zrada johnson

"take back control" a zrada

Komplikované jsou politické peripetie, vesměs nejsme schopni v nepřehledné spleti politických dějů pochopit, kam se doba řítí, kde jde o nevýznamné záležitosti, které přeceňujeme a kde leží to významné. Např. až po spoustě let se ukazuje, jak významná byla role kancléře Schrödera, který se vymykal a pořád vymyká (pod)kvalitě  evropských politiků, kteří se podobají ruským bábuškám, otevřete jednu a v ní další, menší. Kvalita politiky a pokleslá doba západního ráje nám vůbec neumožňují, abychom byli schopni postihnout šíři opravdových politických velikánů jako de Gaulla, Adenaura a vůbec ne Bismarcka nebo hraběte Kounice. Už několik let se pozoruje v EU obrat ke konzervativní politice, ale ve skutečnosti se vlastně nic neobrací, lid v Británii hlasoval pro Brexit, ale po šesti letech není patrná žádná politická obroda, nyní lid v Itálii vybral pravicovou vládu, případné zklamání, by znamenalo velkou porážku pravicové ideje ve vědomí Evropanů. Je velkým problémem reálné pravicové politiky, ve smyslu skutečné alternativy, kterou doba potřebuje, tj. národní pravice, její neslučitelnost s atlantismem, s NATO a EU, tyto organizace jsou totiž levicovým fenoménem, ne náhodou se ortodoxní přežitá levice s nimi ztotožňuje. V USA demokraté, v Německu zelení, v Maďarsku socialisté (exkomunisté), v Česku politicko-mediální mafie a strany vládní koalice, které kromě servility k těmto organizacím, nemají jiný program. Článek politického esejisty a profesora historie Édouarda Hussona v Le Courrier des Stratèges překvapivě dobře poodkrývá podstatné v peripetiích současné britské politiky.

        Šest let po Brexitu bylo přehlídkou velkého zmarnění. Britští konzervativci jsou zodpovědní za důsledky politiky, která se domnívá, že Brexit je totéž co "víc globalizace". Konzervativní strana substituovala Great Reset za Evropskou unii a zradila sliby, které dala britskému lidu ve volbách 2019. 24. června se západní svět probudil v šoku, lid hlasoval 52% většinou pro Brexit. Nejbohatší anglické oblasti, obzvlášť Londýn, hlasovaly pro setrvání v EU. Kontrast byl geografický i národní: Anglie pro Brexit, Skotsko, Wales, severní Irsko pro setrvání. Ale v britské historii politickým národem je Anglie, ta kolem sebe federuje ostatní národy a konstruuje stát, který v 1815-1924 byl hlavní světovou velmocí. Pro přesnost, Velká Británie rozhodla pro Brexit, protože malá část anglické elity ho též podpořila. Velmi vlivná minorita v City, tvrdé jádro konzervativců, a bezpochyby hrál důležitou roli fakt, že nejsilnější osobnost, která se  od Enocha Powella a Thatcherové objevila na politické scéně, Nigel Farage, byla pro Brexit. Po hlasování se část konzervativců octla v šoku. Někteří sice vedli kampaň za Brexit, ale nevěřili v něj, domnívali se, že vše zůstane při starém. Část z nich, jako David Cameron a Theresa May, doufala v setrvání v Unii. Po hlasování Mayová propásla příležitost pro  okamžité rozpuštění parlamentu, dostala by absolutní většinu a mohla by proces opuštění Unie pohodlně organizovat. Čekala rok a sklidila jen relativní většinu. Dala příležitost těm, kteří doufali, že je možné proces zvrátit. Britská administrativa přistoupila na velmi procedurální harmonogram celého procesu stanovený Evropskou komisí, místo toho, aby usilovala o politickou dohodu, technické otázky se daly postupně řešit.
        Vynikající taktik Merkelová profitovala ze zmatku Theresy Mayové a diktovala - doslovně - předstíraný Brexit, protože Británie byla stále vystavena  arbitrážím evropského soudního dvora. Malé skupině konzervativců vděčíme za odmítnutí plánu Merkelové, rezignaci Mayové a za Borise Johnsona s velkolepými volbami 2019. Johnson znovuobjevil akcenty Benjamina Disraeliho, zakladatele moderní konzervativní strany, a usiloval o dělnické lidové hlasy v severní Anglii na úkor labouristů. Rýsovala se renezance lidového konzervativismu a naplnění brexitového "take back control", vrátit britskému lidu zpátky moc a rozhodování nad vlastním osudem. Nicméně čas byl promarněn, tři a půl roku na realizaci hlasování. Politickým rozhodnutím po Brexitu 2016 mohlo být vše hotovo za pár měsíců. Po volbách 2019 následovala covidová epizoda. V roce 2020, když Johnson dojednal podmínky konečného odchodu z Unie, už nebyl svobodným mužem, váhal a podrobil se covidovému vězení. Je nutné konstatovat, že jeho vláda už byla v zajetí globalismu. Jeden aspekt pozorovatele britské politické scény zarážel, příklon protibrexitových konzervativců k Brexitu byl založen na myšlence, že Unie byla překážkou prosperování Británie z globalizace. Je jasné, že v tomto okamžiku byla podpora konečné dohody Británie s EU od Wall Streetu a City rozhodující, rýsovalo se víc globalizace.
        Angličané ovšem nehlasovali pro neomezený volný obchod, ale pro velmi omezený, navíc žádali tvrdou kontrolu imigrace. Brexit měl ambici reindustrializovat Británii, britský lid očekával Trumpovu politiku, s kterou se Farage od počátku ztotožňoval. Johnson nejenže nedodržel tento příslib, ale v listopadu 2020 opovrženíhodným způsobem Trumpa zavrhl a podpořil globalistickou lež o Bidenově vítězství, kterého by bylo dosaženo regulárním postupem. Ve skutečnosti je Johnsonova zrada ještě širší: covidovou politikou a svým postojem k válce na Ukrajině přivedl lid, který osvobodil z Evropské unie, do Velkého resetu. Tím, že uvěznil lidi při první covidové vlně, promarnil postbrexitovou šanci nástupu britské ekonomiky. Stal se fanatickým a bezpodmínečným stoupencem Zelenského proti Rusku. V rétorice Benjamina Disraeliho zmařil šanci post-thatcherovského smíření "dvojího lidu", metropole a periferní Anglie.  Ve skutečnosti všechno nasvědčuje tomu, že britské elity neodpustily lidu, že volil Brexit. Covidová omezení byla první pomstou, válka na Ukrajině je druhou. Boris Johnson je komplicem této dvojí zrady, situace je tak neudržitelnou, že Trussová musela po 45  dnech odejít.
Historie je nelítostná k těm, kteří nejsou na výši doby.