sobota 24. listopadu 2018

weidmann euro konvergence

Německý jestřáb

Šéf německé centrální banky (BUBA) Jens Weidmann přednášel ve Florencii na konferenci mladých podnikatelů Young Factor, resumé jeho přednášky: „Nezbytné rezignovat na národní suverenitu“. Měl na mysli země eurozóny, jejich národní suverenita je brzdou dobrého fungování eura. Celá Weidmannova logika není až tak složitá, suverenita je překážkou měnové politiky podle německých představ, které tvrdě naplňuje Evropská centrální banka ve Frankfurtu. Hlavním kritériem jejího rozhodování je minimální inflace, přitom centrální banky např. v anglosaských zemích plní další společenská zadání, jako je nízká nezaměstnanost nebo politika potencující růst v obdobích ekonomické recese.
      Jakékoliv rozpočtové opatření v členské zemi, které by mohlo vést k navýšení inflace, je v německých očích trestuhodné, nyní je terčem jejich msty Itálie, když trochu zvedla rozpočtový deficit. Pokud Weidmann mluví o přenesení suverenity členských zemí do centra, má na mysli přenos do centra, které realizuje německou politiku, pokud by tomu tak nebylo, jak plyne z jeho minulých vyjádření, Německo by muselo eurozónu opustit. Z Weidmannova názoru, a dá se předpokládat, že se s ním ztotožňují německé rozhodovací špičky, vyplývá jasné poselství: „Buď německý diktát, nebo uvidíte“.
      Problémem je, že německá politika a to nejen ekonomická, je výhodná pouze pro Německo. Německo se nikdy nezbavilo nejnižších egoistických instinktů, jeho solidarita je vykalkulovaná. Pokud by ostatní země akceptovaly apriorní princip o dlouhodobé výhodnosti německé ekonomické politiky pro všechny a dobrovolně se zřekly národní suverenity, promění se v moderní kolonie v nejhorším slova smyslu, v levné subdodavatele německých potřeb. Mluvit o technologickém nebo společenském pokroku nemá v tomto případě vůbec smysl, navíc v momentu, kdy Německo samotné čelí hluboké společenské krizi a jsme svědky degenerace demokratických principů v této zemi. 
       Weidmann se domnívá, že v eurozóně nejsou možné dvě rychlosti a i když v členských zemích narůstají nacionální tendence, státy eurozóny musí přenést velkou část národní suverenity do unijního centra. V optice německého bankovního jestřába se všechno odvíjí od eura a dobrého fungování této měny v jeho intencích. Společnost je hierarchizovaná úplně podle jiných principů a v jiných prioritách než oběživo, narušit přirozenou společenskou strukturu jenom proto, aby fungoval oběh peněz, navíc v německé ideologické deformaci, kterou velcí anglosaští ekonomové zpochybňují,  není moc smysluplné.  Měna se může nahradit, eurozóna se může rychle rozpadnout, ale společenské struktury se těžce obnovují.
      Podle Weidmana, kdo zvolil euro, dobrovolně rezignoval na možnost kompetitívní devalvace své měny, zbývá jen možnost dobrého politické mixu, aby se nastartoval ekonomický růst v dané zemi. Francie, Itálie, Řecko atd. hledají tento mix už deset let a nic nestartuje.
    Weidmann ve Florencii hovořil o unijním ministerstvu financí, které by detailně dohlíželo na rozpočty členských zemí, v tomto případě nejsou problémem položky v rozpočtech, ale německý přístup ke společné fiskální politice. Podle ekonomů všech směrů (mimo území Německa), euro potřebuje společnou fiskální politiku, normálně chápanou, ne německou. Společné daňové odvody a společné výdaje z jednoho rozpočtu, společné investice, společné zadlužení atd. A zde všichni narazí u německé bariéry, Německo by pak raději vystoupilo i z Unie.   
       Skandinávský ekonom Jens Nordvig napočítal, že ve 20. století existovalo ve světě 67 měnových unií, všechny se rozpadly z důvodu makroekonomických rozdílů mezi zeměmi, hluboká ekonomická konvergence není vůbec snadná a nenastolí se žádným politickým rozhodnutím, ale historickou evolucí.


Žádné komentáře: