Zlo inherentní liberalismu
Chorvatský politolog Jure Georges Vujic v magazínu Polemia. Násilné činy poslední doby, vesměs přičítané mimoevropské mladé imigraci, mají podle politologa charakter zdivočení, ale větší nebezpečí než v invazní imigraci samotné, vidí politolog v sociopatologických fenomenech, které ovládly západní společnosti.
Kriminalita,
zdivočení, exploze brutality a sporadické akty vandalizace, jde o
přechodné jevy nebo je to hlubší fenomén, který svědčí o nemocné
společnosti?
Barbarství je klasickým tématem, např. Montaigne psal o známém paradoxu v konfrontaci království kanibalů a kanibalů království, též Hugo viděl protiklad mezi barbary civilizace a civilizací barbarů. Pokud vidíme příčinu barbarství a zdivočení v konfrontaci kultur, mravů a zvyků a v politických, ekonomických, etnických a ideologických praktikách, můžeme tento fenomén relativizovat. Paradox modernity spočívá v tom, že navzdor osvícenským irenistickým slibům a víry v konstantní pokrok, společnost se nepacifikovala, naopak vytvořila takové technické, sociální a kulturní podmínky, které nejenže vedly k erupci kriminálního a sociálního zdivočení, ale vedly i k formám industriálního totálního barbarství v 20. století, Hanah Arendtová to nazvala banalizací zla. Navíc, co je nového a současného, zdivočení má formu násilného obrazoborectví a revolučního vandalismu, v antirasistických autodafé jsou vandalizovány evropské historické monumenty. V této formě zdivočení se skrývá opravdový nihilismus, jehož nevyřčený záměr má daleko k diskriminaci, jde o eliminaci historické paměti a o uzurpaci veřejného prostoru. Revoluční vandalismus eliminováním minulého cílí na nastolení své suverenity, což by znamenalo tyranii menšin.
Ideologické vysvětlení urbánní kriminality, často spojené s pandemickou imigrací, není dostačující, aby se fenomén komplexně vysvětlil. Urbánní skupinové násilí a fenomén sporadických vandalů, protrahující do eruptivnějších podob, jsou sociální konstantou, jsou konsubstanciální dnešní pozdní modernitě, nové je pojímání fenoménu zdivočení, je to jeho banalizace, podle Baudrillarda akcelerace rychlosti tohoto fenoménu a mediální rozšíření umožňují banalizaci, podle politoložky Thérèse Delpech: „Pasivita, která doprovází růst násilí je víc zarážející než násilí samotné, totiž umožňuje mu, aby zvítězilo. Profituje z našeho nečinění.“
Často se konstatuje, že islamistické atentáty, etnické a rasové nepokoje, války gangů jsou globálním symptomem? Jedná se o formu mimetismu?
Baudrillard konstatoval, že jde o planetární násilí. Molekulární a systémové násilí, které nazýval symbolickým násilím v naší společnosti, legitimuje rozplizlá moc velkého trhu a planetární oligarchie, toto strukturální násilí se zastírá ve jménu absolutního posvátného dobra. Násilí systému, který přitahuje všechny formy negativity, singularity, včetně té poslední, kterou je smrt samotná – násilí společnosti, která nám zakazuje prakticky všechny typy konfliktů, i smrt je zakázána. Světové násilí, tj. forma globalizačního víření, chce nastolit světovou uniformitu bez rozdílů, bez přirozeného řádu, ať už jde o tělo, pohlaví, narození nebo smrt. Vidíme pouze stupeň irenistické plochosti a popření reality s jakou planetární vládnoucí kasty přistupují ke kriminálnímu a politickému násilí, jak přistupují k islamistickým útokům. Nebezpečí zdivočení není ve spektakulárních manifestacích a šokových vlnách, ale v mimetickém víření, násilí se šíří nákazou, řetězovou reakcí, pomalu likviduje veškerou naši imunitu a rezistentní kapacitu.
Preventivní metody a deradikalizační programy vládnoucí třídy?
Paliativní metody jako integrace, edukace a prevence se redukují na terapeutické přístupy, které vedou ke stále opakované otázce, zda-li kultura nebo to či ono edukativní opatření nás zbaví násilí. Samozřejmě odpověď je negativní, kultura a edukativní diskurs nikdy neutralizovaly zlo a deviantní násilné chování ve společnosti. navíc se dá konstatovat, že postmoderní dominantní kultura, technizující, tržní a hyperindividualistická, nejenže nebyla protikladem barbarství, ale fermentovala velké barbarské totalitní systémy moderní doby. Kultura a civilizace v moderním smyslu slova nás nezbaví barbarství, tato civilizace samotná se násilím nastolovala u jiných kultur, např. v obdobích kolonialismu a amerických imperialistických expedic na Blízkém východě. Lévi-Strauss: „Barbarem je ten, kdo věří v barbarství“, etnocentrismus dokázal být deformujícím zrcadlem ve vnímání páru barbarství-civilizace. Světové války a genocidní praktiky dvacátého století nejsou projevem regrese od civilizace do archaického barbarství, ale dovršením dlouhého procesu odcizení a extrémní racionalizace, které generovaly podmínky sebezničení humanity. Je to dialektika mezi kulturou, civilizací a barbarstvím, která ukazuje na dvojí tvář kultury, homo sapiens může stejně dobře být i homo demens. Kolem roku 2000 americký historik George Mosse mluvil o brutalizaci nebo zdivočení světa, která začala válkou 2014-18, násilí se banalizovalo, glorifikovala virilita, kultura dovolila legitimovat excesy druhé světové války. Dnes můžeme konstatovat, že jsme svědky procesu dvojí brutalizace, brutalizace sociální a mediální šíření bezdůvodného násilí, často zlehčovaného a brutalizace angelismu a pokání, což vede k popírání reality. S pandemií Covid-19 vzala brutalizace podobu biopolitického inženýringu, který propagací sanitární kultury maskuje totalitní deviace. Síly sterility a násilí, vždy latentní v humanitě, zvítězily nad kreativními silami. Nietzsche řekl: „Poušť roste“. Zrození nového barbarství je dramatem naší epochy, sociopatologické fenomény zdivočení jsou manifestací despotických elementů, které vychází ze sterilní a narcistní identity, když se odvolávají na právo na rozdílnost, svědčí to o vnitřním barbarství civilizace, v každodenním životě abdikují tyto fenomény na principy na nichž jsou založeny. Vnitřní civilizační barbarství je sebeproduktivní, sebeinstitucionalizuje individuum, které se odřezalo od Boha, od světa a od druhých lidí. Barbarské je v nás, kolonizovalo naší mysl, individuální představivost a celý evropský kolektiv.
Bezmocnost nebo apel k rezistenci?
Barbarství se těžko identifikuje. Sladké barbarství ve formě hedonistické technovědecké narace kolonizovalo naši individuální mysl, v případě evropské kolektivní představivosti se dá mluvit o čisté vnitřní kolonizaci. Dominantní kulturou dneška je kultura kvantity, odcizení vůle a poddanství ducha, forma profylaktické kultury, placebo, které dnes najdeme v sanitární kultuře roušky. Nad Evropou visí hrozba barbarství vnější invaze, ale eminentní zlo hrozící Evropě nepřichází od vnějšího nepřítele, nepřichází od barbarů samotných, neboť morální, demografická, politická a občanská krize není než projevem vnitřního zla, velmi zákeřného a devastujícího: fatalismus, entropie, nečinnost, stárnutí populace a pasívní očekávání.
Vazby mezi globalizací, zločinem a liberalismem?
Od roku 1990 jsme svědky globalizace zločinu, kriminalita se formovala do hybridu, v kterém interferují politické aspirace a kriminalita samotná. Z důvodu neprůhlednosti hybridizace mezi politickými operátory a kriminálními organizacemi je vnitřní kriminální nepřítel, i když jde o jednotlivce, obtížně postřehnutelný a identifikovatelný. Neexistují hranice mezi politickým a kriminálním násilím. Oba typy násilí se nebezpečně sblížily, dosvědčuje to spřažení terorismu, drogových sítí a korupcí finančních elit. Došlo ke globální a nadteritoriální restrukturalizaci kriminality, od mikroúrovní městských periferií až do zón produkce drog v Afghánistánu a Kolumbii. Alain Bauer konstatoval: „Kriminální podnik se krok za krokem stal etalonem pokročilé liberální ekonomiky, dává to úplně za pravdu Adamu Smithovi: neviditelná ruka trhu existuje. Ale ta ruka je kriminální.“ Zločin a společnost zločinu jsou inherentní liberalismu, který se separoval od všech nadindividuálních mravních referencí, maximalizace profitu a akumulace bohatství jako nejvyšší cíle opravňují všechny prostředky. Jsou socipatologickou stranou destrukčního životního stylu, Mark Hunyadi píše v „Tyranie životního stylu“ o morálním paradoxu dnešní společnosti, kdy neexistuje žádná etická a demokratická kontrola. V tomto smyslu zdivočení může být chápáno jako symptom finální fáze odhalení podstaty světa modernity.
Barbarství je klasickým tématem, např. Montaigne psal o známém paradoxu v konfrontaci království kanibalů a kanibalů království, též Hugo viděl protiklad mezi barbary civilizace a civilizací barbarů. Pokud vidíme příčinu barbarství a zdivočení v konfrontaci kultur, mravů a zvyků a v politických, ekonomických, etnických a ideologických praktikách, můžeme tento fenomén relativizovat. Paradox modernity spočívá v tom, že navzdor osvícenským irenistickým slibům a víry v konstantní pokrok, společnost se nepacifikovala, naopak vytvořila takové technické, sociální a kulturní podmínky, které nejenže vedly k erupci kriminálního a sociálního zdivočení, ale vedly i k formám industriálního totálního barbarství v 20. století, Hanah Arendtová to nazvala banalizací zla. Navíc, co je nového a současného, zdivočení má formu násilného obrazoborectví a revolučního vandalismu, v antirasistických autodafé jsou vandalizovány evropské historické monumenty. V této formě zdivočení se skrývá opravdový nihilismus, jehož nevyřčený záměr má daleko k diskriminaci, jde o eliminaci historické paměti a o uzurpaci veřejného prostoru. Revoluční vandalismus eliminováním minulého cílí na nastolení své suverenity, což by znamenalo tyranii menšin.
Ideologické vysvětlení urbánní kriminality, často spojené s pandemickou imigrací, není dostačující, aby se fenomén komplexně vysvětlil. Urbánní skupinové násilí a fenomén sporadických vandalů, protrahující do eruptivnějších podob, jsou sociální konstantou, jsou konsubstanciální dnešní pozdní modernitě, nové je pojímání fenoménu zdivočení, je to jeho banalizace, podle Baudrillarda akcelerace rychlosti tohoto fenoménu a mediální rozšíření umožňují banalizaci, podle politoložky Thérèse Delpech: „Pasivita, která doprovází růst násilí je víc zarážející než násilí samotné, totiž umožňuje mu, aby zvítězilo. Profituje z našeho nečinění.“
Často se konstatuje, že islamistické atentáty, etnické a rasové nepokoje, války gangů jsou globálním symptomem? Jedná se o formu mimetismu?
Baudrillard konstatoval, že jde o planetární násilí. Molekulární a systémové násilí, které nazýval symbolickým násilím v naší společnosti, legitimuje rozplizlá moc velkého trhu a planetární oligarchie, toto strukturální násilí se zastírá ve jménu absolutního posvátného dobra. Násilí systému, který přitahuje všechny formy negativity, singularity, včetně té poslední, kterou je smrt samotná – násilí společnosti, která nám zakazuje prakticky všechny typy konfliktů, i smrt je zakázána. Světové násilí, tj. forma globalizačního víření, chce nastolit světovou uniformitu bez rozdílů, bez přirozeného řádu, ať už jde o tělo, pohlaví, narození nebo smrt. Vidíme pouze stupeň irenistické plochosti a popření reality s jakou planetární vládnoucí kasty přistupují ke kriminálnímu a politickému násilí, jak přistupují k islamistickým útokům. Nebezpečí zdivočení není ve spektakulárních manifestacích a šokových vlnách, ale v mimetickém víření, násilí se šíří nákazou, řetězovou reakcí, pomalu likviduje veškerou naši imunitu a rezistentní kapacitu.
Preventivní metody a deradikalizační programy vládnoucí třídy?
Paliativní metody jako integrace, edukace a prevence se redukují na terapeutické přístupy, které vedou ke stále opakované otázce, zda-li kultura nebo to či ono edukativní opatření nás zbaví násilí. Samozřejmě odpověď je negativní, kultura a edukativní diskurs nikdy neutralizovaly zlo a deviantní násilné chování ve společnosti. navíc se dá konstatovat, že postmoderní dominantní kultura, technizující, tržní a hyperindividualistická, nejenže nebyla protikladem barbarství, ale fermentovala velké barbarské totalitní systémy moderní doby. Kultura a civilizace v moderním smyslu slova nás nezbaví barbarství, tato civilizace samotná se násilím nastolovala u jiných kultur, např. v obdobích kolonialismu a amerických imperialistických expedic na Blízkém východě. Lévi-Strauss: „Barbarem je ten, kdo věří v barbarství“, etnocentrismus dokázal být deformujícím zrcadlem ve vnímání páru barbarství-civilizace. Světové války a genocidní praktiky dvacátého století nejsou projevem regrese od civilizace do archaického barbarství, ale dovršením dlouhého procesu odcizení a extrémní racionalizace, které generovaly podmínky sebezničení humanity. Je to dialektika mezi kulturou, civilizací a barbarstvím, která ukazuje na dvojí tvář kultury, homo sapiens může stejně dobře být i homo demens. Kolem roku 2000 americký historik George Mosse mluvil o brutalizaci nebo zdivočení světa, která začala válkou 2014-18, násilí se banalizovalo, glorifikovala virilita, kultura dovolila legitimovat excesy druhé světové války. Dnes můžeme konstatovat, že jsme svědky procesu dvojí brutalizace, brutalizace sociální a mediální šíření bezdůvodného násilí, často zlehčovaného a brutalizace angelismu a pokání, což vede k popírání reality. S pandemií Covid-19 vzala brutalizace podobu biopolitického inženýringu, který propagací sanitární kultury maskuje totalitní deviace. Síly sterility a násilí, vždy latentní v humanitě, zvítězily nad kreativními silami. Nietzsche řekl: „Poušť roste“. Zrození nového barbarství je dramatem naší epochy, sociopatologické fenomény zdivočení jsou manifestací despotických elementů, které vychází ze sterilní a narcistní identity, když se odvolávají na právo na rozdílnost, svědčí to o vnitřním barbarství civilizace, v každodenním životě abdikují tyto fenomény na principy na nichž jsou založeny. Vnitřní civilizační barbarství je sebeproduktivní, sebeinstitucionalizuje individuum, které se odřezalo od Boha, od světa a od druhých lidí. Barbarské je v nás, kolonizovalo naší mysl, individuální představivost a celý evropský kolektiv.
Bezmocnost nebo apel k rezistenci?
Barbarství se těžko identifikuje. Sladké barbarství ve formě hedonistické technovědecké narace kolonizovalo naši individuální mysl, v případě evropské kolektivní představivosti se dá mluvit o čisté vnitřní kolonizaci. Dominantní kulturou dneška je kultura kvantity, odcizení vůle a poddanství ducha, forma profylaktické kultury, placebo, které dnes najdeme v sanitární kultuře roušky. Nad Evropou visí hrozba barbarství vnější invaze, ale eminentní zlo hrozící Evropě nepřichází od vnějšího nepřítele, nepřichází od barbarů samotných, neboť morální, demografická, politická a občanská krize není než projevem vnitřního zla, velmi zákeřného a devastujícího: fatalismus, entropie, nečinnost, stárnutí populace a pasívní očekávání.
Vazby mezi globalizací, zločinem a liberalismem?
Od roku 1990 jsme svědky globalizace zločinu, kriminalita se formovala do hybridu, v kterém interferují politické aspirace a kriminalita samotná. Z důvodu neprůhlednosti hybridizace mezi politickými operátory a kriminálními organizacemi je vnitřní kriminální nepřítel, i když jde o jednotlivce, obtížně postřehnutelný a identifikovatelný. Neexistují hranice mezi politickým a kriminálním násilím. Oba typy násilí se nebezpečně sblížily, dosvědčuje to spřažení terorismu, drogových sítí a korupcí finančních elit. Došlo ke globální a nadteritoriální restrukturalizaci kriminality, od mikroúrovní městských periferií až do zón produkce drog v Afghánistánu a Kolumbii. Alain Bauer konstatoval: „Kriminální podnik se krok za krokem stal etalonem pokročilé liberální ekonomiky, dává to úplně za pravdu Adamu Smithovi: neviditelná ruka trhu existuje. Ale ta ruka je kriminální.“ Zločin a společnost zločinu jsou inherentní liberalismu, který se separoval od všech nadindividuálních mravních referencí, maximalizace profitu a akumulace bohatství jako nejvyšší cíle opravňují všechny prostředky. Jsou socipatologickou stranou destrukčního životního stylu, Mark Hunyadi píše v „Tyranie životního stylu“ o morálním paradoxu dnešní společnosti, kdy neexistuje žádná etická a demokratická kontrola. V tomto smyslu zdivočení může být chápáno jako symptom finální fáze odhalení podstaty světa modernity.
Žádné komentáře:
Okomentovat