středa 20. května 2020

stat suveren gaullismus

Stali jsme se trpaslíky, Brusel nesnáší obry..

Gaullismus není než nostalgií? Ve Francii se na něj odvolávají politická hnutí mezi liberalismem nebo dnes neoliberalismem a levicí. Politický gaullismus mají v programu malé strany - Les Patriotes Floriana Philippot, Debout la France Dupont-Aignana nebo UPR François Asselineau. Z původní gaullistické strany, kterou Chirac a Sarkozy několikrát přejmenovali až do dnešních republikánů, nejen přejmenovávali, ale i liberalizovali, až se zdálo, že původní gaullistické ideje se úplně vypařily, před třemi lety se republikáni téměř rozplynuli v Macronově LREM, v posledním čase je pozorovatelná snaha o renezanci.
       Strana republikánů buď se vrátí ke svým gaullistickým kořenům nebo je zbytečná a časem úplně zmizí ze scény. Gaullismus se řadu let jevil z východoevropského povzdálí jako něco obskurního ve srovnání s pokrokovým liberalismem, a navíc když komunistické partaje východní Evropy často viděly v gaullismu spojence proti anglosaskému světu. Poslanec Julien Aubert se ve Figaru zabývá perspektivou gaullismu v moderním světě. Aubert je poslancem velmi tradičního a konzervativního departementu Vaucluse, v minulé volební periodě zde byla poslankyní jediná poslankyně Národní fronty Marion Marechal Le Pen, znovu nekandidovala, její ideje nejsou moc vzdálené od Aubertových.
      V republikánské straně v diskuzích, které spustila koronavirová krize, jedna skupina diskutujících bere v potaz podstatu liberalismu ve jménu původní gaullistické pravice, která byla sociální a k liberalismu kritická a často ani nevylučovala prvky plánované ekonomiky. Liberální oponenti tohoto směru v diskuzích argumentují rozpočtovou ortodoxií a vyhraňují se proti nebezpečí socialismu. Jedni proti ultraliberálům, druzí proti socialismus, působí to poněkud bizarně, gaullismus totiž nelze jedním dechem roubovat se socialismem nebo liberalismem, nejde o ekonomickou doktrínu, ale o bytostnou víru ve francouzský národ, která podmiňuje vše další, tj. politickou ekonomii.
        Sociální křídlo republikánů má pravdu v tom, když poukazuje na katastrofické důsledky ekonomických politik ve jménu adaptace na globalizaci, ale dělá chybu, když nerozlišuje neoliberalismus od klasického liberalismu, který byl vždycky pravici vlastní. Počátky gaullismu jdou do roku 1940 nebo ještě dál, ale ekonomické pozice gaullismu se vyvíjely až poté. Opozice progresismu neznamená být nutně reakční. Liberální křídlo republikánu má pravdu v tom, že poválečná kvetoucí léta měla důvod v liberálních konceptech, ale z toho se nemůže dovozovat, že kritika neoliberalismu je nesmyslná, a že status quo je naší perspektivou, co může neoliberální  politika ve světle posledních dvaceti let nabídnout naší budoucnosti? Např. nelze ignorovat fakt, že Francie má sanitární politiku na výši zemí třetího světa. Neoliberální republikáni se neliší od macronismu.
       Oba dva tábory chybují v jednom bodě, splývá jim neoliberalismus s liberalismem. Zapomínají, že ekonomickou politiku předchází politika, nebo neexistuje politika bez státu a stát bez suverenity. Liberální postupy po 1990 – neomezený pohyb kapitálu, maximální otevření trhu, bezuzdná privatizace, nezávislost centrální banky, konec státního monopolu – nevedly k vyšší svobodě, ale k likvidaci státu, neoliberalismus nemá se státem nic co do činění. Eliminace státní suverenity, tj. národní demokracie, aby se úplně osvobodil trh a kapitál. Státní aparát změnil v tomto smyslu svého pána. Globální neoliberalismus podvázal demokracii a lidové vrstvy.
        Reakcí na neoliberální vyvlastnění demokracie jsou hnutí typu: Tea Party, žluté vesty, Brexit atd.  Je urgentním mementem doby odpovědět na politický problém: je to pouze lid, který může rozhodnout o svém ekonomickém systému! Stojíme před hlavní výzvou doby: vzít osud do svých rukou a obnovit národní suverenitu. Vysvětluje to naši neuvěřitelnou zranitelnost, jak ukázala koronavirová pandemie. Návrat k suverenitě a k nezávislosti je nezbytný, Evropská unie nám nemůže diktovat nějaké zákopy, které navíc oddělují Evropu od zbytku světa. Stali se z nás trpaslíci, protože Brusel obry nesnese. Třicet let žijí Francouzi v globalizačních chimérách, stát se delokalizoval a deindustrializoval.
       Francie musí vzít zodpovědnost za svůj další vývoj do svých rukou, aby mohla obnovit svůj ekonomický potenciál. Musíme zavést vybalancované celní bariéry, abychom mohli kompenzovat sociální a ekologickou úroveň mezi námi a ostatním světem. Jedná se o vybalancovaný, spravedlivý protekcionismus. Musíme nastolit konkurenceschopnost, ale též rozumně organizovat sociální asistenci. Naší budoucností je suverénní země a silný stát se svobodnou ekonomikou, která bude mít pro svůj rozvoj rozumnou ochranu před chaotickou globalizací. Je to naše jediná možnost, jinak se staneme něčí kolonií. 

Žádné komentáře: