Ústava v Chile
Socialistická ústava bývalé republiky, když se vyškrtla vedoucí role komunistické strany a fráze o Národní frontě, měla elegantnější a racionálnější tvar než ta dnešní, kterou plevelí spousta nepodstatných banalit na nichž si postavil butik ústavní soud, který čím dál víc připomíná televizní filiálku. Veškerá moc pramení v pracujícím lidu byla taky úžasná idea, strana, která se vydávala za předvoj pracujícího lidu, byla ovšem do té míry rozumná, že do ústavy nekotvila žádné sociální nároky „vládnoucího" lidu. Dovolávání se ústavy chápeme víc jako vyumělkovaný politický polopodvod než nějaký závažný akt hlubinné spravedlnosti, jako např. byla intervence ústavního soudu v případě volebních obvodů. Podobným argumentem jako ústavní soud v Brně se oháněli i extrémní levičáci při demonstracích loni v Chile. Ústava by měla podle Gasseta tryskat z hlubiny pevné víry, která tvoří duši národa, pokud ovšem národ duši má. Tento typ tryskání jsme stejně málo pozorovali v socialismu jako dneska. Fungování státu se řídí zákony, které by technicky neměly ústavě protiřečit.
Nová ústava vzniká v Chile a evidentně jde o vůli většiny tamních lidí. Stát, který je založen na ultraliberalistických principech by se měl adaptovat na sociální tělo společnosti. Pochyba může pramenit jen ve faktu, že síly, které usilují o tuto adaptaci nejsou moc věrohodné. Globální neoliberalismus, kterému je Chile extrémně otevřeno, s mýtem stejných příležitostí pro všechny, kontrastuje s extrémní ekonomickou a sociální nerovností. Neoliberální ekonomika je manou pro chilskou vládnoucí kastu a část střední třídy, která profituje z globální ekonomiky do níž je Chile úspěšně zapojeno, ale tyto společenské sektory se odmítají dělit s nižšími příjmovými kategoriemi a marginalizovanými etnickými skupinami, které často živoří na pokraji hladu. Mladá generace je motorem společenské nespokojenosti, státní moc, které se musí podřídit, berou jako útisk, který musí skončit, ale s tím může skončit i jejich prosperita a perspektiva. Řešení tohoto závažného sociálního problému je politickou záležitostí mimo prostor ústavy.
Těžko se chápe proč by měla být chilská ústava z roku 1980 antidemokratická, jak se vesměs píše. Litanie Le Mondu vysvětlují antidemokratický charakter ústavy tím, že byla inspirovaná nekvalitním člověkem a vypracovaná pravicovými kádry bez lidového přispění. Má mít merkantilní a konzervativní charakter. Dál se argumentuje, že Pinochetem organizovaný plebiscit byl zfalšován, ústava byla vypracovaná mezi čtyřmi stěnami politickou elitou; obsahuje mechanismy eliminující lidovou účast na moci. Volební systém umožňuje pravici s třetinou hlasů ovládnout parlament, většinové volební kvórum vede k tomu, že tisíce lidí nemají v parlamentu zastoupení. Podobný systém ovšem funguje v super demokratické Británii, a v samotné Chile řadu let vládla bez problému levice. Chilská ústava doznala od Pinocheta 140 doplňků a úprav, dokonce z ústavy odstranili Pinochetův podpis, nese podpis socialistického prezidenta Ricarda Lagose (2000-2006), který po 54 ústavních reformách prohlásil, že ústava je opravdu demokratická. Chile je nejbezpečnější a nejvíc prosperující zemí v jižní Americe, největší HDP na hlavu, největší HDI (human development indicator) na jih od Rio Grande. Ovšem většina chilské populace vidí situaci země úplně jinak. Od roku 2019 řádily v zemi protesty nejdřív levicových minoritních hnutí a pak dostaly celonárodní masový charakter. Organizátoři demonstrací argumentovali sociální nerovností, ale indexy příjmové nerovnosti ukazují opak. Ústavní kritici argumentují tím, že ústava nedává možnosti regulovat ekonomiku, zdravotnictví a vzdělávací systém, ale parlament může v těchto oblastech cokoliv regulovat úplně stejně jako jinde ve světě, navíc ve všech těchto sektorech má Chile prokazatelně lepší výsledky než všichni ostatní v jižní Americe. Kde na světě vyplývá sociální spravedlnost z ústavy? Stát nefunguje dobře nebo špatně v důsledku ústavy, ale proto, že se zvolí špatní zástupci.
25. října loňského roku rozhodlo 80% Chilanů v referendu o tom, že se otevře cesta nové ústavě. Ve volbách do ústavního shromáždění 15. a 16. května získala pravice třetinu a levice dvě třetiny hlasů, před volbami se politické síly dohodly, že třetina hlasů v shromáždění bude mít blokační sílu, což je v případě nové ústavy zcela případné, dnes levice argumentuje, že jedna třetina nemůže zablokovat novou ústavu, jednání shromáždění budou doprovázet demonstrace, které mají blokaci zabránit. V 155 členném ústavním shromáždění bude mít pravice 37 mandátů, nezávislí, kteří organizovali loňské protesty, 48 míst. Nezávislí, vesměs levicově orientovaní poslanci a levice mají víc než dvě třetiny míst v ústavním shromáždění a budou psát novou ústavu, tento pokus může být zajímavý, globalistický ultraliberální ekonomický systém v symbióze s ultra sociální ústavou. Paralelně s volbou ústavního shromáždění se konaly municipální volby, a taky v tomto případě utrpěla pravice těžkou porážku, ztratila tradiční bašty Viña del Mar, Ñuñoa a Santiago. Historickým hitem voleb je komunistická starostka Santiaga, radnici hlavního města povede komunistka Irací Hasslerová. Volby otřásly politickou scénou, vládnoucí středová pravice propadla, levicová Frente Amplio a chilští komunisté pronikly do místních a regionálních vlád, spolu s feministickým hnutím a Indiány budou mít desítky mandátů v ústavním shromáždění.
Tradiční pravicová elita si vysvětluje porážku narativou o tom, že volby byly poselstvím lidu vládě, která ztratila kontakt se společností, ve skutečnosti to bude závažnější. Problémem této pravice je její globalistický neoliberální charakter. Lidé hlasovali pro konec neoliberalismu. Většinová, ale roztříštěná levice v ústavním shromáždění nemá jasnou představu o tvaru příští ústavy, ale o sociálních požadavcích, které by v ní měly být zakotveny: princip sociální ochrany jako v Evropě, kontrola přírodních zdrojů, environmentální požadavky, genderové vyrovnání atd. K volbám do ústavního shromáždění přišlo pouze 40% oprávněných voličů, to zpochybňuje celé ústavní shromáždění, de facto nemá většinový mandát, opakujícím se argumentem na demonstracích byla práva indiánského obyvatelstva, těch přišlo volit pouze 23%. Součástí levicové většiny jsou velmi aktivní antikapitalistické skupiny, není jasné, jak mohou být do ústavy vepsány jejich požadavky. Země zažívá dlouhodobou politickou krizi a přirozenou odpovědí by byly volby a ne potenciální zničení společenské stability. Model sociální spravedlnosti, který zamýšlí ústavně ukotvit levice a extrémní levice, je sice krásný, ale nese sebou obrovská rizika a je možné, že není vůbec realizovatelný. Ústava chránila v období přechodu k demokracii vojenské kruhy spojené s Pinochetem, měly garantovaná místa v senátu, jmenovaly nejvyššího velitele, 10% ze zisku měďných dolů šlo armádě atd., ale v období levicových vlád to všechno bylo eliminováno. Klíčovým protestním sloganem je „Dignity“ – důstojnost, lidé chtějí vládu, která by s nimi jednala s respektem a spravedlností, k tomu je nedovede nová ústava, ale národní politická platforma a občanská účast na politice, všechny nástroje pro tyto cíle jsou k dispozici i bez nové ústavy. Levicové přepsání ústavy otevírá venezuelskou cestu, která počátkem tisíciletí začínala podobně.
Těžko se chápe proč by měla být chilská ústava z roku 1980 antidemokratická, jak se vesměs píše. Litanie Le Mondu vysvětlují antidemokratický charakter ústavy tím, že byla inspirovaná nekvalitním člověkem a vypracovaná pravicovými kádry bez lidového přispění. Má mít merkantilní a konzervativní charakter. Dál se argumentuje, že Pinochetem organizovaný plebiscit byl zfalšován, ústava byla vypracovaná mezi čtyřmi stěnami politickou elitou; obsahuje mechanismy eliminující lidovou účast na moci. Volební systém umožňuje pravici s třetinou hlasů ovládnout parlament, většinové volební kvórum vede k tomu, že tisíce lidí nemají v parlamentu zastoupení. Podobný systém ovšem funguje v super demokratické Británii, a v samotné Chile řadu let vládla bez problému levice. Chilská ústava doznala od Pinocheta 140 doplňků a úprav, dokonce z ústavy odstranili Pinochetův podpis, nese podpis socialistického prezidenta Ricarda Lagose (2000-2006), který po 54 ústavních reformách prohlásil, že ústava je opravdu demokratická. Chile je nejbezpečnější a nejvíc prosperující zemí v jižní Americe, největší HDP na hlavu, největší HDI (human development indicator) na jih od Rio Grande. Ovšem většina chilské populace vidí situaci země úplně jinak. Od roku 2019 řádily v zemi protesty nejdřív levicových minoritních hnutí a pak dostaly celonárodní masový charakter. Organizátoři demonstrací argumentovali sociální nerovností, ale indexy příjmové nerovnosti ukazují opak. Ústavní kritici argumentují tím, že ústava nedává možnosti regulovat ekonomiku, zdravotnictví a vzdělávací systém, ale parlament může v těchto oblastech cokoliv regulovat úplně stejně jako jinde ve světě, navíc ve všech těchto sektorech má Chile prokazatelně lepší výsledky než všichni ostatní v jižní Americe. Kde na světě vyplývá sociální spravedlnost z ústavy? Stát nefunguje dobře nebo špatně v důsledku ústavy, ale proto, že se zvolí špatní zástupci.
25. října loňského roku rozhodlo 80% Chilanů v referendu o tom, že se otevře cesta nové ústavě. Ve volbách do ústavního shromáždění 15. a 16. května získala pravice třetinu a levice dvě třetiny hlasů, před volbami se politické síly dohodly, že třetina hlasů v shromáždění bude mít blokační sílu, což je v případě nové ústavy zcela případné, dnes levice argumentuje, že jedna třetina nemůže zablokovat novou ústavu, jednání shromáždění budou doprovázet demonstrace, které mají blokaci zabránit. V 155 členném ústavním shromáždění bude mít pravice 37 mandátů, nezávislí, kteří organizovali loňské protesty, 48 míst. Nezávislí, vesměs levicově orientovaní poslanci a levice mají víc než dvě třetiny míst v ústavním shromáždění a budou psát novou ústavu, tento pokus může být zajímavý, globalistický ultraliberální ekonomický systém v symbióze s ultra sociální ústavou. Paralelně s volbou ústavního shromáždění se konaly municipální volby, a taky v tomto případě utrpěla pravice těžkou porážku, ztratila tradiční bašty Viña del Mar, Ñuñoa a Santiago. Historickým hitem voleb je komunistická starostka Santiaga, radnici hlavního města povede komunistka Irací Hasslerová. Volby otřásly politickou scénou, vládnoucí středová pravice propadla, levicová Frente Amplio a chilští komunisté pronikly do místních a regionálních vlád, spolu s feministickým hnutím a Indiány budou mít desítky mandátů v ústavním shromáždění.
Tradiční pravicová elita si vysvětluje porážku narativou o tom, že volby byly poselstvím lidu vládě, která ztratila kontakt se společností, ve skutečnosti to bude závažnější. Problémem této pravice je její globalistický neoliberální charakter. Lidé hlasovali pro konec neoliberalismu. Většinová, ale roztříštěná levice v ústavním shromáždění nemá jasnou představu o tvaru příští ústavy, ale o sociálních požadavcích, které by v ní měly být zakotveny: princip sociální ochrany jako v Evropě, kontrola přírodních zdrojů, environmentální požadavky, genderové vyrovnání atd. K volbám do ústavního shromáždění přišlo pouze 40% oprávněných voličů, to zpochybňuje celé ústavní shromáždění, de facto nemá většinový mandát, opakujícím se argumentem na demonstracích byla práva indiánského obyvatelstva, těch přišlo volit pouze 23%. Součástí levicové většiny jsou velmi aktivní antikapitalistické skupiny, není jasné, jak mohou být do ústavy vepsány jejich požadavky. Země zažívá dlouhodobou politickou krizi a přirozenou odpovědí by byly volby a ne potenciální zničení společenské stability. Model sociální spravedlnosti, který zamýšlí ústavně ukotvit levice a extrémní levice, je sice krásný, ale nese sebou obrovská rizika a je možné, že není vůbec realizovatelný. Ústava chránila v období přechodu k demokracii vojenské kruhy spojené s Pinochetem, měly garantovaná místa v senátu, jmenovaly nejvyššího velitele, 10% ze zisku měďných dolů šlo armádě atd., ale v období levicových vlád to všechno bylo eliminováno. Klíčovým protestním sloganem je „Dignity“ – důstojnost, lidé chtějí vládu, která by s nimi jednala s respektem a spravedlností, k tomu je nedovede nová ústava, ale národní politická platforma a občanská účast na politice, všechny nástroje pro tyto cíle jsou k dispozici i bez nové ústavy. Levicové přepsání ústavy otevírá venezuelskou cestu, která počátkem tisíciletí začínala podobně.
Žádné komentáře:
Okomentovat