Meritokracie miliard
Demokracie občas fungovala i v krystaličtější formě, v Aténách se podle amerického historika Kagana rozhodovacího procesu denně zúčastňovali všichni oprávnění tj. svobodní muži (kolem 80000). Ve čtvrtek, když se v eklesii hlasovalo o státních záležitostech, se sbíhali z celé Attiky, chudí pěšky, často z desetikilometrových vzdáleností. Všichni se cítili do té míry povolanými, že rozhodovali. Demokracie nemůže pravděpodobně existovat v jiné podobě než v nějaké formě přímé účasti všech oprávněných, ovšem vládnoucí politikum nemá zájem se zabývat hledáním optimální formy rozhodovacího procesu.
V ČR v diskuzích o přímé volbě starostů a hejtmanů, což by prohloubilo demokratický proces, se okamžitě hledají protiargumenty typu "v ústavě to nestojí", "musela by se měnit", atd. No a co na tom, absolventi právnických fakult a žurnalistik jsou nějací ochránci ústavního templu? Ústava je artikulací lidové vůle, lid si jí dává své limity, dokonce to dnes vypadá tak, že ústava byla lidu ukradena, jako by patřila televizním kašparům, kteří na druhé straně aplaudují vyprázdnění ústavy evropskounijní diktaturou..
Zastupitelská demokracie v Británii podle Rousseau funguje jenom jednou za čtyři roky, když se volí parlament, platí to v zesílené podobě i dnes. V Americe kdysi chápali většinový volební systém jako mechanismus přenosu většinové vůle z volebního obvodu do politického centra. I v mediálně unifikované době to tam v jistých ohledech funguje dodneška. Senátor je spíš než partajní poslušností vázán poslušností k názoru svých voličů.
Jistá forma meritokracie v politickém systému nemůže být na škodu. V devatenáctém století existoval census (daňový, pozemkový), který limitoval volební právo. I dnes se domníváme, že kdo přišel k velkým penězům, je asi schopnější než ten, kdo k nim nepřišel. Minimálně musí dobře vládnout skupinami lidí, kteří mu sloužili na cestě k miliardám, tyto skupiny obvykle nevynikají jemností a ovládat je není snadné. To je důvod, že většina se může domnívat, že po tomto tréningu bude miliardář schopen dobře vládnout celé společnosti nebo k prospěchu všech vysedávat v parlamentu a bojovat za spravedlnost zákonů, samozřejmě u miliardářů, kteří vyhráli miliardy v loterii toto neplatí. Problematická je meritokracie v případě miliardářských potomků.
Pravděpodobně největším úderem pro moderní demokracii je spojení velkých peněz a médií. Pak už nemá nikdo šanci, ani demokracie. Kdysi liberální média jako El Pais, Liberation ovládají miliardy, v prvním případě od katarského vládce. Mediální portfolio rodiny Benetton je naplněno údajně pokrokovými médii, říká se tomu radical-chic trend. V tomto případě se objektivní líčení reality proměnilo v perverzi. Ovšem černobílá není ani pravda, jedněmi z nejobjektivnějších západoevropských novin jsou Le Figaro a Il Giornale, první ovládá miliardářská rodina Dessault, druhé Berlusconi. Problém miliardářské meritokracie analyzuje na serveru legrandsoir-info Sonali Kolhatkar.
Nedávné americké volby byly pro americkou bohatou elitu příležitostí investovat část svého majetku do svých preferovaných kandidátů. Nacházíme se v začarovaném kruhu, miliardáři akumulují své miliardy dík politikům, což jim dává další prostředky k ovládání americké politiky. Je velkým problémem, že kontrola miliardářů nad naší společností je skrytá. Warren Buffett, Bill Gates jsou spíš výjimky, které se zviditelňují. Velká část amerických miliardářů je k politikům štědrá, stovky tisíců dolarů, když nepočítáme utajené finanční dary. Posledních deset let se žádný z miliardářů veřejně nevyjádřil o sociálním zabezpečení Američanů.
Volby v Kalifornii ukázaly několik příkladů, jak si miliardářská kasta představuje demokracii. Prosadili odmítnutí dodatku 10, který by umožnil místním vládám kontrolovat nájemné. Před pár lety šéfové spekulativních fondů z Wall Streetu za nízký peníz nakupovali domy z majetku místních samospráv v Los Angeles a okolí. Podle novináře Davida Dayena spekulativní fondy, investiční společnosti a velké banky shromáždily velké peníze a skupovaly nájemní reality ve velkém. Není překvapující, že tyto společnosti vydaly miliony, aby zabránily dodatku 10. Bohužel Kaliforňané skočili na udici jejich propagandy, 62% voličů odmítlo kontrolu nájemného. Pharmaceutical Research and Manufacturers Association financovala ve velkém kampaň proti kontrole nájemného.
Stále v Kalifornii, miliardáři financovali kampaň za zvolení Marshalla Tucka na post regionálního ředitele škol. Přišel ze soukromé sféry a chce školy privatizovat. Na jeho kampaň vydány nepředstavitelné miliony dolarů. Mezi těmi, kdo podporovali Tucka byla rodina Walton, ředitel Netflix, Eli Board, bohatý filantrop, který bojuje o privátní školy financované státem. V San Francisku mohla projít daň, z které se budou financovat lidé bez přístřeší jenom proto, že tentokrát se miliardáři rozdělili, část pro a část proti. Miliardáři v USA mohou dosáhnout cokoliv si usmyslí, mají dost peněz, aby do rozhodovacího procesu investovali. Samozřejmě čas od času zájem miliardářů splyne se zájmem americké střední třídy. Je to výjimka potvrzující pravidlo.
J.B. Pritzker na demokratické etiketě byl zvolen guvernérem státu Illinois, má tolik peněz, že se neobtěžoval založit fond na podporu své kandidatury, přitom na kampaň vydal nepředstavitelných 173 milionu dolarů. Pokud by nevyhrál, šel by do druhé, třetí kampaně, až by se to povedlo. Jeho republikánský protikandidát Bruce Rauner není žádný chudák. Na kampaň dohromady vydali 230 milionů.
Nikdo chudší nemá šanci v tomto klání. Navíc jste-li miliardářem, osobním jetem obletíte zeměkouli a najdete pravou zemi pro zdanění svého majetku, žádný zákon vám nezabrání. Daňové dedukce byly vypracovány specificky pro miliardářskou kastu. Zdá se, že chtivost miliardářské kasty nezná hranic.
Žádné komentáře:
Okomentovat