Turistika a brownfields
Významná česká socioložka špatně zapamatovatelného jména vysvětluje v podobně špatně zapamatovatelném časopise pro design a vše moderní, že Češi pořád trpí přežitkem doby komunistické - chalupami - a tráví tam svoje volné chvíle, po vědeckém bádání dospěla k závěru, že jeden stereotyp, asi měla na mysli pražsky smrad, nahradí jiným, a to má být špatné. Ve svém sociologickém objevování není samotná, podobné náhledy mezi jejími kolegy jsou časté. Tito vědci si nevšimli, že pokud začnete žít z bushmany v jižní Africe, stereotyp se brzo objeví, stereotyp denního života prohlubuje jeho kvalitu a má až básnickou dimenzi. Stereotyp ve vědě, v tomto případě sociologické, vede jenom k paskvilům a deformacím.
Dnešní sociologové, ekonomové a pokrokové politikum, nás zásobují statistikami o tom, jak utěšeně narůstá počet turistů hlavně v hlavním městě a snaží se sugerovat z toho plynoucí dobro. Turistika spřažená s chalupami vede k prohlubování a regeneraci přirozených lidských instinktů a kvalit, k citlivé obnově přirozeného charakteru místa, u masové turistiky, kterou tito vědci a politici preferují, stejně jako výše zmíněný časopis, který není o ničem jiném než o rychlých cestách někam a zpět, není jasné, co vůbec prohlubuje. Masová turistika se zmocnila centra Prahy, český živel vymizel, stejně jako běžná ekonomická infrastruktura, nejen z důvodu sporného přínosu tohoto byznysu české ekonomii, ale i z pohledu zachování krásy města, které jsme zdědili, nemůžeme dovolit proměnu v něco tak odporného, co se tam rýsuje.
V jednoduchém myšlenkovém experimentu – představme si, že zmizí davy turistů - zůstane mrtvé město hnusných dekorací a přestaveb, plné neestetických kutlochů a turistických kantín, něco jako komplexy stájí na Karlovarsku, kde zmizely krávy. Brownfields. Nic se s tím nedá dělat a stojí to miliardy. V brownfields pražská administrativa řadu let proměňuje historické jádro města. Důsledek liberalismu, který nám diktuje Evropská unie, který má v patách miliardy jakýchsi investorů. Kolosální hrůza betonu a skla se rýsuje kolem Masarykova nádraží o němž Poche psal, že je to to nejlepší z přelomu století.
Negativní aspekty byznysu masové turistiky navozují v Praze až katastrofickou podobu, podstatně zrůdnější než např. ve Vídni, zde masová turistika neuspěla a charakter a půvab místa je zachován. Lisabon se návštěvníkovi z Prahy jeví jako ideální město, kde zůstala zachována přirozená rovnováha mezi tradičním a moderním, kde turista zůstal pouze objevujícím turistou a nenarušil přirozený rytmus města. Jsme už vytrénováni pražskou hrůzou, Arturo Perez-Reverte v El Manifiesto to vidí zblízka a z větší hloubky.
Možná se mýlím; domnívám se, že kulturní Evropu, tuto starou, úžasnou, zajímavou seňoru, jejíž paměť obsáhne Homéra, Platona, Sokrata, Virgília, Leonarda, Montaigna, Voltaira a další, nezabije islámský teror, imigrace a multikulturní běsnění, dokonce ani horda analfabetů v Bruselu, kteří diktují zákony s cílem všechno zplanýrovat, zprůměrovat a vykastrovat vše inteligentní. Domnívám se, že evropský intelektuální maják a mravní referenční bod celého světa, destruuje masová turistika: nekontrolovatelné masy, které chaoticky cirkulují. Kam se navalí, to ztransformují jako hejno žravých ryb v něco podstatně jiného než to bylo původně. Nic nemůže přežít, protože není možné čelit tisícům na křižnících low cost, den za dnem nad městy jako Řím, Paříž, Madrid. Nejde jen o masový efekt, jako je degradace míst, které navštěvují, komplikovaný přístup k důležitým bodům ve městě atd., s čímž města musí zápolit, jde o to, že místa kam cílí, ztrácí, někdy velmi rychle, světlo své singularity, jednoduše se adaptují na novou realitu.
Místa přirozeného života ve městě, jako restaurace, knihovny, obchody, zařízení, která dlouhá staletí sloužila lokálnímu životu, najednou zmizí nebo se adaptují na nové návštěvníky. Přirozeně nabízí to, co nová klientela vyžaduje: suvenýry, bary, neosobní kavárny, rychlá strava a oblečení. Obchody s hadrami od Algeciras, po Istanbul, Palermo a Oslo se podobají jako vejce vejci. A pak s mobilními telefony, všichni s rukou v kapse na mobilu, dík jemu zachytíme všechno kolem, dívat se na něco a zasnít se, je přece stará hloupost. Prochází místy, jejichž historii ignorují, fotografují se před monumenty a obrazy, o kterých jim někdo nakukal, že jsou důležité, a je nutné je mít v mobilu. Trofeje ze safari.
Na terase pastelería Suiça v Lisabonu, v co jsme proměnili, před krátkým časem ještě tak elegantní a klidné město. Turističtí operátoři se vrhají na Portugalsko jako na kořist, ulice zablokované a všude plno lidí ve spodním prádle, a plno internacionálních průvodců mávajících barevnými deštníky nad hlavami. Přinese to prachy, je to jasné. Kdo tomu může odolat, Lisabon je ve fázi adaptace na nové časy a na nové lidi. Nesežene se taxi, místo v kavárně není. Na babičky, které potřebují vystoupit do Barrio Alto se nedostane výtah v Santa Justa, čekají na něj hordy turistů, aby se v něm vyfotily. Před La Brasileira desítky cizáků, kteří ani omylem neví, kdo to byl Pessoa, otravují atmosféru, aby se se sochou zachytily. V Alfamě, kde dřív mluvilo ticho, se dnes valí dnem i nocí Němci a Angličané a hledají local food.
To je dnes Lisabon. Ve staré dobré Suiça, kde se dalo v tichu číst, grupa obzvlášť skandálních a bestiálních Anglosasů, opilí, řvou, zpívají a zesměšňují starého číšníka. Zvedám se a sednu si ke stolu stranou na terase, za chvíli přichází číšník, elegantní, jak bývalo zvykem, přináší mi nápoj a melancholicky říká: „Dnes už nejsou stoly, které by byly dostatečně daleko“.
V jednoduchém myšlenkovém experimentu – představme si, že zmizí davy turistů - zůstane mrtvé město hnusných dekorací a přestaveb, plné neestetických kutlochů a turistických kantín, něco jako komplexy stájí na Karlovarsku, kde zmizely krávy. Brownfields. Nic se s tím nedá dělat a stojí to miliardy. V brownfields pražská administrativa řadu let proměňuje historické jádro města. Důsledek liberalismu, který nám diktuje Evropská unie, který má v patách miliardy jakýchsi investorů. Kolosální hrůza betonu a skla se rýsuje kolem Masarykova nádraží o němž Poche psal, že je to to nejlepší z přelomu století.
Negativní aspekty byznysu masové turistiky navozují v Praze až katastrofickou podobu, podstatně zrůdnější než např. ve Vídni, zde masová turistika neuspěla a charakter a půvab místa je zachován. Lisabon se návštěvníkovi z Prahy jeví jako ideální město, kde zůstala zachována přirozená rovnováha mezi tradičním a moderním, kde turista zůstal pouze objevujícím turistou a nenarušil přirozený rytmus města. Jsme už vytrénováni pražskou hrůzou, Arturo Perez-Reverte v El Manifiesto to vidí zblízka a z větší hloubky.
Možná se mýlím; domnívám se, že kulturní Evropu, tuto starou, úžasnou, zajímavou seňoru, jejíž paměť obsáhne Homéra, Platona, Sokrata, Virgília, Leonarda, Montaigna, Voltaira a další, nezabije islámský teror, imigrace a multikulturní běsnění, dokonce ani horda analfabetů v Bruselu, kteří diktují zákony s cílem všechno zplanýrovat, zprůměrovat a vykastrovat vše inteligentní. Domnívám se, že evropský intelektuální maják a mravní referenční bod celého světa, destruuje masová turistika: nekontrolovatelné masy, které chaoticky cirkulují. Kam se navalí, to ztransformují jako hejno žravých ryb v něco podstatně jiného než to bylo původně. Nic nemůže přežít, protože není možné čelit tisícům na křižnících low cost, den za dnem nad městy jako Řím, Paříž, Madrid. Nejde jen o masový efekt, jako je degradace míst, které navštěvují, komplikovaný přístup k důležitým bodům ve městě atd., s čímž města musí zápolit, jde o to, že místa kam cílí, ztrácí, někdy velmi rychle, světlo své singularity, jednoduše se adaptují na novou realitu.
Místa přirozeného života ve městě, jako restaurace, knihovny, obchody, zařízení, která dlouhá staletí sloužila lokálnímu životu, najednou zmizí nebo se adaptují na nové návštěvníky. Přirozeně nabízí to, co nová klientela vyžaduje: suvenýry, bary, neosobní kavárny, rychlá strava a oblečení. Obchody s hadrami od Algeciras, po Istanbul, Palermo a Oslo se podobají jako vejce vejci. A pak s mobilními telefony, všichni s rukou v kapse na mobilu, dík jemu zachytíme všechno kolem, dívat se na něco a zasnít se, je přece stará hloupost. Prochází místy, jejichž historii ignorují, fotografují se před monumenty a obrazy, o kterých jim někdo nakukal, že jsou důležité, a je nutné je mít v mobilu. Trofeje ze safari.
Na terase pastelería Suiça v Lisabonu, v co jsme proměnili, před krátkým časem ještě tak elegantní a klidné město. Turističtí operátoři se vrhají na Portugalsko jako na kořist, ulice zablokované a všude plno lidí ve spodním prádle, a plno internacionálních průvodců mávajících barevnými deštníky nad hlavami. Přinese to prachy, je to jasné. Kdo tomu může odolat, Lisabon je ve fázi adaptace na nové časy a na nové lidi. Nesežene se taxi, místo v kavárně není. Na babičky, které potřebují vystoupit do Barrio Alto se nedostane výtah v Santa Justa, čekají na něj hordy turistů, aby se v něm vyfotily. Před La Brasileira desítky cizáků, kteří ani omylem neví, kdo to byl Pessoa, otravují atmosféru, aby se se sochou zachytily. V Alfamě, kde dřív mluvilo ticho, se dnes valí dnem i nocí Němci a Angličané a hledají local food.
To je dnes Lisabon. Ve staré dobré Suiça, kde se dalo v tichu číst, grupa obzvlášť skandálních a bestiálních Anglosasů, opilí, řvou, zpívají a zesměšňují starého číšníka. Zvedám se a sednu si ke stolu stranou na terase, za chvíli přichází číšník, elegantní, jak bývalo zvykem, přináší mi nápoj a melancholicky říká: „Dnes už nejsou stoly, které by byly dostatečně daleko“.
Žádné komentáře:
Okomentovat