rene girard tragedie

Násilí (a) posvátné

René Girard, esejista a profesor na amerických univerzitách, vydal novou knihu „Násilí a posvátné“ a stejně jako ty předchozí, jde o literární zážitek. Poznámka literárního komentátora nakladatelství Grasset, které knihu vydalo: "Násilí a posvátné" jde ke kořenům naší civilizace. Pramenem je řecká tragedie a prvotní rituály a kulturní instituce a jejich průmět do sociologických, psychoanalytických a etnologických systémů.

Girard ukazuje na meze Freuda a následovníků v postihnutí mýtu a tabu. Akcentuje roli „iniciujícího násilí“, opomíjeného dnešními výklady. Girard je revizionistou tváří v tvář freudismu, opírá se o původního Léviho Strausse, často deformovaného epigony. Hluboké znalosti v etnologii mu dovolí konstruovat novou teorii posvátného, a dát přesvědčující interpretaci řadě fundamentálních mytických témat (incest, nenávistní bratři, ambivalence modelu, maska atd). Největším přínosem knihy je zřetelnost konstrukcí a elegance stylu. Žádná nečitelnost iniciačního žargonu, kniha je významná z pohledu vědy a současně literární událost.
Spisovatel Bernard Plouvier napsal o “Násilí a posvátném“ v Metamag.
    Kniha je bestsellerem, Girard svede čtenáře již prvními frázemi „žít ve společnosti, znamená vyhnout se násilí“. Pochopíme, že filozofie nám chce naznačit, že život ve městech je totéž, co boj proti rozkladu a krutosti dravců. Tato ochrana není nikdy úplnou a skrývá spoustu nevýhod, pokud administrativa státu je slabá a jednostranná a vystavuje příslušníky společnosti zuřivým partyzánům jednoho dogmatu. Ať je jeho forma náboženská nebo společenská, mají společnou esenci: velekněží i ideoví aktivisté chtějí velké dobro pro trpící humanitu, ti první v rajských zahradách, ti druzí na zemi, nikdy se nesplní to, ani ono.
   Z historie vyplývá, že ti v dominantní pozici, estéti společenského zkrocení, začnou dělat z života peklo: netolerance k názoru, fyzická nebo mentální tortura pro devianty.
   Jednou ze zřídkavých historických konstant – každý pokrok je neoddělitelný od jisté dávky násilí. Jeden příklad, který hodně lidí popudí: kolonizaci většiny kontinentů Evropany doprovázelo násilí; na druhé straně Evropané jim nabídli  vědeckou a technickou civilizaci, která neexistovala v Americe, v Africe, Oceánii a Asii. Bílý člověk zakázal lidské oběti, zrušil otroctví, tak rozšířeně v islámských zemích a v černé Africe a Indii. To že anglosaští puritáni je  dovolili v USA do 1865, je pouhé svědectví pokrytectví špatného křesťanství.
     Druhá citace z knihy už nemluví o dobyvatelské dynamice, ale o politické, ekonomické a sociální adaptaci na vnější konkurenci. „Dnešní Evropan si uvědomí zřídka kdy, rozsah morální a politické dekadence doby, v které žije, tím méně invazní dekadenci v oblasti ekonomie a zaměstnání“. Na mysli vytane radikální sociální transformace, která trvá od druhé poloviny šedesátých let dvacátého století. Víc než inflace (a nezaměstnanost, po ropném šoku 1973) zasáhla západní populaci sexuální revoluce, vulgárnost v mezilidských vztazích, uvolněnost v módě s cílem šokovat tradicionalisty: celý svět chce být in a cool.  
    “Moderní a tolerantní“ Evropané zjistili, že nastala invaze a monstrózní kulturní chudoba, ještě před důsledky v průmyslové, agrární i komerční oblasti (mimo jistou oblast techniky nedostupnou méně nadaným). V průběhu prvních dvou desetiletí 21. století, kam se poděla evropská dynamika? Evropské státy jsou vlečeny diktátem globální ekonomie. Evropské státy jsou explozívním terénem pro Alláhovy stoupence. 
    Od dobyvatelů a civilizátorů, klesli Evropané do role pouhých zaměnitelných pěšáků a páni hry prodají jejich kontinent vhodným dobyvatelům s lačným apetitem. To je dynamika nových predátorů, kteří jsou snadno zmanipulovatelní primitivním sloganem.
   Po dynamice trvající 25 století, se Evropan dobrovolně vydal na pospas dekadenci, očekává trpně nový cyklus, kde nová tvrdá mládež, vyzbrojená morálkou dobyvatelů, ukáže světu jak vypadá nová evropská kultura.