krestanstvi chantal delsol

Konec?

Křesťanství a jeho civilizační fundament odepisují evropští myslitelé již víc než dvě stě let. Hegel, Nietsche předvídali smrt boha, Kant se domníval, že náboženství by se mělo zabývat pouze morálkou. Renan a mnozí další proklamovali nevyhnutelnost dechristianizace v Evropě,  v knize o Kristovi Renan vylíčil ďábelský plán člověka, který programově usiluje o historickou velikost naplněním mesiášovských starozákonních proroctví. Podle Marxe je náboženství opiem lidu, Comte viděl náboženství ve vědě. Na druhé straně mnozí myslitelé tvrdí, že bez náboženství nemůže společnost vůbec existovat. Zakladatel francouzské Nové pravice Alain de Benoist proklamuje návrat k pohanství. Velký americký sociolog Philip Rieff byl zdrcujícím kritikem moderní doby, psal, že nereligiózní náhled na svět není jen destruktivní hloupostí, ale ve skutečnosti ani není možný, čím víc náboženství odmítáme, tím víc nemocná je naše společnost, boží trůn v západní společnosti zaplnily bůžci přání, bůh Abrahama a Jákoba byl vykopnut a nahrazen bohem sexuálních chtíčů. 

              Francouzská konzervativní spisovatelka a myslitelka Chantal Delsol je považována za jednu z nejbrilantnějších francouzských intelektuálek, v zajímavém hovoru v konzervativním španělském El Manifiesto analyzuje současné křesťanství. Křesťanství dospělo do konečné fáze své agonie.  Chantal Delsol rozlišuje mezi křesťanstvím chápaným jako civilizace a křesťanstvím redukovaným na náboženství. Křesťanství stále žije, ale jeho vliv na společnost a civilizaci se vypařil. Společenské zvyklosti vyjevují to, v co společnost hlubinně věří. Křesťanská dogmata dnes neovlivňují morální regule (rozvod, interrupce), v okamžiku, kdy rozhoduje vícebarevná etika, křesťanství se vypařilo.
Katolická církev samotná bere v potaz křesťanské kulturní universum, implicitně se za křesťanství stydí. Výroky papeže Františka jsou jednoznačné, rád by dokonce reprezentoval postkřesťanskou humanitní morálku bez transcendence v níž posmrtná a věčná spása nemá místo. Z jakého důvodu se instituce církev a obecně celé křesťanské myšlení zřeklo křesťanství?
       Papež se úplně nezřekl transcendence, je ovlivněn dobou, i v minulosti se jezuité nechávali často svést módou a dobovou atmosférou. V Číně v 17. století hlásali splynutí křesťanských fundamentů s principy čínské moudrosti, v 20. století to byli oni, kdo urazili dlouhou cestu s komunismem atd. František je fascinován ekologickým náboženstvím a postkřesťanským humanismem. Církev samotná se zřekla křesťanství, protože nemá jinou cestu, žádná západní společnost nebude žít podle křesťanských základů. V několika málo zemích, jako je Polsko, je církev tak radikální a rigidní, že ztrácí věřící.
Ve výkladech církevní evoluce převažují dva klíčové směry. Pro některé historiky se od francouzské revoluce přes Sylabus Pia IX. a druhý vatikánský koncil (1965) církev adaptovala na dobu a tato adaptace samotná nevyhnutelně vede do její zkázy. V chápání druhého směru, církev vždy bojovala proti modernímu, byla blokovaná klerikalismem a ignorovala realitu světa. Tento směr hlásá, že křesťanský bůh se může v Evropě objevit pouze prostřednictvím individuální mystiky nebo v nějaké komunitní podobě, avšak pouze v případě, pokud se církev podvolí reformaci a evoluci, obzvlášť v sexuálních záležitostech.
       V posledních dvou staletích tyto kontradiktorické směry vedly k velkým diskuzím mezi křesťany. Určitě existuje reálný rozpor mezi moderním a katolicismem. Katolicismus je svou přirozeností holistický, marxismus byl reakcí 19. století na kolaps křesťanství. Pouze protestantismus je v souladu s moderní dobou. Některé tendence v katolicismu jsou stejně světské jako protestantismus, jiné brání za každou cenu starý svět, jedno je jisté, většina duchovních je neklidná, ustaraná, trýzněná a netuší, kam míří.   
Zajímavá koincidence mezi koncem marxistického modelu a koncem křesťanství, je to náhodné?
      Marxismus byla odpověď 19. století na propad křesťanství. Marxismus převzal mnoho z křesťanského modelu, i když to deformoval. Byl součástí utopií zrozených francouzskou revolucí. V roce 1989 již prošlo křesťanství dlouhým procesem svého propadu (200 let). Oba dva procesy nejsou srovnatelné, komunismus znamená politický režim a křesťanství je civilizace s dlouhou historií.
Historik Pierre Chaunu v roce 1975 v jedné knize napsal: "Intelektuální a duchovní průměrnost vůdců západních církví je bolestivá, velká část kléru je tvořena sociální, kulturní, intelektuální, morální a duchovní spodní třídou; v církevní tradici si tato část uchovala pouze klerikalismus, netoleranci a fanatismus. Tito muži odmítají dědictví, které je přemáhá, protože nejsou intelektuálně schopni je chápat a duchovně prožít". Tato průměrnost velké části kléru a bezpochyby ještě většího počtu církevních hierarchií je faktorem akcelerace církevní dekadence?
     Chaunu má pravdu... Pro církev je velmi obtížné disponovat klérem. Překvapuje mě velká nepohyblivost a strnulost dnešního kléru (typu: Tak co! .. Podobné věci se už staly!..), spolu s neuvěřitelným autoritářstvím, jako by byli jediní schopní vládnout zemi a mořím, přidává se k tomu chorobná touha po vyznamenáních, po postech v hierarchii. Je to tristní. Být knězem v dnešní době uprostřed všech těch tlaků je velmi těžké.