřelily. Velmi vlivná komunistická strana dostávala ve volbách až ke třiceti procentům hlasů a ovládala některé italské regiony, v důsledku dlouhého období studené války a amerických tlaků stála mimo centrum politické moci. Eliminování silné politické síly z mocenské hry vede ke zborcení celé politické rovnováhy, jak pozorujeme např. i dnes v případě le Penové RN ve Francii. Počátkem devadesátých let se italská komunistická strana transformovala a s levicovým křídlem DC vytvořila dnešní demokratickou stranu, která je evropskounijním pilířem v Itálii a velmi často i vládne. Ovšem v devadesátých letech komunistická strana i DC už byly vyčpělé politické strany bez vitality a konverze k údajným evropským ideálům nebyla než souznění partajních byrokracií s ideálem evropské korupce.
V sedmdesátých letech šlo o dvě vitální politická hnutí, která měla sílu i aspiraci otevřít Itálii i Evropě nové cesty. Na prvním místě bylo nutné překonat dlouholetou patovou situaci v politice, a výjimeční Enrico Berlinguer i Aldo Moro toho byli schopni. Aby se tomu zabránilo musel se zabít Aldo Moro. I když Berlinguer a jeho koncepty socialismu neměli velké sympatie u moskevské věrchušky, ještě větší nenávist k historickému kompromisu byla na americké straně. Italští komunisté neakceptovali žádnou vedoucí roli Moskvy v komunistickém hnutí, ale stejně tak vedoucí roli USA v západní politice a ekonomice. Možnosti finančního kapitalismu, který se začal rýsovat, by historickým kompromisem byly velmi limitovány. Stejně kritický k USA a samozřejmě k SSSR byl Aldo Moro. Jedním s bodů historického kompromisu byl program italské politické autonomie a de facto odmítnutí důsledků Jaltské dohody z 1945, tvrdě proti tomu vystupoval už za Nixona Henry Kissinger, Itálii varoval, že USA to nikdy nedovolí.
Krátce před svým únosem poslal Aldo Moro ke zveřejnění důležitou politickou analýzu novinám Il Giorno, které stály velmi blízko DC, běžně v těchto v novinách Moro publikoval. V analýze se neobyčejně tvrdě vymezil proti machiavelistickým praktikám USA uplatňovaným i proti spojencům. Noviny článek nikdy nepublikovaly, dodatečně to vysvětlovaly tím, že článek byl neobyčejně tvrdý proti USA, které se snažily blokovat vstup komunistů do vlády. V polovině března letošního roku článek publikovaly noviny Quotidiano Nazionale, článek vyprovokoval řadu neobyčejně tvrdých protiamerických komentářů. Stejně jako tenkrát, i dnes analýza okamžitě evokuje ideu o tom, kdo byl asi zadavatelem Morovy vraždy. Gero Grassi, bývalý šéf parlamentní frakce demokratické strany: "USA se obávaly, že Itálie se stane druhým Chile."
Italský novinář a politický esejista Marcello Veneziani na internetových novinách Destra případ komentuje. Jak je možné, že noviny blízké mocenskému centru cenzurovaly článek nejmocnějšího muže italské politiky, kterým Aldo Moro coby předseda DC byl? Není možné si představit, že by ředitel novin mohl odmítnout článek napsaný "numero uno del Palazzo", přitom šlo o rozhodující článek dobové politiky. Moro psal, že americký nátlak limituje politickou svobodu, napsal, že autonomie politických rozhodnutí je právem i povinností politika. Moro odpověděl na obavy amerického spojence, ale uvedl, že situace Itálie si historický kompromis s PCI vyžaduje. Nesčíslně krát byl únos popsán, zfilmován atd., existují vážná podezření o komplotu USA s Brigate Rosse, ale nikdy se šetření nedovedla do konce. Veneziani píše, že stejně silná podezření proti USA existují v případě zabití Mattei nebo v komplotu Tangentopoli proti Craximu a Andreottimu, kde se počátkem devadesátých let úplně podařilo zlikvidovat tradiční strukturu italských politických stran. Američané byli kustody italské politiky čtyřicet let po válce a zůstali jím dodneška i po rozpuštění Varšavské smlouvy, podle Venezianiho to dokazuje totální servilita italské levice i pravice k USA v případě ukrajinské války.
V sedmdesátých letech šlo o dvě vitální politická hnutí, která měla sílu i aspiraci otevřít Itálii i Evropě nové cesty. Na prvním místě bylo nutné překonat dlouholetou patovou situaci v politice, a výjimeční Enrico Berlinguer i Aldo Moro toho byli schopni. Aby se tomu zabránilo musel se zabít Aldo Moro. I když Berlinguer a jeho koncepty socialismu neměli velké sympatie u moskevské věrchušky, ještě větší nenávist k historickému kompromisu byla na americké straně. Italští komunisté neakceptovali žádnou vedoucí roli Moskvy v komunistickém hnutí, ale stejně tak vedoucí roli USA v západní politice a ekonomice. Možnosti finančního kapitalismu, který se začal rýsovat, by historickým kompromisem byly velmi limitovány. Stejně kritický k USA a samozřejmě k SSSR byl Aldo Moro. Jedním s bodů historického kompromisu byl program italské politické autonomie a de facto odmítnutí důsledků Jaltské dohody z 1945, tvrdě proti tomu vystupoval už za Nixona Henry Kissinger, Itálii varoval, že USA to nikdy nedovolí.
Krátce před svým únosem poslal Aldo Moro ke zveřejnění důležitou politickou analýzu novinám Il Giorno, které stály velmi blízko DC, běžně v těchto v novinách Moro publikoval. V analýze se neobyčejně tvrdě vymezil proti machiavelistickým praktikám USA uplatňovaným i proti spojencům. Noviny článek nikdy nepublikovaly, dodatečně to vysvětlovaly tím, že článek byl neobyčejně tvrdý proti USA, které se snažily blokovat vstup komunistů do vlády. V polovině března letošního roku článek publikovaly noviny Quotidiano Nazionale, článek vyprovokoval řadu neobyčejně tvrdých protiamerických komentářů. Stejně jako tenkrát, i dnes analýza okamžitě evokuje ideu o tom, kdo byl asi zadavatelem Morovy vraždy. Gero Grassi, bývalý šéf parlamentní frakce demokratické strany: "USA se obávaly, že Itálie se stane druhým Chile."
Italský novinář a politický esejista Marcello Veneziani na internetových novinách Destra případ komentuje. Jak je možné, že noviny blízké mocenskému centru cenzurovaly článek nejmocnějšího muže italské politiky, kterým Aldo Moro coby předseda DC byl? Není možné si představit, že by ředitel novin mohl odmítnout článek napsaný "numero uno del Palazzo", přitom šlo o rozhodující článek dobové politiky. Moro psal, že americký nátlak limituje politickou svobodu, napsal, že autonomie politických rozhodnutí je právem i povinností politika. Moro odpověděl na obavy amerického spojence, ale uvedl, že situace Itálie si historický kompromis s PCI vyžaduje. Nesčíslně krát byl únos popsán, zfilmován atd., existují vážná podezření o komplotu USA s Brigate Rosse, ale nikdy se šetření nedovedla do konce. Veneziani píše, že stejně silná podezření proti USA existují v případě zabití Mattei nebo v komplotu Tangentopoli proti Craximu a Andreottimu, kde se počátkem devadesátých let úplně podařilo zlikvidovat tradiční strukturu italských politických stran. Američané byli kustody italské politiky čtyřicet let po válce a zůstali jím dodneška i po rozpuštění Varšavské smlouvy, podle Venezianiho to dokazuje totální servilita italské levice i pravice k USA v případě ukrajinské války.
Žádné komentáře:
Okomentovat