friedman cina

(chtěná)Čínská stagnace

Vlivný americký publicista Georg Friedman píše v Geopolitical Futures, a jeho ideje se přebírají i jinde v médiích: Čína dospěla ke kritickému vývojovému bodu, podobně jako v jiných zemích, čínská ekonomická dynamika vytvořila iluzi o svém věčném trvání a věčnost vede k bezstarostnosti a k nerovnováze. Politický systém musí zajistit sociální a politickou stabilitu a současně optimální alokaci kapitálu, pokud jde s kapitálem, favorizuje bohaté a vyvolá to nepokoje. Friedman srovnává dnešní Čínu s obdobím New Deal v USA, vyšší a střední třídy v Rooseveltově programu cítily porušení svých zájmů a zásad, není jasné, jak by to dopadlo, kdyby nepřišla 2. světová válka a státem hnaná industrializace a zaměstnanost. Čína se podle Friedmana nachází uprostřed systémového selhání v důsledku iracionálních alokací kapitálu hnaného tržními silami. Nastupuje období, kdy ekonomika bude víc formovaná státem než trhem. Čínský prezident Xi Jinping nežertuje, když mluví o politice „sdílení bohatství“. Klíčem čínské globální strategie byly investice v zahraničí a iniciativy k pozemnímu  spojení s Evropou, ovšem vzdálenost a náklady zabránily, aby se tato spojení ustavila. Čínské investice vyvolaly iluze o bohatší Číně než je realita, v minulém desetiletí se čínská síla přeceňovala, v příštím cyklu tomu bude naopak. Na USA se nazírá jako na kolabující mocnost, ale veřejné mínění není v těchto soudech moc kompetentní.

         Friedmanova anylýza obsahuje velké procento zbožných přání, málokdo je na západě schopen uchopit čínský vývojový potenciál, čínská ekonomika byla vždycky řízená, pravděpodobně se nyní pouze přesunují akcenty tohoto mechanismu. Čínská ekonomika skrývá jeden aspekt, který bez velkého teoretizování lze brát za podstatný a vývojově nosný, dá se lehce z pohovky uchopit při sledování anglické nebo francouzské verze čínské televize, v Číně není rozdíl mezi černou a bílou prací, Číňan je nesrovnatelně pracovitější než Evropan nebo Američan a práce je součástí jeho života. Evropan bude vysedávat do třiceti ve školních škamnách, aby pak nemusel nic moc dělat. Důkazem špatné Friedmanovy analýzy je např. stále omílané téma evropskounijního mainstreamu o prohlubující se závislosti Maďarska a Srbska na Číně, jakákoliv dohoda těchto zemí s Čínou okamžitě vyvolá na straně evropskounijních a amerických pohlavárů a médií zběsilou zuřivost. V Radio France International je čínský vliv v Africe každodenním tématem, přes všechny možné pokusy a africkou otevřenost k EU, se evropský vliv v Africe nedaří obnovit, z jednoho důvodu, je to pracné a náročné.
       Ekonomické statistiky též moc nepodporují Friedmanovu hypotézu o čínské stagnaci, podle statistik leden-září roste čínský HDP o 9.8%, průmysl o 10.6%, služby o 9.5%. Investice do vysokých technologií vzrostly v tomto období o 18.7%, do zdravotnictví o 31.4%. Příjem obyvatel narostl za rok po odečtení inflace o 9.7%, vnitřní spotřeba přitom generuje polovinu čínského růstu. Čínský export do USA narostl v září oproti předchozímu roku o 28%. Často se zdůrazňuje, že čínský export do USA od ledna 2018, kdy Trump zavedl na mnoho výrobků cla, vzrostl o 31%. USA kupují za 635 miliard čínského zboží, tj. 27% spotřebovaných výrobků. Křivka čínského exportu od roku 1998 do USA a Evropy má občas nějaký výkyv, ale stále stejnou směrnici. Americká (i evropská) závislost na čínském importu má charakter závislosti zemí třetího světa na koloniální velmoci. USA exportují do Číny třetinu toho, co importují. Americká a evropská poptávka po čínské produkci po pandemické krizi zahltila čínské výrobce.