deglobalizace suverenita

Globalizometr 

 Na stovce počátkem devadesátých let, dnes na padesáti. Tenkrát se část lidstva, která se považovala za lepší, domnívala, že nastal konec historie, o bohu nevidět a neslyšet a ráj je tu. Ráj se úplně nedostavil, přišel až s misionářskými Alláhovými dětmi a konečně něco hmatatelnějšího i pro absolventy univerzitního kurzu politické ekonomie let sedmdesátých, nakonec se hmota prosadí, ve světovém byznyse to skřípe. Socialistické globalizaci nepomohla ani kybernetika v plánovacích úřadech, dnes vědu nahradil  ušlechtilý humanismus finančních konglomerací a ovládl mezinárodní instituce, pomůže stejně dobře jako tenkrát kybernetika. 
     Podle všeho  nastoupil proces de-globalizace, globální mezinárodní obchod je v dnešním chápání nadřazen všem ostatním ekonomickým kategoriím, druhým v řadě jsou (jakési) investice, které mají být velmi volatilní a hypercitlivé na vadnou politiku, tj. která není konformní představám finančních plánovačů mezinárodních peněz  a televizních propagátorů.
      Globální ekonomie se zpomaluje, parametry růstu padají, v ekonomii platí pravidlo, co neroste, klesá. Zpomaluje se růst globálního obchodu, z 5.25% v 2017 na 4.5% v 2018. OECD několikrát korigovala parametry globálního obchodu směrem dolů. Růst planetárního HDP se zpomaluje a to i parametry, které mají být mírou globalizace, jako jsou indexy nákladní přepravy zboží, exportní indexy aj. Francouzský ekonom Sapir říká, že signály zpomalující se ekonomické globalizace pozoruje již deset let. Šéf ekonom OECD Laurence Boone: „Existují významné signály zpomalení celkového ekonomického růst, mohou být dotčeny i finanční trhy, političtí představitelé by měli zesílit multilaterální koncentraci a koordinovat společné úsilí a zabránit degradaci konjunktury“.
     Nepoučitelní, jediná zóna světového obchodu, která jede zcela v intencích této instituce, která koordinuje až do absurda politiku a zcela nadřadila ekonomické zájmy velkých financí politickým, která je tak koordinovaná, že vytvořila společnou měnu, dlouhodobě vykazuje nejmizernější ekonomické růstové parametry. Pokud podle prognózy OECD má globální růst klesnout na 3.3%, pak růst v Evropské unii nemusí ani moc klesat, je něco kolem 1%. V Evropské unii se vytvořila struktura všestranné závislosti na Německu, proč k tomu došlo, není úplně jasné. Ekonomický růst se v Německu sníží z 1.4% v 2018 na 0.7% v roce 2019, s důsledky přímé korelace pro ostatní evropské ekonomiky. Podobně francouzská ekonomická mizérie bude ještě o něco málo mizernější, růst HDP se sníží z 1.5% v 2018 na 1.3% v 2019.  
      Růst hrubého produktu nemusí nutně indukovat růst objemu mezinárodního obchodu, zpomalení mezinárodního obchodu není nutně synonymem celkové recese,  ale návratem k udržitelnějšímu typu ekonomie, která je nesena národními zájmy. Fenomen globalizace je dnes víc sociálním faktem než ekonomickým, je to vítězná ideologie doby. Ničím neomezené toky zboží, služeb, peněz a lidí a jistá forma nadnárodní vlády (governance), kde ekonomie má hrát nadpolitickou roli, normy a regule z toho plynoucí mají být optimálnější než politika samotná. Poslední roky lze pozorovat návrat politiky, návrat k suverenitě, která je pro demokracii nezbytná. Stát, který by se mohl nazývat demokratickým a nebyl suverénním, neexistuje, znásilnění suverenity evropských států Evropskou unii má okamžitě za následek demokratický deficit, borcení demokratických institucí a usurpování kulturního prostoru totalitární evropskounijní ideologií. A nakonec i zborcení principů efektivního společenského řízení. Návrat k suverenitě je dnes iniciován intuitivní lidovou vůlí materializovanou v posledních letech např. ve volbách a hlasováních v Británii, USA, Itálii a revoltou ve Francii.
      Revolta lidu proti globalizaci neplyne pouze se zhoršování materiálních podmínek způsobeným globální konkurencí, ale i z přirozeného instinktu sebezachování. Ten se bohužel evropskounijnímu totalitarismu podařilo v některých evropských zemích částečně zničit. Hnutí žlutých vest ve Francii je příkladem instinktu národa, pouze z materiálního pohledu se charakter tohoto hnutí nedá vysvětlit, materiální podmínky se ve Francii do té míry nezhoršily, i když na počátku byly rozbuškou. Hnutí není omezeno na nejnižší sociální vrstvy, je neseno instinktem sebezachování národa. Dnes formulované požadavky mají striktně politický charakter, demisi neschopného prezidenta a zákon o referendu a lidové iniciativě. Další požadavky hnutí, jak je jejich představitelé mediálně prezentují - návrat k francouzskému prostoru, tj. jistá míra protekcionismu, návrat k politice a zpochybnění globalistických nadnárodních norem. Být suverénní ve smyslu mít kapacitu rozhodovat. Mít v rukou vlastní budoucnost, nemít strach z konfrontace s protivníkem.  Ekonomická a finanční racionalita má samozřejmě svůj význam a vyplývá ze zájmů státu, který určuje regule a normy, zde existuje prostor pro rozhodování techniků a odborníků, ale ekonomika je nástrojem politiky a ta je artikulací státního zájmu.