Noam Chomsky o jednom výročí
94letému veleknězi rozumu Noamu Chomskěmu se stále naslouchá, každá jeho úvaha má mediální publicitu, ovšem málokdo poslouchá, co vlastně říká. Za ojedinělý přínos vědě obdržel řadu nejprominentnějších akademických vyznamenání. Chomsky je nejvíc citovaným vědcem na planetě, publikoval přes 150 děl o lingvistice, politickém a sociálním myšlení, o politické ekonomii a zahraniční politice USA. Jeho interview ve francouzském Les-Crises o americké invazi do Iráku.
Před 20 lety americký Kongres schválil proti velké opozici invazi do Iráku. Několik demokratických senátorů hlasovalo též pro invazi, mezi nimi i Joe Biden. Z pohledu historie i budoucích perspektiv jaké jsou důsledky irácké invaze?
Existuje spousta variant invazní podpory, od přímé podpory až po skrytou, nevyslovenou, někteří to mohou považovat za strategickou chybu, takový byl Obamův retrospektivní náhled. Existovali nacističtí generálové, kteří oponovali Hitlerovým zásadním rozhodnutím, považovali je za strategické chyby, ale nepovažujeme je za odpůrce nacistické agrese. Totéž platí pro ruské generály, kteří nesouhlasili s invazí do Afghánistánu. Pokud použijeme stejných kritérií, které používáme na ostatní, pak je nutné říct, že v horním sektoru americké politické třídy neexistovala principiální opozice proti irácké invazi, bylo to stejné i v případě války ve Vietnamu i u jiných největších amerických zločinů. Existovala silná lidová opozice. Má osobní zkušenost v MIT je příkladem. Studenti nás žádali, abychom zastavili přednášky, aby se mohli účastnit velkých protiválečných demonstrací, účastnily se i církve, bylo to něco zcela nového v historii amerického imperialismu. Když Rumsfeld oznámil zvěst o válce, dělo se totéž. Stará Evropa byla konstituována tradičními demokraciemi s tradičními koncepty, jako mezinárodní právo, záruky suverenity a dalšími, které my Američané obvykle ignorujeme. Na druhé straně nová (východní) Evropa jsou dobří kluci: pár bývalých sovětských satelitů, které skáčou podle amerického pokynu, v západní Evropě to byl pouze Aznar, který se přidal k Bushovi a Blairovi, i když téměř 100 % Španělů bylo proti. Bylo by zajímavé vědět zdali Bush a Blair změnili názor na kriminální invazi. Bush byl interviewován u příležitosti 20. výročí jiné kriminální americké agrese, invaze do Afghánistánu, ve Washington Post byl vybarven jako vzorný dědeček hrající si s vnoučaty a ukazující jim portréty významných, které potkal. Záminkou pro iráckou invazi byly irácké nukleární zbraně, které tam ovšem mezinárodní inspektoři nikdy neobjevili. USA a jejich britský lokaj potřebovaly krev. Najednou se objevilo, že důvodem invaze nebyl "hlavní důvod", ale americké úsilí nainstalovat v Iráku demokracii. Velký specialista na Střední východ Augustus Richard Norton napsal: "V závislosti na tom, jak se ukazuje, že fantazie o nukleárních zbraních jsou jenom fantaziemi, Bushova administrativa o to víc trvá na demokratické transformaci Iráku." A jak je americkým zvykem, vytvoří si USA v zemi lokajská média a třídu analytiků. Jakousi podporu v Iráku USA měly, Gallup ukázal, že 1% Iráčanů soudilo, že cílem invaze byla demokracie a 5 % věřilo, že Americe jde o irácké blaho. Velká většina soudila, že USA se chtějí zmocnit iráckých přírodních zdrojů a reorganizovat ve svém zájmu Střední východ. V roce 2007, když se USA snažily legalizovat status své armády v Iráku, americká administrativa ukázala pravou tvář, žádala privilegovaný přístup k iráckým přírodním zdrojům a právo držet v zemi vojenské základny. Irácký parlament to odmítl. Kdysi nejrozvinutější země arabského světa byla totálně zpustošena. Na ruinách vykvetl islámský stát, před branami Bagdádu ho zastavily až íránské milice. Můžeme pokračovat. Nic z toho ovšem není pro vzorného dědu a vzdělanou americkou třídu problémem, ta ho obdivuje jako seriózního státníka a zve ho, aby komentoval světové záležitosti. Připomíná to Brzezinského, média pěla oslavné tirády, organizoval americké blokování úsilí OSN o vyjednávání s Rusy o míru v Afghánistánu. Brzezinsky naivním vysvětloval, válka splnila účel, vážně SSSR poškodila a zdůrazňoval, že válka zrodila "angažované muslimy", o mrtvých nemluvil. Nebo Jimmy Carter, ujišťoval nás, že Vietnamcům nic nedlužíme, protože destrukce byla "reciproční." Tento seznam nikde nekončí. Když se nacházíte v pozici silné moci a disponujete komunitou loajálních intelektuálů, nic není nemožné.
Americká invaze do Iráku v 2003 byla stejně kriminálním aktem jako ruská na Ukrajinu, ale reakce mezinárodní komunity je zcela odlišná. Žádné sankce proti USA, žádné zabavení amerického majetku, žádný požadavek na vyloučení USA z Rady bezpečnosti. Jaký je na to váš názor?
Není třeba to komentovat. Největším zločinem po druhé světové válce byla dlouhá válka USA proti Indočíně. Žádná sankce proti USA nebyla možná, v OSN se říkalo, pokud se o amerických zločinech bude diskutovat, USA jednoduše dotyčnou instituci zlikvidují. Západ odsuzuje Putinovu anexi, ale nikdo se neodváží vystoupit proti anexím, které USA autorizují. Když mezinárodní soud odsoudil USA a přikázal jim zaplatit obětem (Nikaragui) reparace, Washington reagoval tím, že zintenzívnil své zločiny. Americký tisk rozhodnutí soudu odmítl (New York Times), soud prý tvořily nepřátelské osoby. Stará pravda (Balzac) říká, že zákony jsou pavučinou, kterou projdou velké mouchy a chytí se ty malé. Dnes pohrdání mezinárodním právem - pouze pokud jde o to, ho použít jako zbraň proti protivníkovi - se obtížně zamaskuje. Formuluje se to jako: "mezinárodní řád založený na pravidlech", které diktuje americký kmotr.
Existuje spousta variant invazní podpory, od přímé podpory až po skrytou, nevyslovenou, někteří to mohou považovat za strategickou chybu, takový byl Obamův retrospektivní náhled. Existovali nacističtí generálové, kteří oponovali Hitlerovým zásadním rozhodnutím, považovali je za strategické chyby, ale nepovažujeme je za odpůrce nacistické agrese. Totéž platí pro ruské generály, kteří nesouhlasili s invazí do Afghánistánu. Pokud použijeme stejných kritérií, které používáme na ostatní, pak je nutné říct, že v horním sektoru americké politické třídy neexistovala principiální opozice proti irácké invazi, bylo to stejné i v případě války ve Vietnamu i u jiných největších amerických zločinů. Existovala silná lidová opozice. Má osobní zkušenost v MIT je příkladem. Studenti nás žádali, abychom zastavili přednášky, aby se mohli účastnit velkých protiválečných demonstrací, účastnily se i církve, bylo to něco zcela nového v historii amerického imperialismu. Když Rumsfeld oznámil zvěst o válce, dělo se totéž. Stará Evropa byla konstituována tradičními demokraciemi s tradičními koncepty, jako mezinárodní právo, záruky suverenity a dalšími, které my Američané obvykle ignorujeme. Na druhé straně nová (východní) Evropa jsou dobří kluci: pár bývalých sovětských satelitů, které skáčou podle amerického pokynu, v západní Evropě to byl pouze Aznar, který se přidal k Bushovi a Blairovi, i když téměř 100 % Španělů bylo proti. Bylo by zajímavé vědět zdali Bush a Blair změnili názor na kriminální invazi. Bush byl interviewován u příležitosti 20. výročí jiné kriminální americké agrese, invaze do Afghánistánu, ve Washington Post byl vybarven jako vzorný dědeček hrající si s vnoučaty a ukazující jim portréty významných, které potkal. Záminkou pro iráckou invazi byly irácké nukleární zbraně, které tam ovšem mezinárodní inspektoři nikdy neobjevili. USA a jejich britský lokaj potřebovaly krev. Najednou se objevilo, že důvodem invaze nebyl "hlavní důvod", ale americké úsilí nainstalovat v Iráku demokracii. Velký specialista na Střední východ Augustus Richard Norton napsal: "V závislosti na tom, jak se ukazuje, že fantazie o nukleárních zbraních jsou jenom fantaziemi, Bushova administrativa o to víc trvá na demokratické transformaci Iráku." A jak je americkým zvykem, vytvoří si USA v zemi lokajská média a třídu analytiků. Jakousi podporu v Iráku USA měly, Gallup ukázal, že 1% Iráčanů soudilo, že cílem invaze byla demokracie a 5 % věřilo, že Americe jde o irácké blaho. Velká většina soudila, že USA se chtějí zmocnit iráckých přírodních zdrojů a reorganizovat ve svém zájmu Střední východ. V roce 2007, když se USA snažily legalizovat status své armády v Iráku, americká administrativa ukázala pravou tvář, žádala privilegovaný přístup k iráckým přírodním zdrojům a právo držet v zemi vojenské základny. Irácký parlament to odmítl. Kdysi nejrozvinutější země arabského světa byla totálně zpustošena. Na ruinách vykvetl islámský stát, před branami Bagdádu ho zastavily až íránské milice. Můžeme pokračovat. Nic z toho ovšem není pro vzorného dědu a vzdělanou americkou třídu problémem, ta ho obdivuje jako seriózního státníka a zve ho, aby komentoval světové záležitosti. Připomíná to Brzezinského, média pěla oslavné tirády, organizoval americké blokování úsilí OSN o vyjednávání s Rusy o míru v Afghánistánu. Brzezinsky naivním vysvětloval, válka splnila účel, vážně SSSR poškodila a zdůrazňoval, že válka zrodila "angažované muslimy", o mrtvých nemluvil. Nebo Jimmy Carter, ujišťoval nás, že Vietnamcům nic nedlužíme, protože destrukce byla "reciproční." Tento seznam nikde nekončí. Když se nacházíte v pozici silné moci a disponujete komunitou loajálních intelektuálů, nic není nemožné.
Americká invaze do Iráku v 2003 byla stejně kriminálním aktem jako ruská na Ukrajinu, ale reakce mezinárodní komunity je zcela odlišná. Žádné sankce proti USA, žádné zabavení amerického majetku, žádný požadavek na vyloučení USA z Rady bezpečnosti. Jaký je na to váš názor?
Není třeba to komentovat. Největším zločinem po druhé světové válce byla dlouhá válka USA proti Indočíně. Žádná sankce proti USA nebyla možná, v OSN se říkalo, pokud se o amerických zločinech bude diskutovat, USA jednoduše dotyčnou instituci zlikvidují. Západ odsuzuje Putinovu anexi, ale nikdo se neodváží vystoupit proti anexím, které USA autorizují. Když mezinárodní soud odsoudil USA a přikázal jim zaplatit obětem (Nikaragui) reparace, Washington reagoval tím, že zintenzívnil své zločiny. Americký tisk rozhodnutí soudu odmítl (New York Times), soud prý tvořily nepřátelské osoby. Stará pravda (Balzac) říká, že zákony jsou pavučinou, kterou projdou velké mouchy a chytí se ty malé. Dnes pohrdání mezinárodním právem - pouze pokud jde o to, ho použít jako zbraň proti protivníkovi - se obtížně zamaskuje. Formuluje se to jako: "mezinárodní řád založený na pravidlech", které diktuje americký kmotr.
Žádné komentáře:
Okomentovat