Deep state idiocie
Ve
státním departmentu ve Washingtonu. Funkcionář Kozak: v chilské revoltě
mají prsty Rusáci. Není tomu tak, lehce se dovíme z komentářů čtenářů
ultrapravicových až ultralevicových chilských novin. V komentářích
čtenářů se necenzuruje, a tak ho tam považují za vola. Tvrdá forma
kapitalismu (liberální globalismus), která se aplikuje v této zemi, ji
dovedla k zajímavým statistikám, lidí pod hranicí bídy bylo před třiceti
lety 45%, dnes necelých 10%. Vždycky je to ovšem sporné, co těch třicet
let, ani v Čadu už není moc bídy. Na trati Praha Mariánky se často dají
potkat chilští turisté, jejich informace o sociální situaci Chile
nejsou negativní. Obvykle se jedná o pracující mladé lidi, bohatci asi
používají jiný typ transféru než polonarvaný vlak. Země ekonomicky
pomalu roste, ale vždycky je to taktak, v turistech této trati je patrná
jakási obava a nejistota, ale akceptovatelná. Zdá se, že právě tito
lidé vyšli do ulic a jsou jich miliony, protest organizuje nižší střední
třída, přidají se ti nejnižší na sociálním žebříčku. V Chile se
vylepšuje sociální poloha nejchudších, ale současně roste příjmová
nerovnost, ze zemí OECD má Chile nejvyšší Giniho index, horší než
Mexiko. Reálné mzdy v zemi řadu let pomalu rostou.
V komentářích mainstreamu se jedním dechem tyto demonstrace dávají do jedné lajny s demonstranty v Hongkongu a v Londýně proti Brexitu. Záměrné matení pojmů, Brexit vyjadřuje vůli lidu, lid referendem masívně demonstroval, ti demonstranti proti, to jsou londýnští multikulti a finanční parazitní elita a jejich blízcí. V Chile je to existenciální záchvěv střední třídy. Ovšem co dnes tento termín vůbec znamená?
Zajímavé statistiky, které osvětlí nepokoje, z jihoamerických statistických úřadů. Rozbuškou protestů bylo zvednutí ceny jízdenky v metru na 1.17 dolarů (na 23korun), přiblížení brněnské a pražské ceně. Vláda to rychle stáhla, ale protesty to nezastavilo. Životní náklady v Chile nejsou i ve srovnání s ekonomicky chatrnými zeměmi moc dobré. Stačí srovnat průměrnou mzdu a některé bazické parametry životních nákladů. Průměrná mzda v zemi podle chilské statistiky, a polovina lidí se pohybuje blízko této cifry, činí $550 (12700 Kč), minimální mzda $414 (9500 Kč), průměrný důchod $286 (5000 Kč), prezident po protestech slíbil zvednout důchod o 20%, ale nepomohlo. Kapitalismu se daří, ale lidem nic moc.
Obzvlášť důchodová mizérie tam dost lidem vadí, důchodový systém v Chile, to jsou různé varianty mechanismů, které u nás dlouhodobě prosazuje demokratický blok, a hlavně znale se tvářící odéesáci. Dokonce Chile vydávali v tomto smyslu za vzorový model. Velmi hrubým modelem pro srovnání sociální situace zemí může být minimální mzda v relaci k nákladům na bazické životní položky. V Chile minimální mzda $420, přepočítaná na fiktivní dolary kvótované životními náklady činí $684, v Panamě $744 ($1250); v Paraguay $370 ($854), v Bolívii $298 ($672), v Ecuadoru 386 ($727), tvrdá pro lidi v dolním příjmovém kvartilu je Brazílie $243 ($382).
Obrovské protesty v chilských městech trvají osm dní, odbory vyhlásily generální stávku, původní požadavky stále stupňují. Komentátoři poukazují na krizový ekonomický vývoj v zemi, který na jedné straně generuje opulentní prosperitu malé skupině lidí a ty zbývající drží v sociálně málo udržitelné poloze. Příjmy státu se stále snižují, nejsou prostředky na financování přirozené redistribuční solidarity a veřejný sektor. Kapitalismus liberálně globální provenience kolabuje. Národní a mezinárodní ekonomické a finanční zájmy zde fúzovaly, místo toho, aby stály ve službě lidu. Liberalismus může produkovat prosperitu a bohatství, ale do jisté míry, pak narazí na své vývojové limity, nejde jenom o redistribuci bohatství. Jistá část obyvatelstva je dobře včleněná do globálních procesů, větší část stojí na okraji, stát, který by měl udržovat společenskou rovnováhu, nemá sílu a prostředky, aby čelil nadnárodním ekonomickým strukturám.
Konzervativní prezident Sebastian Pinera v minulých dnech požádal národ o odpuštění. Chilská situace není důsledek jeho neschopnosti, je to důsledek desetiletí, kdy většinou vládla levice, která si s tímto typem kapitalismu dobře rozuměla. Prezident řekl, že vlády (i jeho) nebyly schopny dospět k poznání rozsahu sociálních problémů. Oznámil řadu reforem, které mají situaci čelit.
Část politické elity se domnívá, že je nutné na model ekonomického rozvoje roubovat prvky centrálního plánování, eliminovat privátní účast z řešení veřejných problémů, jako je školství, zdravotnictví, důchodový systém apod. Úvodníkářka El Mercurio Lucía Santa Cruz píše, že v politické rovině je obtížné vést racionální společenský dialog, levice, která má na sociálních problémech velký podíl, vyzývá k občanské neposlušnosti. V posledních dekádách se s mladými generacemi nastolilo podle novinářky nové společenské vědomí, subjektivita zvítězila nad racionalitou, pocity nad realitou, prokázaná fakta (která jsou fundamentem demokratického jednání) jsou stejně relevantní jako fake news. Žádný z nejpalčivějších problémů současnosti se nedá přičítat na vrub současné konzervativní vlády, ta totiž nemohla své recepty v chilském parlamentu vůbec prosadit. Zákony týkající je důchodů, pracovního práva, zdravotnictví, dopravy byly schváleny v parlamentu celým politickým spektrem. Ekonomický model v zemi redukoval procento bídy, zvýšil se průměrný věk, procento obyvatel s vyšším vzděláním se zvedlo ze 3% na 50%. Očekávání a nároky od materiálních stránek života jsou vysoké, mzdy jsou mizerné, bohatí si žijí extra dobře. Novinářka perfektně argumentuje, že systém je odvislý od ekonomického růstu (poslední roky slabší) a sociální mobility, nic víc se nedá očekávat.
Z komentářů čtenářů článků v El Mercurio, které se protesty zabývají, vyplývá, že Chilané nedávají vinu za situaci prezidentu Pinerovi, který byl před dvěma lety znovu zvolen, ale jeho ministrům a vládě. Alex Sepulveda píše, že Pinera byl východiskem katastrofického vládnutí levice Bacheletové, které bylo založeno na korupci a nekompetentnosti. Prezident v období prvního mandátu byl schopen oživit a ozdravit ekonomiku. Sliboval ovšem víc než bylo možné. Je dobré, že lid vystoupil ze své letargie a vyjadřuje svůj nesouhlas. Bohužel po straně se na tom svezou i politici a sociální hnutí, kteří kromě vlastního prospěchu žádné vize nemají, jako dnes komunisté a socialisté, kteří participovali v předchozích vládách. Tito a vůbec celá politická elita je částí problému. Stejně jak asociace levicových profesorů a pedagogů CUT (podílí se na organizaci protestů). Částí problému je lid samotný, píše Sepulveda, protestovat je zdravé, ale mělo by dojít ke kritické sebereflexi, občan by se měl angažovat v každodenní politice a ne jednou za čtyři roky jít nebo nejít volit.
V komentářích mainstreamu se jedním dechem tyto demonstrace dávají do jedné lajny s demonstranty v Hongkongu a v Londýně proti Brexitu. Záměrné matení pojmů, Brexit vyjadřuje vůli lidu, lid referendem masívně demonstroval, ti demonstranti proti, to jsou londýnští multikulti a finanční parazitní elita a jejich blízcí. V Chile je to existenciální záchvěv střední třídy. Ovšem co dnes tento termín vůbec znamená?
Zajímavé statistiky, které osvětlí nepokoje, z jihoamerických statistických úřadů. Rozbuškou protestů bylo zvednutí ceny jízdenky v metru na 1.17 dolarů (na 23korun), přiblížení brněnské a pražské ceně. Vláda to rychle stáhla, ale protesty to nezastavilo. Životní náklady v Chile nejsou i ve srovnání s ekonomicky chatrnými zeměmi moc dobré. Stačí srovnat průměrnou mzdu a některé bazické parametry životních nákladů. Průměrná mzda v zemi podle chilské statistiky, a polovina lidí se pohybuje blízko této cifry, činí $550 (12700 Kč), minimální mzda $414 (9500 Kč), průměrný důchod $286 (5000 Kč), prezident po protestech slíbil zvednout důchod o 20%, ale nepomohlo. Kapitalismu se daří, ale lidem nic moc.
Obzvlášť důchodová mizérie tam dost lidem vadí, důchodový systém v Chile, to jsou různé varianty mechanismů, které u nás dlouhodobě prosazuje demokratický blok, a hlavně znale se tvářící odéesáci. Dokonce Chile vydávali v tomto smyslu za vzorový model. Velmi hrubým modelem pro srovnání sociální situace zemí může být minimální mzda v relaci k nákladům na bazické životní položky. V Chile minimální mzda $420, přepočítaná na fiktivní dolary kvótované životními náklady činí $684, v Panamě $744 ($1250); v Paraguay $370 ($854), v Bolívii $298 ($672), v Ecuadoru 386 ($727), tvrdá pro lidi v dolním příjmovém kvartilu je Brazílie $243 ($382).
Obrovské protesty v chilských městech trvají osm dní, odbory vyhlásily generální stávku, původní požadavky stále stupňují. Komentátoři poukazují na krizový ekonomický vývoj v zemi, který na jedné straně generuje opulentní prosperitu malé skupině lidí a ty zbývající drží v sociálně málo udržitelné poloze. Příjmy státu se stále snižují, nejsou prostředky na financování přirozené redistribuční solidarity a veřejný sektor. Kapitalismus liberálně globální provenience kolabuje. Národní a mezinárodní ekonomické a finanční zájmy zde fúzovaly, místo toho, aby stály ve službě lidu. Liberalismus může produkovat prosperitu a bohatství, ale do jisté míry, pak narazí na své vývojové limity, nejde jenom o redistribuci bohatství. Jistá část obyvatelstva je dobře včleněná do globálních procesů, větší část stojí na okraji, stát, který by měl udržovat společenskou rovnováhu, nemá sílu a prostředky, aby čelil nadnárodním ekonomickým strukturám.
Konzervativní prezident Sebastian Pinera v minulých dnech požádal národ o odpuštění. Chilská situace není důsledek jeho neschopnosti, je to důsledek desetiletí, kdy většinou vládla levice, která si s tímto typem kapitalismu dobře rozuměla. Prezident řekl, že vlády (i jeho) nebyly schopny dospět k poznání rozsahu sociálních problémů. Oznámil řadu reforem, které mají situaci čelit.
Část politické elity se domnívá, že je nutné na model ekonomického rozvoje roubovat prvky centrálního plánování, eliminovat privátní účast z řešení veřejných problémů, jako je školství, zdravotnictví, důchodový systém apod. Úvodníkářka El Mercurio Lucía Santa Cruz píše, že v politické rovině je obtížné vést racionální společenský dialog, levice, která má na sociálních problémech velký podíl, vyzývá k občanské neposlušnosti. V posledních dekádách se s mladými generacemi nastolilo podle novinářky nové společenské vědomí, subjektivita zvítězila nad racionalitou, pocity nad realitou, prokázaná fakta (která jsou fundamentem demokratického jednání) jsou stejně relevantní jako fake news. Žádný z nejpalčivějších problémů současnosti se nedá přičítat na vrub současné konzervativní vlády, ta totiž nemohla své recepty v chilském parlamentu vůbec prosadit. Zákony týkající je důchodů, pracovního práva, zdravotnictví, dopravy byly schváleny v parlamentu celým politickým spektrem. Ekonomický model v zemi redukoval procento bídy, zvýšil se průměrný věk, procento obyvatel s vyšším vzděláním se zvedlo ze 3% na 50%. Očekávání a nároky od materiálních stránek života jsou vysoké, mzdy jsou mizerné, bohatí si žijí extra dobře. Novinářka perfektně argumentuje, že systém je odvislý od ekonomického růstu (poslední roky slabší) a sociální mobility, nic víc se nedá očekávat.
Z komentářů čtenářů článků v El Mercurio, které se protesty zabývají, vyplývá, že Chilané nedávají vinu za situaci prezidentu Pinerovi, který byl před dvěma lety znovu zvolen, ale jeho ministrům a vládě. Alex Sepulveda píše, že Pinera byl východiskem katastrofického vládnutí levice Bacheletové, které bylo založeno na korupci a nekompetentnosti. Prezident v období prvního mandátu byl schopen oživit a ozdravit ekonomiku. Sliboval ovšem víc než bylo možné. Je dobré, že lid vystoupil ze své letargie a vyjadřuje svůj nesouhlas. Bohužel po straně se na tom svezou i politici a sociální hnutí, kteří kromě vlastního prospěchu žádné vize nemají, jako dnes komunisté a socialisté, kteří participovali v předchozích vládách. Tito a vůbec celá politická elita je částí problému. Stejně jak asociace levicových profesorů a pedagogů CUT (podílí se na organizaci protestů). Částí problému je lid samotný, píše Sepulveda, protestovat je zdravé, ale mělo by dojít ke kritické sebereflexi, občan by se měl angažovat v každodenní politice a ne jednou za čtyři roky jít nebo nejít volit.
Žádné komentáře:
Okomentovat