epidemie krize dejvice

Za epidemií skrytá krize

Název článku krátké trefné analýzy Oliviera Maulina ve Valeursactuelles. Velká krize všeho francouzského, článek není nic výjimečného v dnešních francouzských diagnózách. U nás malá epidemie a krize nikdy ne tak velká, jsme optimisty z podstaty nebo dobří sebelháři, proč umřít jako hříšník, když stačí  prohlásit se svatým. Kundera psal v jednom románu, že když vstoupil na Národní do klubu spisovatelů, seděl tam parnas literárního světa té doby, dnes nemáme kromě starce v Paříži jednoho spisovatele pokud už Páral dopsal, poezie je mrtvá, o to víc nás bude česky rozhlas a podobné propagandistické filiálky přesvědčovat, jak úžasná je naše věda a kultura. Werther je podle rozhlasového propagandisty evropskounijní ideologie  kultovním románem, v podivné kategorii kultovní, kam patři předloňský oscar a adolescentní sbírky. Svět ustrnul z naší vědecké invence, tiskneme roušky na 3D tiskárně a umělá inteligence vyhodnocuje data, nakonec přispějeme obrovským podílem k příští vakcíně.
     Velcí opravdu jsme a píše o tom i zahraniční tisk, na český kumšt a vědu jaksi zapomněl. Jsme velcí prznitelé hrobů a historie, hňup z Dejvic bude tvrdit, že osvoboditel Auschwitz je vrah, ať to řekne posledním živým. Zachránce vyvoleného národa stejně jako Kýros je nástrojem božím. Osvobodili nás Hitlerovi spojenci vlasovci, Slovenský stát nejbližší Hitlerův spojenec, protektorát makal ve zbrojovkách i v neděli oproti větší hodinové mzdě, v brněnské Zbrojovce se hádalo osazenstvo o nedělní líp placené směny. Vlasovci osvoboditeli se kromě Dejvic nikdo moc nechlubí. Dejvický génius dal impuls k přepsání historie, její výklad nám zatím přál, podle jeho historické revize aplaudované režimními médii, patří tedy Československo v tomto pojetí mezi spojence Osy se všemi hrůznými důsledky, které nese poražená strana. Za tento pokus o přepis historie ho dřív než Rusové za zhanobení pomníku jejich velikána, pošlou do basy Slováci na něž tento stín historické revize též padne. Perverze komunistického režimu nebyla vystřídána jinou, ale svým umocněným pokračováním. 
       Koronavirová pandemie by vyžadovala jednotu národa, píše Olivier Maulin ve Valeursactuelles. Po čtyřiceti letech ideologie, která Francii rozložila a národ devastovala, kromě přímých důsledků epidemie, tj. mrtvých a slz, chaosu a občas i něčí odvahy, čelíme velkému civilizačnímu nebezpečí,  Stát nebyl připraven, kamufloval a lhal. Ale též národ nebyl připraven, jeho mentalita nebyla připravena, veřejné mínění nebylo připraveno akceptovat fenomen, který podle ideologických dogmat patří minulosti. Úžasná iluze a ještě úžasnější perverze ideologizované inteligence, na konci tří čtyř desetiletí ekonomie převzala vládu nad našimi životy a rozšířila neštěstí do co největšího prostoru, vydala nás všanc zahraničí, zničila všechny možnosti, jak poeticky obývat tento svět. Idea pokroku, nejenže nebyla pohřbena reálnými fakty, ale naopak posílila do té míry, jak uspěla zničit a zamaskovat své předchozí kroky. Tento pokrok, kterému věří naivní, postuloval nejenže je nutné víc blahobytu a bohatství, méně nerovností, méně privilegií, ale postuloval též, že k dosažení toho všeho je nutné zničit starý svět, který brání blahobytu a bohatství, který generuje nerovnost a ctí privilegia. Postuloval nutnost zničení starého světa, je nutné útočit na jeho základy: na náboženství, na rodinu, na národ a na velké antropologické pravdy, které konstituují muže a ženu od nepaměti, je nutné se osvobodit.
      Tento pokrok obnažil člověka, zbavil ho velkých pravd, které nahradil primitivními pověrami, uvěznil ho v individuální identitě postavené na ctnosti egoismu. Tato transformace člověka bohužel neskončila. Vidíme, že hrdinské chování a solidarita je vkořeněná ve velké části národa, zejména mezi těmi dole, na jejichž pažích stát stojí, tyto žluté vesty, tak pohrdané start-up elitou, která nám dnes k ničemu není. Tento pokrok na své cestě devastoval vše, tisícileté pravdy, sociální konstrukci (kterou nepovažuje za morální pokud není efektivní), až po přirozenou morální obranu národa, který upřednostňuje obětování svého zájmu na oltáři progresívní ideologie. Národ, který není schopen vidět svůj vlastní zájem, je definičně dekadentním. Tento pokrok deklaroval, že samotná příslušnost k národu je zdrojem konfliktů, ovšem poslední světová válka byla vyhrána ve jménu národů proti ideologii, tento pokrok dekretoval, že národní hranice jsou nespravedlivé, že neexistuje důvod  pro práva vyplývající z historie, jednotlivci mají práva jít kam chtějí a kde se jim líbí. Myšlenka, že náš blahobyt plyne z díla budovaného rukama našich otců a že jsme povinni v tom pokračovat a odkázat to dalším, je považovaná za nespravedlnost, kterou je třeba napravit. Afričan, jehož otec nic nezbudoval, má právo žít na půdě za kterou naši otcové umírali, abychom na ní mohli žít.
     Tento pokrok zplodil nejšílenější kriminální ideu, která je nejvíc sebevraždou v naší historii: masovou imigraci. Islám o to silnější, čím bezbrannější je francouzský občan, který otráven ideologií, aplauduje vlastnímu konci, islám se už neskrývá, před našima očima se transformuje v dobyvatelskou armádu.
    Víc než technické aspekty, věda a ekonomické nástroje, v této krizi, kterou zažíváme, vítězí morální síla, disciplína a odolnost lidí. Učí to i podobné zkoušky v minulosti. A nyní v jádru katastrofy: francouzský národ je zničen. Na jeho území žije (10%, 15%, 20%, 25%?) individuí, které se s ním neztotožňují, nemají s ním nic společného, ignorují ho nebo nenávidí. Bylo to vidět ve čtvrtích, které odmítaly karanténu. V tragické situaci „volby“ kandidátů na reanimaci, ke které musí některé nemocnice sahat, kolik mrtvých způsobilo odmítání karantény? Jak volit strategii proti epidemii když několik stovek tisíců osob odmítá jakoukoliv kontrolu?
     V případě krize přítomnost cizí komunity na národním teritoriu je velkým problémem. Od počátku krize, pod záminkou, že mešity jsou zavřené, muezzinové veřejně hlásají své výzvy k modlitbě ve velkém množství francouzských měst. Za rozpačitého mlčení francouzské politiky a úžasného ustrnutí lidu. Ve světě konzumu a produkce, kdy se počítají pouze individua, co se s tím dá dělat? Když se historie vyjeví v tragické poloze, pak národní existence je vitálním faktem, až epidemie skončí, budeme muset tuto otázku řešit, půjde totiž už o přežití lidí jako takových.