Macron, polovina mandátu
V Revue Eléments filozof Alain de Benoist hodnotí tříleté Macronovo vládnutí.
Francouzi Macrona po zvolení dlouho nešetřili, Macron se vyjádřil, že pokud neuspěje, nahradí ho populista, nyní se to rýsuje?
Francouzi Macrona po zvolení dlouho nešetřili, Macron se vyjádřil, že pokud neuspěje, nahradí ho populista, nyní se to rýsuje?
Předpovědi
o prezidentských volbách tři roky dopředu nemají žádnou hodnotu,
adekvátnější je etapová zpráva. Už dlouho se říká, že v roce 2022
zažijeme opakování duelu z 2017, Macron a Le Penová v druhém kole. Bude
Macron vůbec znovu kandidovat? Pokud bude, dostane se do druhého kola?
Nic nelze předvídat, ale už pouhý fakt, že se tato otázka klade,
naznačuje, že mnohé se změnilo. Žluté vesty prošly Francií, stejně tak
stávky. Aby mohl prosadit své reformy, musel Macron sáhnout k silovým
metodám. Chtěl všechny svést, ale všechny zklamal. Pravidelně se mluví o
poklesu popularity, ale nejde jen o to, máme prezidenta, který si
nemůže dovolit opustit prezidentský palác, aniž by ho nepotkal nějaký
protest žádající jeho demisi! Chirac, Giscard, Holland, Sarkozy byli
nepopulární. Macron není pouze nepopulární, je nenáviděný a pohrdá se
jím do zřídkakdy viděného stupně. Není tedy jasné jestli bude chtít
(nebo může) znovu kandidovat a dostane-li se vůbec do druhého kola,
pokud se tak rozhodne. Macron byl vybrán do úřadu, aby adaptoval Francii
podle přání liberální globalizace, ti kteří si ho vybrali pravděpodobně
naznají, že vsadili na špatného koně a že je čas najít někoho jiného.
Dobrá zpráva pro Marine Le Pen?
Nemyslím si to. Le Penová má velký zájem mít diskreditovaného a nenáviděného Macrona v druhém kole spíše než konkurenta, který neprošel nejvyšším úřadem. Xavier Bertrand, Ségolene Royal, Yannick Jadot, Rachida Dati, Francois Baroin nebo kdokoliv jiný podobného kalibru lehce Marine Le Pen porazí i když blokační strop, který ji dlouho bránil v rozletu, začíná pukat. Z pohledu Marine Le Pen: proti kterému kandidátovi kromě Macrona může uspět?
Macron chtěl být kandidátem nového světa. Po uplynutí poloviny volebního období, co jsme se dozvěděli o tomto novém světě a o něm samotném?
Existuje mystérium Macron. Chirac, Sarkozy, Holland, každý měl svůj styl, nebylo tu nic mysteriózního. Stačilo je nějakou dobu pozorovat, abyste rozpoznali, co lze od nich očekávat. S Macronem je to jiné, jeho intimní pochody jsou skryté, neznáme impulsy pohybů. I vztah k vlastní ženě je tajuplný. Pod hladkým povrchem generovaného obrazu není nic známo o vnitřním mechanismu a o důvodech zjevných osobnostních potíží. Mohl by být ideálním zetěm, má dobrou paměť a excelentní technické znalosti spisů, jistý řečnický talent, ovšem nenajdeme něco, co by z něho mělo udělat prezidenta. Byl by dokonalý u bankovní přepážky nebo jako manažer lidských zdrojů zodpovědný za redukci personálu. Vzbuzuje dojem, že v podstatě je mu politika cizí, stejně jako kultura země, kterou má řídit. Ať už je ve Francii nebo jinde ve světě, tento povýšený, pohrdající a upovídaný člověk nechápe, co se kolem děje. Vede (špatně), komunikuje (špatně), potlačuje (brutálně), eliminuje svobodu projevu (účinně), ale nevládne. Je to narcistní prezident, nemá přítele ani důvěrníka – protože nikomu nedůvěřuje. Kdo ho ovlivňuje? Možná Brigitta nebo někdo jiný. Obklopil se nekonzistentními poslanci a příležitostnými ministry, nedokáže si vybrat spolupracovníky, dokazuje to aféra Benalla a nesčíslné dezerce z jeho týmu. Ještě lépe, je to první prezident republiky, který nedokázal přitáhnout sebemenší osobnost státnických kvalit. Obklopil se anonymní průhledností odsouzenou tam zůstat (Cédric O, Franck Riester), mezi nimi většina průměrných a nevzdělaných, směšných nebo groteskních, nikdo nemůže brát jeho tým vážně.
Nicméně nelze dát kredit ambicím jeho evropské politiky, jeho jednání s Německem, Ruskem nebo Iránem a Spojenými státy?
Zůstalo to ve stádiu nárysů, které se v jeho případě proměňují v řadu váhání a nedůsledností. Známka totální absence vize. V Evropě neuspěl u poloviny vlád, nejdřív se pokoušel spojit s Merkelovou a jejími refundačními projekty, Merkelová postavu rychle vyhodnotila. Vzbudil senzaci prohlášením, že NATO se nachází ve stavu mozkové smrti, nepochopil, že NATO má stále plnou váhu a ve stavu mozkové smrti je spíš Evropská unie. Zdálo se, že pochopil, že je v zájmu Francie se přiblížit ose Moskva-Damašek-Teherán, ale sebemenším gestem neoponoval absurdním sankcím, které padají na tyto tři země. Dokonce jel do Německa, aby odsoudil destabilizační pokusy, které přisoudil Rusku, ukázal, že navzdory rozdílům s Trumpem, je nejvěrnějším americkým vazalem. Nelze se divit, že ho v Moskvě, Washingtonu ani Pekingu nikdo nebere vážně.
Dobrá zpráva pro Marine Le Pen?
Nemyslím si to. Le Penová má velký zájem mít diskreditovaného a nenáviděného Macrona v druhém kole spíše než konkurenta, který neprošel nejvyšším úřadem. Xavier Bertrand, Ségolene Royal, Yannick Jadot, Rachida Dati, Francois Baroin nebo kdokoliv jiný podobného kalibru lehce Marine Le Pen porazí i když blokační strop, který ji dlouho bránil v rozletu, začíná pukat. Z pohledu Marine Le Pen: proti kterému kandidátovi kromě Macrona může uspět?
Macron chtěl být kandidátem nového světa. Po uplynutí poloviny volebního období, co jsme se dozvěděli o tomto novém světě a o něm samotném?
Existuje mystérium Macron. Chirac, Sarkozy, Holland, každý měl svůj styl, nebylo tu nic mysteriózního. Stačilo je nějakou dobu pozorovat, abyste rozpoznali, co lze od nich očekávat. S Macronem je to jiné, jeho intimní pochody jsou skryté, neznáme impulsy pohybů. I vztah k vlastní ženě je tajuplný. Pod hladkým povrchem generovaného obrazu není nic známo o vnitřním mechanismu a o důvodech zjevných osobnostních potíží. Mohl by být ideálním zetěm, má dobrou paměť a excelentní technické znalosti spisů, jistý řečnický talent, ovšem nenajdeme něco, co by z něho mělo udělat prezidenta. Byl by dokonalý u bankovní přepážky nebo jako manažer lidských zdrojů zodpovědný za redukci personálu. Vzbuzuje dojem, že v podstatě je mu politika cizí, stejně jako kultura země, kterou má řídit. Ať už je ve Francii nebo jinde ve světě, tento povýšený, pohrdající a upovídaný člověk nechápe, co se kolem děje. Vede (špatně), komunikuje (špatně), potlačuje (brutálně), eliminuje svobodu projevu (účinně), ale nevládne. Je to narcistní prezident, nemá přítele ani důvěrníka – protože nikomu nedůvěřuje. Kdo ho ovlivňuje? Možná Brigitta nebo někdo jiný. Obklopil se nekonzistentními poslanci a příležitostnými ministry, nedokáže si vybrat spolupracovníky, dokazuje to aféra Benalla a nesčíslné dezerce z jeho týmu. Ještě lépe, je to první prezident republiky, který nedokázal přitáhnout sebemenší osobnost státnických kvalit. Obklopil se anonymní průhledností odsouzenou tam zůstat (Cédric O, Franck Riester), mezi nimi většina průměrných a nevzdělaných, směšných nebo groteskních, nikdo nemůže brát jeho tým vážně.
Nicméně nelze dát kredit ambicím jeho evropské politiky, jeho jednání s Německem, Ruskem nebo Iránem a Spojenými státy?
Zůstalo to ve stádiu nárysů, které se v jeho případě proměňují v řadu váhání a nedůsledností. Známka totální absence vize. V Evropě neuspěl u poloviny vlád, nejdřív se pokoušel spojit s Merkelovou a jejími refundačními projekty, Merkelová postavu rychle vyhodnotila. Vzbudil senzaci prohlášením, že NATO se nachází ve stavu mozkové smrti, nepochopil, že NATO má stále plnou váhu a ve stavu mozkové smrti je spíš Evropská unie. Zdálo se, že pochopil, že je v zájmu Francie se přiblížit ose Moskva-Damašek-Teherán, ale sebemenším gestem neoponoval absurdním sankcím, které padají na tyto tři země. Dokonce jel do Německa, aby odsoudil destabilizační pokusy, které přisoudil Rusku, ukázal, že navzdory rozdílům s Trumpem, je nejvěrnějším americkým vazalem. Nelze se divit, že ho v Moskvě, Washingtonu ani Pekingu nikdo nebere vážně.
Žádné komentáře:
Okomentovat