kyc wip kunst

Kýč rozkošný a láskyplný

Aniž bychom šli k pregnantnějším definicím, každý máme svoji intuitivní představu o kýči. Lady Gaga s prstem v rozkroku a jásající mládež kolem, na antitrumpovské mši. Simulované slzy televizních wipek nad záběrem na  mrtvé dítě na pobřeží v Turecku. Televizní atrapa v politické debatě v kostýmu, který se ještě před pár lety považoval za pracovní oděv lehkých ženštin na komunikaci E15 a který podle psychiatra Normana Doidge úplně zbortil přirozenou hormonální stabilitu v populaci se všemi důsledky, dotírá na známou političku otázkou, zda-li se nebojí fašistického hnutí, které se dostalo do českého parlamentu.
    Politička neví, jak odrazit televizní furii, která podivným způsobem špulí rty a zmateně otázku stále opakuje, tento televizní kýč připomíná extrémně nekýčovou, rozkošnou scénu ze Schlondorffova filmu: Jeremy Irons, diskrétně odhalen, s doutníkem v ústech a tamější moderátorka v méně diskrétní poloze na čtyřech a rty podobně vyšpulené...
     V té samé televizi, velký láskopráskač vyjevuje ušlechtilými termíny své velké dobroty podstatu pravdy a tentokrát nepropaguje svého hurvínka, který ho živí již šedesát let, ale prezidentského kandidáta. Můžete mít dojem, že se tato státní televize proměnila přímo v univerzitu kýče.
    Definiční obor kýče?  Falešné, vylhané, tvářící se, zastírající malost. Vedle uměleckého chtíče, který se už dneska ani moc neřeší, ve světě zplanění a konzumního průměru je vstupenkou do velkého umění diplom nejbližší okresní školy s uměleckou orientací. Není to až tak hrozné, podle současných kunst-teoretiků, umělec musí  naslouchat vlnám absolutna, dnes to nejde od boha, ale z politkorektní televize, a dvakrát do roka povinná demonstrace u pomníku pravdy a lásky a o prázdninách praxe v zachraňování trpících válkami. Odpočíváte na pláži i s uprchlíky, a pak diplom.
     Vedle uměleckého kýče zná teorie i morální kýč. Kostýmem je zde „spravedlivé“ rozhořčení  a dotčenost. Dotčený rozhořčený. Obvykle to opět bývá mediální wipka, herec, který už moc nehraje v divadlech, ale má roli v byznyse morální ušlechtilosti, politik krachující partaje, činovník na univerzitě, skupinka studující mládeže atd. Tento druh kýče je snadno rozpoznatelný: herci halasně hovoří o obětech, tedy o těch jiných a jejich blahobyt není minimálně dotčen, ba naopak, tato komedie jim generuje přímý nebo nepřímý profit. Témata této jedovaté lázně, kterou chystají jiným, jsou na oko ušlechtilá, stejně jako oni: lidská práva, důstojnost, spravedlnost, svoboda, tolerance a pestrost. Termín multikulturalismus z taktických důvodů už nepoužívají. Čím víc dotčenosti servírují, tím jsou kýčovitější. Hovoří o tolerantnosti a tím samým dechem dodávají, jak nenávidí Putina, Orbána, Trumpa, Okamuru, a všichni je musí nenávidět, aby dostali vysvěcení od velekněze pravdy a lásky.
     Organizátoři morálních kýčů se snaží vsugerovat člověku, že je třeba být na správné straně, člověk přece musí být tolerantnější, pokrokovější i křesťanštější, navíc, když v špinavé hře morálních kýčařů učinkuje i svatý otec z Argentiny. Politik se velmi obtížně může vydělit proti morálnímu kýči - musí být přece otevřený, lidský, tolerantní - strhnout masku morálnímu kýči v tříminutovém televizním šotu v podstatě nelze. Pokud politik nechce riskovat svou politickou kariéru, nezbývá mu, než přitakat. Ovšem v tom případě se samotný politik stane morálním kýčařem. Pokud v sobě najde dostatek odvahy a pro názor je ochoten riskovat politickou budoucnost, vystaví se nebezpečí, že ho televizní manipulátoři prohlásí za fašistu, islamofoba, rasistu a bůhví co je napadne. Kamery jsou nezbytnou kulisou pro tento druh kýče.