aura aachen faidra

Aura je mrtvá

Pokud má mít umělecký artefakt smysl, jednoduše řečeno, musí divák, posluchač atd. v nějaké formě projít původní tvůrčí katarzí, pouze pasívním vnímáním neporozumíme oč se jedná a k čemu je to dobré, musíme do jisté míry rekonstruovat tvůrčí proces, aspoň tak nějak to říkali velcí teoretici. Známý je Humeho výrok, krása nemůže být uchopena pouhým percipi, musí být definovaná v termínech aktivity. 
    V reálném životě bychom samozřejmě Oidipa nebo Macbeta neunesli, ale v divadle se ztotožníme s postavami a prožíváme jistým způsobem sebe-osvobození, navíc jsme účastni fascinující civilizační nadčasovosti, v percipi jsme jsme titíž antičtí diváci souputníci Sofoklova Oidipa. Stupeň infekčnosti je mírou excelentnosti. Umění zůstává na povrchu, ale co je podstatné, v každé umělecké kreaci, která je hodná toho jména, najdeme celou teleologickou strukturu. Platí to ještě? V Hradní galerii nalezlý dav si rekonstruuje tvůrčí proces sochaře Aachena?
     Minimálním předpokladem síly díla, je kvalita díla, u Štursovy sochy u Belvederu nebo u  Faidry v Dlouhé je jasné, že jsme v chrámu umění. Kvalita vysokého druhu je kupodivu rozpoznatelná i laikovi a záleží jen na nás, jak se otevřeme rezonanci, která z něj tryská. U jiných kunst kvalit to není až tak jasné. Minulý měsíc vystavovali ve Wroclavi  Daliho, v městské galerii a všude po městě. Před kavárnou v Poznaňské monstrózní socha vypadala spíš nepovedeně, žádná spoluúčast na tvůrčí katarzi nikde patrná.  Spíš málo povedený design. Přesto nikdo nepochyboval, že jde o mimořádné dílo. Nebo mimořádně vysoko pojištěné.
    Umění jde za chlebem, což konečně není nic nečekaného, barokní malíři, renezanční mistři atd. dělali totéž. Rozdíl mezi nimi a dnešními definuje Douglas Murray: „Procházíte-li Tate galeriií v Londýně, jediná věc, která vás překvapí, je slabá technika a nulová ambice toho, kdo se dnes vydává za umělce“. Renezanční umělci něčím takovým netrpěli, nazývali se umělci kvůli slovesu uměti.
    Dnešní umělec na prvním místě musí mít webside a CV zpracované nejlíp příslušnou agenturou. Žádné umělecké dílo není zajímavé (per definitionem uměleckým dílem) pokud to nevydražili v aukční síni nejmíň milionem nebo maestro za dirigentským pultem dal padesát hovorů v rozhlase a v evropskounijních televizích i wip moderátorka si už pamatuje jeho jméno. Nihilistický typ se nenosí, van Gogh už neprorazí, Baudelaire rasista jakbysmet. Pro současný svět je umělecké dílo a umělec spojeno s nejdůležitějším - peníze a úspěch - poslední aura nebo zbytek aury, která umění zůstala.
     Aura v umění: umělec bez aury je na nic. Aura je vzduch, vzdech, zhuštění mlhy kolem objektu. Aura propůjčuje lesk a glanc, ano, je to stejné elektromagnetické pole, kterému nerozumíme. Walter Benjamin  říká, že auru uchopíme pokud jsme ve správném směru a vzdálenosti od objektu. Antická socha, ale i chodec kolemjdoucí mají podle něho auru. Benjamin ve svém eseji z roku 1936 psal o konci věku aury. Benjamin chápal auru uměleckého díla jako něco tryskajícího z jeho jedinečnosti. Napětí z momentu tu-bytí a z  odjinud přicházení. To byla třicátá léta.
     Technika pokročila v milionových reprodukcích a kopiích, ve filmech - masmédia eliminovala správnou distanci k věcem. Aura věcí nenávratně zmizela a s ní i možnost umělce přeložit svou vnitřní vizi věci do díla. Zůstává pouze cosi jako aura, totiž milionová částka za cosi jako umělecké dílo někde v aukční síni. Vlastně uměleckým dílem je hollywoodská nula podpisující částku za obraz ve zprávách ČT24. Zabili několik much jednou ranou: čas zpravodajství, ředitelství ČT vysvětlilo póvlu, co je to umění a jak vypadá kvalitní genotyp a současná aura. Politickokorektní současnost si vysloužila uměleckou tuctovost a banálnost. Bez aury. Ten, který si říká umělec musí dostat co nejvíc lajků na sociální síti, za každou cenu se líbit, ostatní není tak důležité.