Klaus, Phillips a Majerová
S ekonomií je to jako s ostatními disciplínami, domníváme se, že někde existují znalci, extra odborníci, kteří znají. Stačí tedy projít pětiletým kurzem, škol přehršle. V diskurzu ministra financi a jeho poskoků žádná věda není pozorovatelná, jak by se dalo očekávat, některé kapitoly rozpočtu se doškrtají a dalším rezortům se pohrozí. Možná v bankovní radě, ale spíš ani tam nic s vědou. Posledním, kdo byl schopen vzbudit dojem vědy aplikované v procesu rozhodování, ať se to komu líbí nebo nelíbí, byl Václav Klaus. Oporu pro svá rozhodnutí, coby ministr financí i předseda vlády, fundovaně dokladoval vědeckými koncepty, byl posledním z českých ekonomů s kým vstupovali do polemik ekonomické světové hvězdy, popravdě vesměs se jim jeho ekonomická politika nezamlouvala. Od dob jeho vládnutí, jen se škrtá v rozpočtu nebo naopak, a v televizích ekonomové rozumují o tom, že investment sem nepřijde nebo, že odejde, asi by to mohla dělat nějak tak podobně i stará Vajtingrová od rybníka, evidentně se česká ekonomika proměnila v pendant něčeho mimo Česko stojící. Už jsme dospěli do takového vysokého stupně věření, že se domníváme, že ti extra dobří existují někde mimo, nejspíš to nebude moc daleko od Bruselu, a ti čeští, aby prokázali svou odbornost, je musí papouškovat.
Je zajímavé, že dnešní člověk musí věřit, a kupodivu čím dál tím víc, dnešní víra je víc uhlířská než to popisovala v komunistických novelkách Marie Majerová nebo známe z Malého Bobše. Evropskounijní typus věří, stejně silně, jako se věřilo třeba v šestnáctém století na čarodějnice, nakonec i ony samotné tomu uvěřily. Víra v tomto případě moc neuzdravuje a dovedla je na hranici, něco podobného čeká evropskounijního věřícího.
Dokonce ve Financial Times se objevil text, který dává do uvozovek právě ekonomické věření a naznačuje, že by mohlo jít o pověry. Jim Neill píše. Ekonomie aspiruje na vědeckost, ale nikdy v minulosti nebylo tak evidentní, jako dnes, že nejde o exaktní vědu, ale o sociální vědu. Desetiletí se konvenční makroekonomické analýzy skláněly nad Phillipsovou křivkou, která popisuje rovnováhu mezi nezaměstnaností a inflací: když klesne nezaměstnanost pod jistou úroveň, inflace musí narůst. Od roku 2008 se to nepotvrzuje. Např. v Británii a v USA je nezaměstnanost historicky nízká a inflace je též slabá. Nebo monetární politika. Po letech kvantitativní peněžní expanze a nízkého úroku, centrální banky ekonomik eurozóny naplňují své nízké inflační cíle. Ekonomicky problematická je i dlouhodobá mzdová rigidita, nízké nominální mzdy, je to pozůstatek šedesátých a sedmdesátých let, kdy segment pracovní síly rigidní mzdové politiky byl běžný. Je evidentní, že idea, která říká, že zaměstnanci se vždycky brání snížení mezd (nebo pracovní doby), se neprokazuje.
Pokles pracovní síly může vysvětlovat proč neplatí Phillipsova křivka. Důležitější může být fakt, že průměrná produktivita je dlouhodobé nízká. Podniky, které mohou lehce najímat a propouštět zaměstnance a nutit je, aby se smířili s jejich podmínkami, nemají dostatečný důvod, aby riskovaly velké sumy peněz v nových zařízeních a inovacích, jejichž efekt se prokáže až v dalším ekonomickém cyklu. Pokud v tomto vězí problém produktivity, pak řešení by bylo snadné, méně flexibility na pracovním trhu a pracovní síla ne tak levná. Pokud se podnikatelé a ekonomové tomu brání, pak by měli své řeči o produktivitě nechat stranou.
Jiná teoretická hypotéza, obzvlášť v mikroekonomické oblasti, silný nárůst profitu přitáhne nové účastníky trhu, profit by se měl rozdělit univerzálnějším způsobem na úkor předchozího účastníka trhu. Potencovalo by to investice, byl by to impuls k růstu produktivity a růstu mezd. Ovšem existuje málo příkladů posledních období, že tato konstrukce platí. Naopak roste profit podnikatelů a koncentrace trhu.
Jak vysvětlit tuto záhadu: Snad neměl pravdu Karel Marx, když tvrdil, že kapitalismus je odsouzen k zániku? Spíš je důvodem zcela zvláštní evoluce finančních trhů, politické regulace a mzdové systémy v období po finanční krizi 2008. Je evidentní, že pro dominantní účastníky trhu je snadné bránit se proti kompetentnějším. Existuje mnoho idejí ve vzduchu, které se problému dotýkají. Jedním ze zmíněných témat je možnost podnikové exekutivy nakupovat akcie a vylepšovat si profit, aniž by se muselo investovat do produktivity. Podniky, které nepřispívají k růstu produktivity, ani nepřispívají k řešení širších společenských výzev, by neměly být akceptovány. Např. britský stavební podnik Persimon dostal velkou státní podporu, ne pro potencování produktivity, ale proto, že vláda zavedla speciální režim půjček pro první kupce bytů. Většina farmaceutických firem je ochotna investovat do výzkumu pouze v případě vývoje nového léku, k němuž budou mít výlučné právo.
Ve světové rovině největší výzvou ortodoxní ekonomii je pokračující expanze čínské ekonomiky, od Tengových dob. Významná injekce kapitalistické ideologie v nominálně komunistické zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat