Čínský/japonský růst
Před pár desetiletími se považovalo Japonsko za ekonomický zázrak, ale od počátku devadesátých let čelilo dlouhé ekonomická stagnaci, ekonomický růst je dlouhodobě menší než ostatních rozvinutých zemí. Potká Čínu japonský styl stagnace, je velmi diskutovaná otázka v západních médiích? V CNBC publikovali náhledy několika v Číně působících ekonomů na perspektivu země, většinou se domnívají, že správná ekonomická politika centra umožní vyhnout se japonskému osudu. Podle dotazovaných ekonomů, Čína ještě nevyčerpala růstový potenciál. Příjem populace může růst a potencovat spotřebu, ekonomové se domnívají, že vhodná centrální politika dokáže příštích deset let udržet pěti procentní růstovou hladinu. Růstový potenciál přinese i celočínské sjednocení obchodních standardů a plošné zpřístupnění byznysu. Pokud padnou tyto hranice a odstraní se regionální deformace, otevřou se velké možnosti pro růst příjmů.
Zastupující ředitel v čínské asociaci politické vědy Xu Hongcai odmítá vývojový pesimismus, domnívá se, že monetární a fiskální politika nejsou nejdůležitějšími nástroji řešení ekonomických problémů, povýšení jejich rozsahu jenom zakládá na dlouhodobé problémy. Čínská ekonomika má velkou oporu v státní moci, čínští ekonomové se domnívají, že nejlepší odpovědí na nezaměstnanost a řešení problémů s bydlením a realitními bublinami je státní podpora, Japonsko je ovšem varujícím signálem, státní plánování musí být velmi obezřetné. Japonsko budovalo sítě sociálního zabezpečení v období bublin, Čína by se měla soustředit na tři oblasti: bydlení, zdravotní péči a vzdělání, uleví to čínským domácnostem a potencuje jejich spotřebu.
Profesor londýnské School of Economics Keyu Jin na přednášce na Světovém ekonomickém fóru srovnal obě země fundamentálnějším způsobem. Stejně jako Japonsko před několika desetiletími, Čína dnes zažívá šok na trhu realit a občas i na akciovém trhu. V devadesátých letech japonský zázrak pohasl, mezi 1991 a 2003 ekonomický růst kolem 0,7% ročně. Co se jevilo jako běžná recese se ukázalo strukturálním útlumem. Panují obavy, že podobné zažívá dnes Čína a v důsledku její ekonomické váhy se to rozšíří po celém světě. Ovšem za makroekonomickými ukazateli se skrývá něco podstatnějšího. Důvod se dává japonské demografii, nedostatečné a pomalé odezvě na makroekonomické zásahy, argumentuje se, že japonské velké firmy nejsou schopny investovat, jak by růst vyžadoval. Ovšem problémy finančního systému a pomalá odezva nejsou zodpovědné za dlouhou stagnaci. Japonská data ukazují, že je to růst produktivity, který stagnuje. V osmdesátých letech rostla produktivita 2,4 %, poslední dekádu 0,2 % ročně. V zemích jako Japonsko produktivita je generována výzkumem a vývojem, efektivita těchto sektorů se v Japonsku též ztlumila. Na druhé straně čínský růst produktivity, který byl motorem ekonomického růstu v posledních 30 letech, je primárně důsledkem dlouhé strukturální transformace a nikoliv inovací a technologických adopcí. Čína přesunula kapitál z nízko produktivních oblastí a sektorů do oblastí vysoké produktivity, znamenalo to velký nárůst produktivity, a v tomto směru má země obrovský potenciál. Argumentuje se stejnými demografickými problémy jako v Japonsku, ale na rozdíl od Japonska, kde jde o přirozený vývoj, v Číně problém vytvořila politika a snaží se ho nyní odstranit. V roce 1985 na nátlak USA Japonsko zhodnotilo jen o 40 %, vyvolalo to dlouholetou recesi, Čína nikdy nic takového neudělá. Dalším rozdílem je japonská deflační spirála a dodatečná krize likvidity, Čína žádným rizikům tohoto typu nečelí, naopak snaží se inflaci krotit.
1 komentář:
Dobré
Okomentovat