zemmour sansal boualem

„ano, ale, nicméně..“

Eric Zemmour se ještě nedeklaroval prezidentským kandidátem a jak se dalo očekávat, nastoupila pomalá režimní likvidace této po letech úplně nové možnosti, lepší je souboj Macrona s Marine le Pen, výsledek svým způsobem uspokojí obě strany. Dala se očekávat i pro Francii typická přátelská likvidace z vlastního tábora. Francie je těžce nemocnou zemí, diagnostiků je zde mnoho z celého politického spektra, ale téměř jako ve zdravotním systému, léčit, ale vyléčení není moc žádoucí. Už před časem šokovalo interview zakladatele nové pravice Alaina de Benoist, který je považován za blízkého Ericu Zemmourovi, filozof má na masovou imigraci a islamizaci stejný náhled jako Zemmour, ale jak říká, nesdílí jeho jakobínismus k Evropské unii, Podle Benoista Zemmour svede malou buržoazii, ale favorizuje to z neznámých důvodů  Macrona, na závěr hovoru říká, že nejspíš nepůjde vůbec volit, ovšem ani omylem nesáhne po ozbrojeném odporu, jak by někdo mohl vyvozovat z jeho kritických úvah k režimu.

        Ve Valeurs Actuelles jiný filozof  Vincent Coussediere dokonce Zemmourovi poslal otevřený dopis: „Ericu, zůstaň našim Sokratem... v televizi“. V bigotní slovní akribii, má Zemmour zůstat v televizi v sokratovské roli, která dává činům míru a nejít do prostoru, kde se musí něco řešit, Zemmour má strhávat masku moderním sofistům... v televizi.  Filozof Coussediere je nebezpečnějším sofistou než maistreamoví levičáci, v politice se dnes nenajde žádný Perikles ani Efialtes, Sokrates se může narodit pouze v takovém světě a ne v evropskounijním bahně. Zemmour je establishmentu nepříjemný, aby zachránil Francii, plánuje čin, který nepotřebuje ani mainstream, ani velká část verbálních oponentů, dobře dožít se dá i s islámem a zahalenými ženami. Vícedruhová filozofická agonie paralyzuje prostředky záchrany víc než hnutí woke.
      Tváří v tvář islámu ztratila Francie kapacitu myslet a status, který má čin, není to tvrzení nové pravice a kritických filozofů, ale spisovatele alžírského původu Boualem Sansala.  Alžírský spisovatel je nosnější a adekvátnější než kritičtí filozofující intelektuálové, říká, že muslimové navzdory všem dogmatům své komunity jsou svobodní vůči svému náboženství, i když je milují, diskutují je a kritizují náboženské excesy, jsou i takoví, jako třeba já, říká spisovatel, kteří doporučují, aby se přesunulo do muzea. Francie propadla podle spisovatele procesu nezvratného podřízení se, nelítostně se pokořuje i když to nikdo nežádá, obzvlášť touto trapnou formou. Pravděpodobně se jedná o mechanismus psychické kompenzace nahrazení křesťanství, které Francie vyhnala, islámem. Jde též o sex, islám a jeho nositelé jsou mladí, Francouzi milují mládí, rvačky a sex, a na skomírající se dívají s mazanou lítostí.  13. listopadu francouzský prezident v slzách a lamentacích ponižoval svůj lid, policii a armádu, je to znak konce. Je hnusné pozorovat Macronovu Francii, jak tráví dny vzdáváním poct obětem islamismu, pochovává je podruhé. Šéf armády nepochovává své mrtvé, neroní slzy, ale jedná, udeří rychle a silně. Přesně to požadují mrtví i živí.
       Islám ve Francii není záležitost poslední doby, de Gaulle se obával, že uvidí mešity v  Colombey-les-Deux-Églises, Giscard řekl, že Francie čelí invazní migraci, ale uzákonil slučování rodin, což je nejvíc podpořilo. Komunista Marchais nekompromisně požadoval okamžité zastavení imigrace. Rocard, Chirac, Sarkozy i Holland verbálně tvrdě proti imigraci, ale svou politikou masovou imigraci živili. Podle Boualema Sansala polemik Zemmour nastolil všechna tato témata, a co vidíme – tučňáci a jiné chromé kachny ho následují, ale se škytavkou „ano, ale, nicméně“, ukazují, že je lepší nic nedělat a jenom cosi litovat, oddat se platnému doxa podřízení islámu.