Francie nostalgicky
Francie má v evropské civilizační a kulturní genezi nezastupitelnou roli, bez Francie by dnešní Evropa byla nesrovnatelně chudší a vládlo by německé železo. Existují vztahy českého a francouzského prostoru, které často ani nevnímáme, např. historik keltské civilizace akademik Jan Filip píše, že keltská hradiště Věnec u Prachatic a významné hradiště Bibracte u Autunu, která byla největší v Evropě, se podobala, existovalo mezi nimi silné civilizační propojení. Stále ještě neumřela naděje, že Francie se vyváže z evropskounijní knuty, zastaví ničící imigrační vlny a obnoví své historické poslání.
V knihách francouzského spisovatele Denise Tillinaca má tradiční Francie centrální místo, velmi často v nich evokuje atmosféru francouzské provincie, v roce 1968, kdy jeho vrstevníci dělali revoluci, na kole si objevoval Francii. Spisovatel o bývalé Francii v hovoru ve ValeursActuelles. Spisovatel říká, že tenkrát proti sobě stály dvě pojetí svobody... Militantních osmašedesátníků, kteří reformovali svět podle Trockého, Maa nebo Marcuse, spisovateli se to tenkrát jevilo nudné a tíživé, s betonovým ideologickým slovníkem. Vzal kolo a odjel do Toulonu za milovanou ženou, spal pod širákem v Gaskoňsku, Languedocu a v Provence. Byla to sůl svobody v dobách úžasného mládí, na kterou se nikdy nezapomene.
Cesty spisovatele stimulovaly, často cestoval Francií ve vlaku, který je mu velmi blízký. Vlaky, nádraží a celá železniční civilizace, téměř báseň. Spisovatel považuje vlak za svůj druhý domov, trať Paříž-Brive pod Vlaminckovým nebem, kolem orleánské katedrály nebo podél Loiry a písčitých dun, krajem George Sandové, když se blížíte k Limousin... Francie má podle spisovatele dvě tváře, hlubinná Francie v provincii a pak všechny trati vedou do Paříže. Železnice provincie-Paříž definuje francouzskou duši. Ambice člověka dozrávají v melancholii a laskavosti provincie, každý d’Artagnan a Rastignac se jde prokázat do Paříže, často si spálí křídla a vrátí se jako zraněná moucha na svou skálu, aby se uzdravil příjemnou a laskavou každodenností provinčního života. To je Francie. Venkov partikulárním způsobem konstruuje francouzskou identitu.
Pro konzervativce nebo reakcionáře, jako jsem já, říká spisovatel, dobrý provinční hostinec je kulturním domem, ekvivalent pařížských domů kultury pro bobos a intelos. Hostinec, to je originalita hostinského, to je jeho kuchyně, místní víno a jistá forma komunikace s okolím. Jaká úroveň ve srovnání s dnešním konzumem v suši restaurantu a v podobné prasečinky, když francouzská gastronomie je tak úžasná, variabilní a nejsubtilnější na světě. V provinčních hostincích se zastavil čas. Naštěstí ještě někde v lidové Paříži se dají najít stará dobrá bistra, v provinčních městech častěji.
Hlubinná Francie, která se rozkládá na venkově daleko od velkých měst, prostor kolem prefektur a podprefektur, v kantonálních centrech, pod zvony a co s tím souvisí.... Ze středně velkých měst mizí vitalita podmíněná místní ekonomikou, není kde se zaměstnat a to je velmi nebezpečné. Tato krizová cesta se ještě prohloubí kopírováním velkých regionů podle německého vzoru, které mají generovat ekonomickou dynamiku. Obrovské nebezpečí pro vlastní francouzskou identitu, která staví na historických oblastech.
V hlubinné Francii dnes nenajdeme jediné řemeslo, které by nebylo zpotvořeno bruselskými předpisy, vymyšlenými lidmi, kteří k tomu nemají žádné oprávnění. Pocit vykořeněnosti je mezi lidmi na venkově velmi silný. Spisovatel není nadšen modernitou a tím, čemu se říká pokrok, napsal, „Všichni, které jsem miloval, jsou mrtví, přišel jsem na svět příliš pozdě..“. Vysvětluje, že je to Mussetova fráze, post napoleonská generace měla pocit, že je odsouzena žít v příliš prozaickém světě, s kupčením a malými vizemi malé buržoazie. Dnešní svět je příliš znormalizovaný, moc vulgární, studený a urážející, chybí laskavost, jemnost, nadhled, subtilita.. Za posledních třicet let zmizely důležité prvky humanistické kultury, novým generacím spisovatelů nic neříká paměť jejich země a civilizované Evropy, nemají poměr s římským ani křesťanským v nás. Všechno minulé rychle vyklízí pole.. Člověk ovšem nesmí být otrokem nostalgie, úplně se do ní schoulit není bezpečné, vede to k nihilismu, spisovatel říká, že věří, že civilizace se vrátí ke svému rytmu..
Cesty spisovatele stimulovaly, často cestoval Francií ve vlaku, který je mu velmi blízký. Vlaky, nádraží a celá železniční civilizace, téměř báseň. Spisovatel považuje vlak za svůj druhý domov, trať Paříž-Brive pod Vlaminckovým nebem, kolem orleánské katedrály nebo podél Loiry a písčitých dun, krajem George Sandové, když se blížíte k Limousin... Francie má podle spisovatele dvě tváře, hlubinná Francie v provincii a pak všechny trati vedou do Paříže. Železnice provincie-Paříž definuje francouzskou duši. Ambice člověka dozrávají v melancholii a laskavosti provincie, každý d’Artagnan a Rastignac se jde prokázat do Paříže, často si spálí křídla a vrátí se jako zraněná moucha na svou skálu, aby se uzdravil příjemnou a laskavou každodenností provinčního života. To je Francie. Venkov partikulárním způsobem konstruuje francouzskou identitu.
Pro konzervativce nebo reakcionáře, jako jsem já, říká spisovatel, dobrý provinční hostinec je kulturním domem, ekvivalent pařížských domů kultury pro bobos a intelos. Hostinec, to je originalita hostinského, to je jeho kuchyně, místní víno a jistá forma komunikace s okolím. Jaká úroveň ve srovnání s dnešním konzumem v suši restaurantu a v podobné prasečinky, když francouzská gastronomie je tak úžasná, variabilní a nejsubtilnější na světě. V provinčních hostincích se zastavil čas. Naštěstí ještě někde v lidové Paříži se dají najít stará dobrá bistra, v provinčních městech častěji.
Hlubinná Francie, která se rozkládá na venkově daleko od velkých měst, prostor kolem prefektur a podprefektur, v kantonálních centrech, pod zvony a co s tím souvisí.... Ze středně velkých měst mizí vitalita podmíněná místní ekonomikou, není kde se zaměstnat a to je velmi nebezpečné. Tato krizová cesta se ještě prohloubí kopírováním velkých regionů podle německého vzoru, které mají generovat ekonomickou dynamiku. Obrovské nebezpečí pro vlastní francouzskou identitu, která staví na historických oblastech.
V hlubinné Francii dnes nenajdeme jediné řemeslo, které by nebylo zpotvořeno bruselskými předpisy, vymyšlenými lidmi, kteří k tomu nemají žádné oprávnění. Pocit vykořeněnosti je mezi lidmi na venkově velmi silný. Spisovatel není nadšen modernitou a tím, čemu se říká pokrok, napsal, „Všichni, které jsem miloval, jsou mrtví, přišel jsem na svět příliš pozdě..“. Vysvětluje, že je to Mussetova fráze, post napoleonská generace měla pocit, že je odsouzena žít v příliš prozaickém světě, s kupčením a malými vizemi malé buržoazie. Dnešní svět je příliš znormalizovaný, moc vulgární, studený a urážející, chybí laskavost, jemnost, nadhled, subtilita.. Za posledních třicet let zmizely důležité prvky humanistické kultury, novým generacím spisovatelů nic neříká paměť jejich země a civilizované Evropy, nemají poměr s římským ani křesťanským v nás. Všechno minulé rychle vyklízí pole.. Člověk ovšem nesmí být otrokem nostalgie, úplně se do ní schoulit není bezpečné, vede to k nihilismu, spisovatel říká, že věří, že civilizace se vrátí ke svému rytmu..
Žádné komentáře:
Okomentovat