Na cestě
Cestovatel a spisovatel Marc Alaux, specialista na Mongolsko, editor v nakladatelství Transboréal, v hovoru v kulturně politickém magazínu Causeur.
20 let jste editorem cestopisů, jak se změnil svět za tu dobu? Změnil se prototyp cestovatele a charakter cesty?
Hlavním posunem je rozmnožování příběhů a žádné angažmá. Lidé publikují nebo by chtěli publikovat popis své dovolené než příběh cesty, to vysvětluje vše. Ostatně ani nestačí být spisovatelem, abyste napsal dobrý příběh cesty, mnoho jich stráví někde deset dní, pak zbastlí text zaplněný nesmysly a prázdnými stíny.
Dnes se angažmá odráží i v jiných mediálních prostředcích než v psaní, které už není jediným svědkem cesty. V nakladatelství jsme poslední dobou měli problém naplnit některé edice, málo lidí se vydá na cestu se záměrem, který by byl odlišný od jiných.
Jaká jsou angažmá cesty a v čem spočívá jejich krása?
Na prvním místě je to volba, trvání a redukování. Vidět méně, ale nahlédnout hlouběji a delší dobu. Angažovat se, to znamená ponoření se a akceptování něčeho, co může vřít nebo mrznout. Snažit se všechno odhalit. Angažovat se fyzicky, psychologicky, mentálně a finančně, vystavit se možnému zklamání i depresím, které může cesta přinést. Není nic lehčího a těkavějšího než exaltace baťůžkářů, kteří míří z jedné cesty do druhé, z jedné země do druhé a opakují konvenční fráze o místech, kterých se téměř nedotkli. Angažmá, to je vždy příslib a taky pouto.
Utrpení je nezbytně částí tohoto procesu?
Nikoliv. Ale co je to utrpení? Pojem částečně relativní. Pokud budete dnes mluvit o utrpení, jste považován za starého reakcionáře. Pojmy, jako rezignace, odolnost a úsilí, schopnost začít znovu, zájem pokračovat dál atd., nikdy nevymizí. Až do padesátých let minulého století tyto pojmy měly smysl. Guyanské dobrodružství Raymonda Maufraise je fascinující. V 19 letech, dekorován ve 2. světové válce, vyrazil do Brazílie a Guyany s batohem na zádech, s vinčestrovkou a se psem, jeho deník vydal za fascinující knihu. Vidíme tam nutnost konfrontovat se se světem, s tím co je špatné, abychom našli to, co je dobré. Neobcházet to nejhorší, ale pochopit, že za tím nejhorším se skrývá něco silného. Vášeň, angažmá, cítím to tak.
Prošel jste tisíce kilometrů mongolských stepí a hor. Jak vás ovlivnily ty roky putování? Proč putovat dál?
Pokud cestuji a zajímám se o antropologii, ne o pohodlí a osobní rozvoj, je to proto, že ostatní lidé mě zajímají víc než má malá osůbka. Putování pro mě neznamená než způsob pohybu, je nástrojem. Lidé, kteří stále přemýšlí o svých praktikách, nakonec krouží stále dokola. Co mě zajímá na putování, je pomalé plynutí času, čas, který nám cesta dává, cesta je bohatá na reflexe, nutí nás k samotě, k naslouchání jednoduchých věcí a ke konfrontaci s krajinou. Prošel jsem již 7000 kilometrů a dnes už každé putování je pro mě snadné, vydržel jsem teploty od padesáti nad nulou k šedesáti pod nulou, spát pod širým nebem ve mně nevyvolá obavu. Jaký ještě zájem? Chůze jako nutná podmínka k hlubšímu poznání krajiny, to je úžasné.
Jsou to důvody, kterými chcete navést lidi, aby cestovali lépe?
Nejsem přesvědčen, že společnost lze změnit, nejsem z těch, který by dovedl měnit nebo motivovat, ať už kohokoliv. Mohu pouze povzbudit někoho, kdo má tyto ideje v hlavě, nejsem porodní asistentkou géniů a obrů, a v pozitivní vývoj společnosti věřím čím dál méně. Že by hordy turistů cestovaly méně, ale lépe a žily lépe, tomu už nevěřím. Na druhé straně, individuum může dál zářit, obzvlášť od okamžiku, kdy se stane intenzívním a produkuje něco jiného než pouhou zábavu. Velmi lituji toho kam došla společnost: stálé vyhledávání zábavy, aby se uprchlo času. Rutina než otázka: „Co mohu udělat, abych povstal“.
Jaká četba ve vás probudila touhu jít, putovat?
„Cesta tvoří“ od Jacques Lacarrière byla rozbuškou. V adolescentním věku to mnou pohnulo, pohltil mě popis cesty, jako by to bylo něco, co nás sytí. U Lacarrièra všechna ta krása a smyslnost ležela mezi Saverne a zemí Katharů. Pak to byl Théodore Monod, on znamenal alianci mezi sparťanským tělem a vědeckým duchem.
Jakou četbu radíte příštím cestovatelům?
V deseti Robinsona, pak Conrada, Kiplinga nebo Istratiho, kde najdete lupiče i rolníky v Rumunsku. Henri Charrière a Motýlek. Smara od Michela Vieuchange nabídne takovou vizi Sahary, že málo který spisovatel ji popsal lépe.
A dnešnímu cestovateli?
Sociolog Jean-Didier Urbain hodně cestoval a jeho fascinující oko v „Idiotovi cesty“. „Vynucený pochod“ od Slavomíra Rawicze, klade si otázku, co je vůbec cestopis, invence a dědictví doby, kdy obtíže nebyly na obtíž? Jak dnes rozpoznat cestovatele od turisty? Není to dobrá otázka. Vždycky jsme měli jedno i druhé. Každý z nás cestuje, dnes čím dál tím v mladší věku. Člověk vyrazí do Antarktidy s hrdostí v očích „jsem nejmladší“. Úžasná motivace! A na Everest poskáču na jedné noze a zadržím dech.
Vyrazíte do Mongolska nebo po Francii?
Pokud vyrazím do Mongolska, tak na tři měsíce, zima mě ukotví na místě a budu pracovat na jazyku. Je dobré si plnit sny, ale lépe moc neprojektovat svá přání na realitu, která je v pohybu, jako je Mongolsko. Cesta je víc než příprava na ni.
1 komentář:
Tenhle blog mám zapsaný pod svým vlastním a chodím tu (možná sám?) pro moudrá slova. Najdou se tu dost často. V dnešní tak povrchní a nenávistné době.
Okomentovat