Moc peněz problematické
Amerika je polarizována, v roce 2016 když Trump odkryl fakta o sociální propasti mezi Amerikou práce a blahobytnou Amerikou, vzbudilo to úžas, Trumpa vynesla do prezidentského úřadu Amerika práce, ostatní segmenty společnosti byly a jsou zuřivě antitrumpovské. Sociální nerovnosti zčásti vysvětlí akcelerující destruktivní tendence ve společnosti, někdy mohou záměrně ideologie zastřít materiální podstatu společenských konfliktů. Ve společnosti, kde vidíme umírat postižené Covidem v rozsahu, že by ani africké země nemusely závidět, navíc v nemocnicích s personálem, z kterého dýchá hrůza, udeří jeden fakt, od března loňského roku skupina 650 superbohatých Američanů si navýšila burzovním podnikáním majetek o bilion dolarů, podle Daily Mail z počátku ledna 10 nejbohatších lidí na světě si od vypuknutí pandemie navýšilo majetek o 300 miliard dolarů.
Ekonomiky všech zemí světa jsou v poklesu, ale bankovní a burzovní spekulace navýší skupině bohatých zisk tak excesívním způsobem. U amerických levičáků a tradičně neprofitujících menšin vzniká dojem, který se překládá do politiky, stačí přerozdělit a společnost se bude férově rozvíjet, u liberálů, ať pravicových nebo levicových, je to potvrzení axiomu o úžasném liberálním globálním trhu. Koncentrace bohatství u malé hrstky lidí, separace produkce od spotřeby a ztráta korelace mezi produkcí a ziskem, nastolily třídní rozdíly nikdy neviděné v minulosti. Často se cituje esej James Bryant Conanta ze čtyřicátých let, kde napsal, že demokracie nežádá uniformní distribuci majetku, ale žádá spojitý proces v němž se moc a privilegia spojená s majetkem na konci každé generace redistribuují. Lincoln se domníval, že malá vlastnická struktura a limity na majetek jsou podmínkou spravedlivé společnosti. Lincoln i Conant předpokládali, že bohatství vzniká z práce a efekt by měl být spravedlivým způsobem redistrubuován. Publicista a editor „American Greatness“ Chris Buskirk píše, že všechny tyto náhledy jdou mimo podstatu, problém není v tom, že bohatí jsou bohatšími, ale v tom, že všichni ostatní kromě extrémně malé části populace stagnují nebo pomalu skomírají. Medián reálné mzdy se za posledních 50 let nepohnul. Od poválečné generace „Baby Boomers“ podíl dalších generací na národním bohatství oproti předchozí generaci stále klesal. Každá generace je chudší než předchozí. Levičáci útočí na miliardáře, pravice nechce pochopit, že extrémní koncentrace bohatství blokuje demokracii i ekonomickou aktivitu. Akumulace bohatství vede k mocenské akumulaci v rukách malé skupiny korporací. Navzdor tomu, že HDP důsledkem epidemie klesl, burzovní indexy stále rostly, stejně jako předchozí desetiletí, naopak většině lidí se vede hůř. Federální rezervní fond uvádí, že od roku 1970 HDP narostl o 370%, z 5 bilionů dolarů na 18.6 bilionů koncem roku 2020. Ve stejném čase Dow Jones Industrial Index narostl o 575%. Fakt, že během této doby, v níž HDP a burzovní indexy výrazně narostly, ale mzdy se nepohnuly, je signálem, že něco v ekonomice nefunguje. Tato nekorelovanost je časovou bombou. Pokud obě míry ekonomické prosperity registrují růst a přitom mzdy stagnují nebo dokonce střední třídě a nižším pracujícím segmentům klesají, pak ekonomika potřebuje lepší metriku na měření národní prosperity. Stagnující reálné příjmy od pracujících tříd až po profesionální složky společnosti se projevují v politických konfliktech a úpadku. Tento úpadek je zdrojem rostoucí nestability, která není společensky únosnou.
I u profesionálních skupin, jako např. právníci, se pozoruje pokles příjmového mediánu, částečně též důsledkem toho, že dnes ve srovnání s rokem 1970 je jich per capita pětkrát víc. Čím víc lidí hledá příjmovou bezpečnost v profesionálním titulu, pak tito tituly ztrácí ekonomickou hodnotu. Ani levice, ani pravice nejsou schopny uchopit problém a definovat strukturální síly za něj zodpovědné, protože oba dva ideové náhledy operují na falešných předpokladech, vychází z toho, že Amerika zažívá reálný ekonomický růst a to stejného typu jako to bylo před rokem 1970, kdy růst byl korelován s technologickými inovacemi. Leví i praví věří, že problematické je pouze sdílení profitu. Ale všechno svědčí proto, že reálným problémem je fakt, že dnešní růst je jiný než Amerika znala. Psali o tom už před lety Tyler Cowen a Robert J. Gordon, ale z nějakých důvodů se jejich teze ignorují. Ekonomický růst má dva zdroje: populační růst a růst produktivity. Populační růst nezvedá životní standard, růst produktivity znamená vyrobit víc menšími prostředky. Životní standard sleduje růst produktivity. Když v sedmdesátých letech klesal růst produktivity a následoval i životní standard a mzdy, byl to hlavní důvod proč začal růst dluh ve všech úrovních. Lidé si neuvědomili, co se děje, pokračovali v utrácení jako by existoval reálný růst nebo došlo k jeho dočasnému zpomalení. Ale nebyl to tento případ, konzumenti až po vlády vyplňovali dluhem rozdíl mezi skutečným a očekávaným růstem produktivity. Tedy zpomalení inovačního tempa vedlo k procesu financializace společenského pohybu, tj. ke kynutí ekonomiky. Pozoruje se to nejen u dlouhodobého růstu akcií, ale i na faktu, že burzovní indexy rostou víc než HDP. Víc vynese kapitál než práce. Vede to k začarovanému kruhu, kde tvorba peněz jde z finančních bublin, které bobtnají, zaplavují trh větší likviditou, která obohatí právě nejbohatší nahoře a ostatní stagnují. Před 50 lety to nejdřív postihlo nižší třídy na příjmovém žebříčku, pak střední třídy, profesionální třídy a pomalu se tento ďábelský cyklus dotýká i bohatých, kteří se nedostali mezi super-bohaté.
Tíživá situace obzvlášť v USA, kde se člověk tradičně chápe v termínech růstu, dynamiky a schopnosti každé generace přetrumfnout své rodiče. Když se růst zastaví nebo zpomalí, nemůže člověk plnit svá finanční, politická ani kulturní očekávání. Důsledkem je profesionální a ekonomická frustrace, která sublimuje do politické nenávisti, lidská energie místo inovativní činnosti se nasměruje do honů na sociálních sítích. Tento vadný směr, který mystifikuje reálné ekonomické příčiny konfliktu, je vektorem sociálního a politického úpadku, který není udržitelný a je reálnou hrozbou americkému způsobu života. Návrat k růstu a prosperitě vyžaduje inovace a sociální mobilitu, koncentrace na informační technologie ničemu nepomůže, stejně tak jako fiskální nebo monetární stimuly, které problém jenom posílí. Řešení není ani jednoduché, ani snadné. Věci se musí začít dělat jinak, musí se rozbít posvátná tabu. Nejdřív je třeba pojmenovat problém a definovat cíle.
I u profesionálních skupin, jako např. právníci, se pozoruje pokles příjmového mediánu, částečně též důsledkem toho, že dnes ve srovnání s rokem 1970 je jich per capita pětkrát víc. Čím víc lidí hledá příjmovou bezpečnost v profesionálním titulu, pak tito tituly ztrácí ekonomickou hodnotu. Ani levice, ani pravice nejsou schopny uchopit problém a definovat strukturální síly za něj zodpovědné, protože oba dva ideové náhledy operují na falešných předpokladech, vychází z toho, že Amerika zažívá reálný ekonomický růst a to stejného typu jako to bylo před rokem 1970, kdy růst byl korelován s technologickými inovacemi. Leví i praví věří, že problematické je pouze sdílení profitu. Ale všechno svědčí proto, že reálným problémem je fakt, že dnešní růst je jiný než Amerika znala. Psali o tom už před lety Tyler Cowen a Robert J. Gordon, ale z nějakých důvodů se jejich teze ignorují. Ekonomický růst má dva zdroje: populační růst a růst produktivity. Populační růst nezvedá životní standard, růst produktivity znamená vyrobit víc menšími prostředky. Životní standard sleduje růst produktivity. Když v sedmdesátých letech klesal růst produktivity a následoval i životní standard a mzdy, byl to hlavní důvod proč začal růst dluh ve všech úrovních. Lidé si neuvědomili, co se děje, pokračovali v utrácení jako by existoval reálný růst nebo došlo k jeho dočasnému zpomalení. Ale nebyl to tento případ, konzumenti až po vlády vyplňovali dluhem rozdíl mezi skutečným a očekávaným růstem produktivity. Tedy zpomalení inovačního tempa vedlo k procesu financializace společenského pohybu, tj. ke kynutí ekonomiky. Pozoruje se to nejen u dlouhodobého růstu akcií, ale i na faktu, že burzovní indexy rostou víc než HDP. Víc vynese kapitál než práce. Vede to k začarovanému kruhu, kde tvorba peněz jde z finančních bublin, které bobtnají, zaplavují trh větší likviditou, která obohatí právě nejbohatší nahoře a ostatní stagnují. Před 50 lety to nejdřív postihlo nižší třídy na příjmovém žebříčku, pak střední třídy, profesionální třídy a pomalu se tento ďábelský cyklus dotýká i bohatých, kteří se nedostali mezi super-bohaté.
Tíživá situace obzvlášť v USA, kde se člověk tradičně chápe v termínech růstu, dynamiky a schopnosti každé generace přetrumfnout své rodiče. Když se růst zastaví nebo zpomalí, nemůže člověk plnit svá finanční, politická ani kulturní očekávání. Důsledkem je profesionální a ekonomická frustrace, která sublimuje do politické nenávisti, lidská energie místo inovativní činnosti se nasměruje do honů na sociálních sítích. Tento vadný směr, který mystifikuje reálné ekonomické příčiny konfliktu, je vektorem sociálního a politického úpadku, který není udržitelný a je reálnou hrozbou americkému způsobu života. Návrat k růstu a prosperitě vyžaduje inovace a sociální mobilitu, koncentrace na informační technologie ničemu nepomůže, stejně tak jako fiskální nebo monetární stimuly, které problém jenom posílí. Řešení není ani jednoduché, ani snadné. Věci se musí začít dělat jinak, musí se rozbít posvátná tabu. Nejdřív je třeba pojmenovat problém a definovat cíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat