neděle 20. května 2018

izrael vasquez rial

Si Izrael cae

Argentinský spisovatel Horacio Vásquez-Rial v Clublibertaddigital (extrakt). Ve svých dvaceti jsem žil na předměstí Buenos Aires a byl jsem levicový a členem komunistické strany. Vypukla šestidenní válka, většina mých přátel byli Židé, stejně levicoví jako já. Když jsem otevřel ranní noviny, plno protiizraelského jedu, mluvil jsem se svými pokrokovými sousedy a setkal jsem se s hroznými antisionistickými argumenty, jako by Izrael byl vyvrhelem mezi národy. Diskutoval jsem, stejně jako i dnes. Absurdní - tenkrát jsem musel diskutovat s Židy, kteří nenáviděli Izrael. Nikdy jsem to nepochopil. Měli úplně stejné informační zdroje jako já, o vzniku Izraele i o počínání Arabů. 
    Krátce předtím se věnovaly Sartrovy Les Temps Modernes (č. 233) arabsko-izraelskému konfliktu, tenkrát totiž nikdo ještě nehovořil o Palestincích. Pokrokoví přeložili celé to číslo do španělštiny a vydali jako knihu. Celá historie mezi 1917 a 1967 byla prezentovaná v neuvěřitelných konstrukcích. Já jsem však pokračoval v obhajobě Izraele a jeho práva na existenci, mojí přátelé, většinou Židé „pokrokového“ smýšlení, byli proti. Izraelská otázka byla jedním z důvodů proč jsem se vzdálil od komunistické strany - podle mě negování práva Izraele na existenci, protiřečí základním principům racionality. A především neguje všechny tradiční normy eticko-estetické, jichž se cítím dědicem, a které jsou impulsem lidskému pokroku.
     Malraux kdysi řekl a myslel tím španělskou republiku: „Každý jasně myslící a aktivní člověk je nebo se stane fašistou, pokud nemá v sobě jistou loajalitu, která mu v tom zabrání“ . V mém případě je to Izrael, a bude tomu tak vždycky.
     Ve Španělsku, jehož mám občanství, socialistická vláda Filipe Gonzálese se musela tvářit k Izraeli přátelsky, jinak to v EU ani nešlo. Gonzáles nezapřel svoji animozitu ani u Zdi nářků, místo kippy si dal na hlavu taxikářskou čepici. Javier Solana vedl evropskounijní zahraniční politiku a stejně jako její vyslanec v arabském světě Moratinos, nezapřeli své sympatie s Arafatem, kterému jak se sami vyjádřili, psali projevy. Ani sympatie, ani přátelství, což Gonzáles alespoň maskoval.
    Vůbec je zajímavé, že lidé, kteří vedou Evropskou unii se ani nesnaží vysvětlit své nepřátelství vůči jedinému demokratickému státu ve východním středomoří.
    V dnešní Evropské unii, dominované Německem, vládnou proarabské sympatie - jedna z forem permanentního antisemitismu. Co říkají „osvícenci“ současného politického myšlení? Nemají nic proti Židům, ale proti sionismu a imperialismu. Sionisty jsme my všichni, kteří věříme, že Izrael má právo na existenci, sympatizanty imperialismu jsme všichni, kteří se domníváme, že západ přes veškerou svoji mizérii, reprezentuje vrchol ve vývoji lidského druhu a jeho historie. 
     Cesta od šestidenní války do dneška nás učí, že smlouva, kterou nazýváme demokracií a smlouva, kterou nazýváme stát, jsou garance, které si zasluhují, aby byly bráněny proti všem alternativám s kterými dnešní doba přichází. Myšlenka, že některá politická forma, které mohou v některých částech světa existovat, je může nahradit, není než ideologickou perverzí, živenou guru vzešlých z mocenských struktur.
     Německé koketování s islámským světem reprezentuje stálé riziko nebezpečné úchylky. V jižní Americe, nejchudší součásti západního světa, pozorujeme germanofilní, antisemitské typy populismu, od deklarace v Lugones, po Cháveze sympatizujícího s islámem. Evropa a jižní Amerika generují spoustu mocenských přístupů nepřátelských demokratickým principům. V Izraeli se od založení státu, nehledě na tlak nepřátel kolem a války, aplikují bez výjimky demokratické ideály vládnutí a soužití. Izrael je jediný stát, kde vládne republikánský pojem - jeden člověk, jeden hlas - se všemi komplikacemi, které plodí tamní svět.
    V dnešních obtížných historických okamžicích je západ počtvrté od roku 1870 ve velkém nebezpečí. Organizace, které jsme vytvořili, OSN, NATO a Evropská unie, jsou prohnilé až do morku kostí. Solidarita s Izraelem je víc než kdykoliv jindy imperativem modernosti, svobodného myšlení a demokracie.
     Již dávno jsem přemýšlel o tom, co se stane, padne-li Izrael. Důsledkem by byl planetární pogrom, SS ve všech barvách ve vraždění bez konce. Průmyslově jako v koncentráku a řemeslně, až do posledního Žida. Vím, že by to nekončilo posledním Židem, ale posledním čtenářem, posledním hudebníkem, posledním vědcem.
    Si Izrael cae, nastolí se planetární šaria stylu Pol Pot, kolaborovat budou všichni ti, kteří měli sympatie pro Rudé Khmery, kteří plkají o obětech imperialismu a jiné nesmysly. Pokud padne Izrael, bude tu tisíciletý Rajch, strašný návrat do pravěku. 


Žádné komentáře: